• Vybrat den

    Březen 2024
    Po Út St Čt So Ne


    PODPOŘIT STALOSE BTC ETH LTC

    Tomáš Halík organizoval debatu na námět, jak hájit demokracii proti populismu. Já bych měl spíše tendenci hájit to, čemu Halík říká populismus, proti tomu, co on nazývá demokracií...

    9-1-2018 ePortál 78 1733 slov zprávy
     
    crux

    Kde se bere appeasement Evropy k islámu? Válku pro Československo – chcete jí?


    Četl jsem nyní dvě knížky, které vřele doporučuji též čtenářům našeho serveru. Jedna se jmenuje Konec demokracie v Rakousku, 1932-1938. Jejím autorem je PhDr. Martin Jeřábek, narozený v r. 1977. Vyšla v nakladatelství Dokořán, edice Bod, v r. 2004. Druhá se jmenuje Fašista – Příběh sira Oswalda Mosleyho. Jejím autorem je PhD r. Jakub Drábik, narozený v r. 1986. Vyšla v nakladatelství Academia, v Praze, v r. 2017.


    Začněme touto druhou knihou. Je to studie o britském státníkovi, siru Oswaldu Mosleyovi. Jeho jméno není u nás příliš známé. Žil v letech 1896-1980. Byl to člen tradiční britské aristokracie, konkrétně šestý baron z Acoats (tedy šestá generace po povýšení jeho předka na barona). Po první světové válce, během které bojoval v letectvu, se stal nejmladším členem britské dolní sněmovny za konzervativní stranu. Jednu dobu byl i členem vlády. Oženil se s dcerou britského ministra zahraničí lorda Curzona. Jejich svatby se zúčastnil i král Jiří V., spolu s královnou Mary a též belgický královský pár.


    V r. 1924 Mosley konzervativce opustil a přešel do Labour Party (Strany Práce). Ale i s těmi se rozešel, když jeho strana, která se účastnila vlády, nenalezla žádné řešení hospodářské krize, rozpoutané pádem new-yorské burzy v r. 1929. V r. 1931 založil vlastní stranu, nazvanou New Party (Nová strana). Postupně se přiblížil k italskému fašismu a německému nacionálnímu socialismu. V r. 1932 založil British Union of Fascists (BUF – Britská unie fašistů). Sešel se s Mussolinim a pak od Itálie pobíral finanční podporu pro své hnutí.


    Po smrti své první choti se znovu oženil. Přesto, že jeho nová choť byla též Angličanka, tak se brali v Německu. Tentokráte za přítomnosti Adolfa Hitlera a Josefa Goebbelse.


    Mosley byl samozřejmě horlivým přívržencem mnichovské dohody. Plakáty jeho strany kladly otázku War for Czechoslovakia – do you want it? (Válku pro Československo – chcete jí?) Mosley prohlašoval, že „Chování Čechů dnes ohrožuje světový mír.“ Též prohlašoval, že „Šakalové židovského kapitálu znovu volají po válce.“


    Největší část války pak Mosley strávil v britském vězení, jako obávaný příslušník páté kolony.


    Co nás ale na Mosleym může zajímat v současnosti? Ještě před válkou Mosley tvrdil, že „Úkolem naší generace je najít nový ideologický základ pro evropskou unii, aby tato sjednocená Evropa mohla hrát svoji roli v mezinárodní politice a působit jako stabilizátor. Jedině Británie a Německo mohou sjednotit Evropu.“ Už v r. 1934 psal, že „Jedině Evropa, sjednocená pod fašismem může zabránit další válce.“


    V r. 1936, ve svém pamfletu The World Alternative (Světová alternativa), Mosley napsal, že je nutné „vrátit se k fundamentálnímu konceptu evropského národa.“ Tento jeho text zaujal i nacisty a byl jimi publikován v Německu.


