Ještě nikdy nebylo rozhodnutí tak obtížné. Jednak z hlediska omezeného výběru, jednak z důvodů vážnosti situace na domácí i zahraniční scéně a tedy i možných důsledků pro občany.

Neřešíme jen to, kolik nám zbyde v peněžence díky konání politiků. Jde bohužel o daleko víc. Nároky na roli prezidenta tím výrazně zesilují a jeho směřování a vliv rozhodnou o mnohém. (příspěvek vyšel 11. ledna 2017)

Správná politická rozhodnutí předpokládají správnou a objektivní interpretaci toho, kam se vyvíjí ČR, EU, okolní země, jaké cíle mají a jaké prostředky jsou připraveny použít světové velmoci, jaká významná rizika a příležitosti existují nebo nás v blízké budoucnosti čekají. Bohužel, právě jakákoli snaha o objektivní analýzu je nejvíce pod tlakem ideologických klišé, neochoty přiznat si existenci určitých druhů rizik a především nejrůznějších mocenských zájmů. Právě na odlišné interpretaci vývoje společnosti je nejen česká společnost rozdělena nejvíce a příkopy se dále prohlubují. Základní problém ČR a Evropy je, že se neshodneme na existenci a významu rizik!

V dané situaci tedy primárně nejde o to, co by mohl nastupující prezident vytvořit nového, ale čemu by mohl zabránit a co by nemusel nenávratně pokazit. V zahraniční politice se to týká dle mého především obhajoby skutečných zájmů občanů ČR (detailněji viz dále), v domácí politice o zastavení procesu demontáže demokracie, omezování svobody slova, primárních rolí státu a ovládnutí politiky oligarchy (jejímž aspektem je alespoň částečné vyvážení moci Andreje Babiše).

Je potřeba si zároveň přiznat, že volba prezidenta je do značné míry volbou emocionální, protože nemáme dostatek relevantních informací pro racionální volbu. Jak z pohledu skutečných cílů, motivů a schopností kandidátů, tak z pohledu toho, jaké znalosti a dovednosti budou v následujících letech nejvíce potřeba pro dobrý výkon prezidentské funkce v zájmu občanů ČR.

I proto jsou prezidentské volby provázeny tolika emocemi, odsuzováním oponentů s odlišnými názory, zesměšňováním, někdy i hádkami přátel či uvnitř rodin. Možná bychom si mohli uvědomit, že to je zbytečné, nikomu a ničemu to nepomůže. Respektování jiného názoru a vystoupení ze sociálních bublin je nutnou podmínkou jakéhokoli účelného dialogu. Kritéria volby

Jediný způsob, kterým lze volbu racionalizovat, jsou kritéria, podle kterých člověk bude vybírat svého kandidáta a váhy, kterým jednotlivým kritériím přisoudíme. Bylo by fajn, aby si každý odpovědný volič sestavil takový seznam kritérií sám za sebe. Ty jediné objektivně odráží jeho názory a preference.

Kritéria mohou být dvojí: vylučující a výběrová. Vylučující kritéria jsou nejčastěji ta základní: tedy taková, na kterých se shodnou všichni a nesplnění znamená pro kandidáta stopku. Za normálních podmínek dostatku skutečně kvalitních kandidátů, stabilní domácí i geopolitické situace a absence významných bezpečnostních rizik by vylučujícími kritérii mohla být absence:

• předchozí politické a diplomatické zkušenosti,

• uznávání kandidáta domácími politickými subjekty i v mezinárodním měřítku,

• čistého „morálního rejstříku“,

• ctění Ústavy,

• důstojnosti v chování kandidáta,

• znalost jazyků…

Bohužel podmínky jsou ale abnormální ve všech výše uvedených ohledech a už přes první tři odrážky neprojde ani jeden kandidát.

Dílčí závěr: nemáme k dispozici žádného opravdu vhodného kandidáta, který by splňoval zároveň všechny základní náležitosti pro výkon funkce prezidenta. Tato kritéria není tedy možné použít jako vylučující. Smutný výsledek posledních třiceti / sedmdesáti let.

