Takové hodnocení jeho chování a názorů je povrchní, primitivně pokládající jevovou stránku reality za její podstatu. Ve skutečnosti Zeman společnost nerozděluje, pouze odhaluje a mnohdy doslova demaskuje, jak už je ve své reálnosti dnešní společnost děsivě rozdělená. Týká se to nejen České republiky, ale i EU, ba celého světa.

Mnoho moudrých myslitelů již léta hovoří o tom, že se po rozpadu SSSR nebývale zvyšuje diferenciace mezi lidmi. Obvykle se hovoří o nerovnosti příjmové, majetkové a životní zajištěnosti jednotlivců, což už je natolik viditelné, že si to prakticky nikdo rozumný ani netroufne zpochybňovat. Dokonce se již běžně hovoří kupříkladu o nesouměřitelnosti bohatství mezi lidmi.

Jenže už mnohem méně se mluví o daleko podstatnější diferenciaci mezi lidmi a tou je rozdílnost občanská, čti, mocenského začlenění a především skrytého vlivu. V kapitalismu od demokratického po diktátorský, bylo jeho dlouhodobou existencí veřejné mínění zpracováno natolik, že rozdílnost v bohatství je považována za „přirozenou“, především proto, že je údajně zásluhová.

Jenže stejný politický systém o sobě již staletí tvrdí, že před zákonem jsou si všichni rovni. A nejen před ním. Naprostá většina občanů si ale v posledních desetiletích na vlastní kůži ověřila, že to vůbec, ale opravdu vůbec, neodpovídá skutečnému stavu. Lidé to vnímají nejen před zákonem, čili konkrétně u soudů, ale v jednání úřadů, samosprávných funkcionářů, ba dokonce ve špičkových obchodech, hotelích, zdravotnických a jiných sociálních zařízeních. Každý cítí, že si jsou lidé sice rovni, ale někteří jsou rovnější, a dneska už dokonce i mnohem víc rovnější. Taková situace je sice stará jako lidstvo, či politickým systém sám, leč nikdo nedokáže popřít, že se zmíněná nerovnost stále více prohlubuje.

Nejcitlivěji občané vnímají diferenciaci v politické části veřejného prostoru. Každý bez výjimek, kdo se začal angažovat v praktické politice, se s tím setkal. Dříve, či později si uvědomil, že on není tím, kdo fakticky rozhoduje, že si dokonce nemůže dovolit ten přepych, aby rozhodoval podle svého nejčistšího svědomí a vědomí. Jinými slovy pocítil nad sebou knutu „mafie“ vlivu, oněch anonymních, opravdu vlivných a pro veřejnost naprosto nepostřehnutelných osob. Skryté to struktury reálné moci. Tento stav v politickém světě ale začínají vnímat i občané, kteří jsou pouhými pasivními činiteli v politice. Jinými slovy, stále více občanů si uvědomuje svou naprostou bezmocnost ve světě jim neznámých a jimi nepochopitelných sil.

Rozdělení společnosti tedy existovalo, existuje a bude existovat. Zeman na tom vůbec nic nevytvořil navíc. Pouze svým chováním a názory poodhaluje hloubku stávajících a neustále se prohlubujících rozporů u nás, v Evropě i globalizujícím se světě. Ti, kdo se snaží obrovské rozdílnosti před veřejností zakrývat, či „korektním“ chováním dokonce dokazovat, že vůbec neexistují, ho proto z hloubi svého přesvědčení, musí nenávidět. Ona nenávist, projevující se nevybíravými útoky všeho představitelného druhu, je bezpečným identifikačním znakem toho, že se Zemanovi daří odkrývat roušku zahalující možná i ty nejstrašnější rozdíly mezi lidmi. Nejstrašnější proto, že se jeví jako věčné a nenapravitelné.

Každý, kdo v současnosti tvrdí, že chce občanskou společnost sjednocovat, tak je buďto totálně mimo mísu, nebo dokonce celé společnosti velice nebezpečný. Sjednocovat společnost s tak obrovskými a stále se zvětšujícími rozdíly mezi jejími příslušníky, lze totiž jenom násilím. Tím větším, čili pro veškeré lidstvo nebezpečnějším, čím jsou samotné rozdíly větší. Společnost by se neměla nechat oklamat a už vůbec by neměla věřit siláckým prohlášením o sjednocování. Při obrovské složitosti tento problém nemá žádná, ale naprosto žádné, jednoduché řešení. Kdo je nabízí, tak bohapustě lže, nebo je politickým hlupcem, na kterého vsázet je nejen omylem, ale proviněním na sobě samém.