Zároveň je pozoruhodné, jak moc se současné nepokoje v Íránu řídí otřepaným americkým vzorcem pro změnu režimu, včetně politických prohlášení o odsouzení; zkreslených mediálních zpráv, jejichž cílem je podkopat legitimitu vlády; a očividným nasazením agresivních provokatérů do mírových protestů.

Takovýto vzorec používá Washington a jeho spojenci již desítky let, oběti tvoří celá řada zemí, včetně Sýrie, kde nepokoje v roce 2011 vedly k totální válce.

Co nyní intenzivně rezonuje, je historické pozadí. Írán byl pravděpodobně první národ, který byl v období po druhé světové válce vystaven americkým operacím, zaměřeným na změnu režimu, a v roce 1953 zde byl pod taktovkou CIA zinscenován převrat.

Nejprve se však podívejme na nehorázné pokusy USA destabilizovat íránskou vládu prostřednictvím velmi pejorativních a zavádějících veřejných prohlášení.

Minulý týden americká velvyslankyně při OSN Nikki Haleyová dokonce prohlásila, že „íránský lid se dožaduje osvobození od svých diktátorů“. Vysoce postavený představitel amerického ministerstva zahraničí také připustil, že jeho vláda komunikuje s demonstranty v Íránu prostřednictvím sociálních sítí.

Washingtonský nejvyšší diplomat, ministr zahraničí Rex Tillerson, tento víkend otevřeně přiznal během rozhovoru pro média, že jeho vláda usiluje v Íránu o „politickou změnu“ – nebo, jinými slovy, o změnu režimu.

Tento víkend USA také vyzvaly k mimořádnému zasedání Rady bezpečnosti OSN ve snaze odsoudit íránskou vládu za desítky úmrtí, k nimž došlo během týdenních protestů. Haleyová prohlásila: „Svět ostražitě sleduje, co se v Íránu děje.“

Írán, Rusko a Čína vyčetly Spojeným státům, že porušují íránskou suverenitu, neboť zasahují do vnitřních záležitostí země. Nestoudný pokus USA o podporování protestů v Íránu je vskutku vážným porušením Charty OSN, zakazující zasahovat do politických záležitostí jiných národů. Americká politika usilující o změnu režimu je nepochybně trestné jednání.

Zatím nevíme, do jaké míry se americké vládní úřady aktivně podílely na vyvolání nedávných protestů v Íránu. První demonstrace, které poprvé vypukly 28. prosince ve městě Mashhad, se rychle rozšířily do desítek dalších městských center. Íránské úřady obvinily USA a další zahraniční nepřátele za to, že stojí za těmito nepokoji.

Legitimní účastníci shromáždění byli motivováni skutečnými ekonomickými důvody, na které si obyvatelstvo stěžuje. Současně však rychlá eskalace násilí a ozbrojených útoků na policejní stanice naznačují, že zároveň bylo zorganizováno podvratné spiknutí.

Úloha, kterou sehrála americká zpravodajská média, a v menší míře evropská, při podávání zpráv o nepokojích v Íránu, také naznačuje geopolitickou agendu. Obzvláště americké sdělovací prostředky měly tendenci předvést protesty v dobrém světle coby povstání proti autokratickému režimu.

Nikki Haleyová, vyslankyně USA při OSN, odmítla íránské tvrzení, že se jedná o zahraniční podvratnou činnost. Toto odmítnutí je v rozporu s veřejnými prohlášeními, i tvrzeními amerického prezidenta a dalších vysokých činitelů.

Írán však podezřívá zhoubnou agendu USA z toho, že zneužívá sociální protesty, a má k tomu dobrý důvod:

V roce 2013, asi 60 let po převratu v Íránu (1953), byla CIA povinna zveřejnit tajné dokumenty, které dokazují, že CIA stála za touto skandální událostí. CIA tajně spolupracovala s britskou rozvědkou MI6 na operaci Ajax, jejímž cílem bylo svrhnout zvolenou vládu premiéra Muhamada Mosaddeka. Premiér Mosaddek měl v úmyslu znárodnit íránský ropný průmysl, čímž ohrozil americké a britské zájmy.