Výběrová kritéria naopak slouží pro stanovení pořadí přijatelných kandidátů, tedy míry souladu s vlastními představami a názory. Nabízím následující výběrová kritéria:

1.Bude obhajovat skutečné národní zájmy, přesněji zájmy občanů ČR, domácích institucí a firem s domácím vlastnictvím v rámci svých pravomocí a vlivu (váha 35%), což v mém případě znamená především sledovaní těchto priorit:

• udržení koruny;

• zabránění přijetí stálého mechanismu přerozdělování ekonomických migrantů;

• prosazování podoby EU jako organizace podporující spolupráci rovnocenných národů Evropy, při vědomí toho, že pokračování integrace povede k její destrukci;

• jasný a kritický postoj k těm zemím NATO, které bez mandátu OSN válčí v některých zemích jen proto, že to je v zájmu jejich vojensko-bezpečnostního a průmyslového komplexu, ropných společností atd.…

2. Bude prosazovat zahraniční politiku všech azimutů s cílem zajištění bezpečnosti ČR prostřednictvím vyvažování velmocenských vlivů a vyšší míry středoevropské spolupráce (váha 35%)

3. Bude systémový, tj. půjde mu o stabilitu celku a ne výhody pro nějaké skupiny, tedy odolný vůči korupčním tlakům a hlavně mocenským zájmům včetně zahraničních (váha 15%)

4. Vytvoří alespoň částečnou protiváhu mocenské pozici Babiše (váha 15%)

Z uvedeného je zřejmé, že zahraničně politickým a bezpečnostním tématům jsem dal větší váhu, než domácím. Hájení národních zájmů nevnímám jako nekritické poklonkování NATO a EU, USA, či naopak vůči Číně, Rusku atd., ale vycházím z přiznání si tvrdé skutečnosti, že vyjmenované země a mezinárodní instituce především hájí zájmy své a zájmy mocenských struktur za nimi stojících a nejsou žádnou zárukou ekonomického rozvoje ani bezpečnosti státu.

Pokud vyhodnotím kandidáty dle výběrových kritérií na základě jejich deklarovaného programu (a jiná kritéria nepoužiji), rozdělím je do skupin „vyšší shoda“ a „nižší shoda“, dostanu druhý dílčí závěr: Více přijatelní: Jiří Hynek (slabý ale čitelný v kritériu 3), Miloš Zeman (slabý v kritériu 4, nejistý v kritériu 3 – „rádcové“), Mirek Topolánek (velmi slabý v kritériu 3, naopak nejsilnější v kritériu 4) a Petr Hannig (vyhovuje ve všech kritériích). Méně přijatelní: zbylí kandidáti.

Při psaní vlastních kritérií je dobré si uvědomit i ta významnější kritéria, která nepoužijeme. Zde například kromě výše uvedených vylučujících kritérií to může být kvalita lidí, kterými se budoucí prezident obklopí, názor na kritéria výběru členů bankovní rady, ústavních soudců, způsob uplatňování pozice vrchního velitele ozbrojených sil atp.

Tím veškerá snaha o racionalitu končí. Jsou zde ale další velmi významné neznámé…

To nejdůležitější nevíme!

• Bude nový prezident dělat to, co před volbami říká, nebo se jednalo o politický marketing na principu „slibem nezarmoutíš“ a bude hájit zájmy úplně někoho jiného, než občanů?

• Dokáže splnit své sliby (rozhodnost, odvaha, dostatek znalostí, zkušeností a energie na výkon funkce, schopnost rétorická a argumentační, obklopení se správnými lidmi, ustátí tlaku oponentů, médií, …)?

Kromě Zemana a Topolánka, s kterými máme zkušenost, se můžeme spolehnout výhradně na intuici. Přitom se jedná o nejdůležitější kritéria vůbec: „po ovoci poznáte je“. Tady je každá rada drahá.

Vzít v úvahu šance kandidátů?

V této volbě (na rozdíl od parlamentních, kde se rozděluje 200 mandátů) vítěz bere vše. Volba srdcem (kandidáta, kterého „cítíme“ nejlépe) bez ohledu na jeho reálné šance dostat se do druhého kola je subjektivně jistě správná. Objektivně ale může a nemusí nastat v důsledku toho konstelace, která do prezidentského úřadu přivede kandidáta velmi málo přijatelného, respektive, v případném druhém kole nebude k dispozici přijatelný kandidát. Vzhledem k aktuálním volebním preferencím je to ale dost nepravděpodobné.

Dilema řeší především dvě skupiny voličů.

Ti, pro které je přijatelný Miloš Zeman, váhají, zda dát hlasy například Petrovi Hannigovi či Jiřímu Hynkovi a snížit tím pravděpodobnost vítězství Miloše Zemana v prvním kole. A nést rizika druhého kola.

Ti, pro které jsou nepřijatelní Miloš Zeman i Mirek Topolánek řeší , zda podporou Fischera, Horáčka, Hilschera atd. neotevřou cestu do druhého kola právě této uvedené dvojici, pokud by Drahoš i díky jejich „vyhozeným“ hlasům neprošel do druhého kola.

Není to jednoduché: přeji šťastnou volbu, která bude v co nevyšším zájmu občanů ČR bez ohledu na to, s jak nejistými fakty a okolnostmi pracujeme, co všechno nevidíme a nejsme schopni domyslet.

Jaroslav Kuchař