Začneme letištěm Juba, Jižní Súdán. Letadla se pravidelně opožďují a cestující se potí celé hodiny. V zóně odletu nejsou záchody, není jídlo a neexistuje pojem fronta. Šťastný je ten pasažér, který najde židli zlomenou jenom napůl.

Bezpečnost selhává. Asistenti bohatých lidí nesou jejich kufry, které se demonstrativně nekontrolují.

V Jubě jsou 3 terminály, ale funguje jenom jeden.

Ačkoli každé hrozné letiště je unikátní, čtyři věci jsou stejné: nebezpečí, šikanování ze strany úředníků, krádeže a zpoždění. Někdy se navzájem posilují. Například může trvat věky, než se pasažéři dostanou přes letiště Lubumbashi (v Demokratické republice Kongo). Úředníci záměrně zpomalují věci v naději, že cestující jim dají úplatek, aby si pospíšili.

Cestující v letecké dopravě také představují lákavý cíl pro zloděje.

Ti v Manile jsou obzvlášť kreativní, uvádí list. Přidávají kulky do zavazadel, aby je mohli "najít" a požadovat úplatky, aby majitelé nebyli zatčeni.

Někteří cestující jsou obtěžováni úředníky, kteří se snaží imitovat jakousi činnost z obavy, že budou nahrazeni stroji (jako mnohé moderní letiště). Do této kategorie spadá hrozně uniformovaný úředník v Dillí, který vyžaduje vaše doklady přesto, že jeho kolega je před chvílí už zkontroloval.

Nejhorší letiště odráží vady vlád, které je řídí. V Pchjongjangu je cítit totalitární atmosféra. Zpravodaj The Economist vypráví o svých zkušenostech: "V letadle se hrála zajímavá hudba, když jsme letěli přes hranici do Severní Koreje, dostali jsme kopie národních novin a požádali nás, aby je neohýbali, protože na první straně byla fotka Kim Čong-ila.