Po převratu se znovu vrátil k moci prozápadní Rezá Šáh Pahlaví, který zpřístupnil íránská ropná pole americkým a britským společnostem. CIA a americká armáda byly stmelujícím prvkem režimu Šáha Pahlavího, který brutálně utlačoval Íránce, dokud nebyl konečně svržen během islámské revoluce 1979. Proto Washington nikdy neodpustil íránskému lidu a z toho důvodu je americký politický establishment posedlý změnou režimu v Teheránu.

Podobnosti mezi událostmi tehdy a nyní jsou zcela výmluvné. Převrat, zorganizovaný CIA v roce 1953, zahrnoval propagandistickou kampaň, která k podkopání vlády využila zpravodajská média. Deník New York Times označil Mosaddeka za „diktátora“ a přirovnal ho k „Hitlerovi“ a „Stalinovi“. Britská rozhlasová a televizní společnost BBC se také zapojila do kampaně, jejímž cílem bylo podkopat íránské čelní představitele, jak uvádí Mark Curtis ve své knize Web of Deceit (Síť podvodů).

Političtí lídři ve Washingtonu a Londýně uvalili na Teherán ekonomické embargo a veřejně jej označili za sovětskou loutku.

Když byl převrat v plném proudu, CIA - jak nyní přiznala - zaplatila kriminálníkům a provokatérům, aby v Teheránu vyvolali pouliční násilí, což bylo okamžitě svedeno na čelní představitele, kteří takto údajně předvedli, jak jsou brutální.

Z pohledu CIA a MI6 byl převrat ohromným úspěchem. Změna režimu poskytla velké možnosti pro ropné zájmy. V době, kdy byl u moci Šáh a tajná policie SAVAK, vyškolená CIA, to však pro íránský lid znamenalo roky krutého utlačování.

V roce 1953 byla CIA v důsledku druhé světové války nově zformována. Íránský převrat znamenal osudový zlomový bod pro CIA a povahu amerických vlád s celosvětovými důsledky. Když byla CIA vytvořena, měla sloužit pouze jako organizace, „sbírající informace“, a měla pomáhat americkým prezidentům formulovat zahraniční politiku.

Převrat v Íránu znamenal začátek „tajné vlády“ v USA, která je nad zákonem a nenese žádnou odpovědnost. Prezidenti USA přicházeli a odcházeli, ale „deep state“ CIA zůstal. CIA převzala pravomoc provádět změny režimu v jakékoli zemi bez ohledu na mezinárodní právo. Podvratná činnost a politické vraždění se staly nástrojem této nové americké politiky.

Jakmile se agentuře CIA podařilo změnit režim v Íránu, nemohla s tím přestat. Od roku 1953 americká „tajná vláda“ pokračovala v uskutečňování desítek takových špinavých operací po celém světě se smrtícími a hrozivými důsledky pro masy lidí.

Přestože nedávné sociální protesty v Íránu polevily, vypadá to, že v souvislosti s íránskými nepokoji existuje další, hrozivější rozměr - nelegální agenda změny režimu, prosazovaná Washingtonem.

Vzhledem k tomu, že Írán je „ground zero“ pro americkou historickou celosvětovou praxi ve změnách režimů, jsou obavy z ohrožení národní bezpečnosti kvůli zahraničnímu vměšování pochopitelné.

Rusko a Čína zaujaly správné postavení, když varovaly USA, aby v Íránu přestaly zvyšovat nestabilitu. Íránský lid musí být ochráněn před vnějším vměšováním, a musí si sám vyřešit své vnitřní problémy. Směšnou ironií je, že zatímco si američtí politici a média hystericky stěžují na cizí vměšování do záležitostí jejich země, nemají žádné výčitky kvůli bezostyšnému zasahování do vnitřních záležitostí Íránu.