    Drábik též připomíná, že koncem roku 1944 prominentní důstojník SS Franz Six předsedal v Praze konferenci o Nové Evropě, která měla vzniknout po válce Připomíná též, že v květnu 1945 Hitlerův bunkr v Berlíně nehájili Němci, nýbrž 33. granátnická divize SS Charlemagne (Karel Veliký), složená z Francouzů, Švédů a Švýcarů.


    Po válce Mosley prohlašoval, že vojáci Waffen-SS byli „vášnivě proevropští a absolutně podporovali mé rozvinuté evropské myšlení.“


    Mosley se tehdy spojil s představiteli švédské, německé, belgické a italské krajní pravice. Na konferenci v Malmö ve Švédsku založili v r. 1951 t. zv. Evropské sociální hnutí. Vydávali časopis „Národ Evropa.“


    Když v r. 1957 bylo Římskými smlouvami vytvořeno Evropské hospodářské společenství (přímý předchůdce současné Evropské unie), Mosley vyžadoval, aby Velká Británie do něj vstoupila.


    Nám, kteří jsme nazvali náš server Eurabia, se může zdát ještě zajímavější, že Mosley vyžadoval též intenzivní spolupráci s africkými státy, které se po druhé světové válce postupně vymaňovaly z koloniální nadvlády. Již v prvních poválečných letech britská krajní pravice organizovala shromáždění na podporu palestinských Arabů proti sionistům.


    V současném kolektivním povědomí je evropská integrace vnímaná jako politicky korektní. Ti, kteří jí kritizují, jsou označováni jako populisté, ne-li vyloženě jako šovinisté a rasisté.


    Víme, že hlavními organizátory evropské integrace byli křesťansko-demokratičtí státníci jako Francouz Robert Schuman, Ital Alcide de Gasperi, Němec Konrad Adenauer, ba i někteří socialisté, jako Belgičan Paul-Henri Spaak. Těm samozřejmě šlo především o to, aby tragédie, jako ty z roku 1914, nebo z roku 1939, se už nemohly opakovat.


    Může být ale zajímavé si přečíst něco též o krajně pravicových kořenech Evropské Unie. To nám též usnadní chápat, proč současní vedoucí představitelé Evropské Unie jsou tak systematicky nepřátelští židovskému státu.


    A my Češi nesmíme zapomínat, že pro Německo je Evropská Unie hlavním nástrojem, s jehož pomocí může překonávat důsledky své porážky ve dvou světových válkách. Nazapomínejme, že generál Charles De Gaulle, kdysi řekl, že ideologie přecházejí, ale národy zůstávají.


    Kniha Martina Jeřábka Konec demokracie v Rakousku, 1932-1938, i když se týká krátkého, jasně ohraničeného, období historie a i když vyšla už v r. 2004 přináší též důležité informace, týkající se současnosti.


    Moji obvyklí čtenáři znají mé nesympatie ke všemu levicovému, jakož i to, že i když ze svých dvou kořenů, židovského a katolického, jsem optoval pro ten první, tak mi zůstaly sympatie ke katolicismu. Ovšem nikoli k jakémukoli katolicismu. Na příklad nedávno jsem zahlédl na dveřích Klementina, že tam otec Tomáš Halík organizoval debatu na námět, jak hájit demokracii proti populismu. Já bych měl spíše tendenci hájit to, čemu Halík říká populismus, proti tomu, co on nazývá demokracií. Tedy to, co vnímám jako ustupování budoucím muslimským pánům Evropy, ve spolupráci s představiteli nadnárodního kapitálu a nenapravitelnými marxisty.


    I v souvislosti s tím mě kniha Martina Jeřábka zaujala. Dočítáme se v ní, jak rakouský spolkový kancléř, věrný katolík, Engelbert Dolfuss hájil nezávislé Rakousko, jak proti sociální demokracii, tak proti nacismu. Jak zřídil „stavovský stát“, podle papežských encyklik Rerum novarum z roku 1891 a Quadragesimo Anno z roku 1931.


    V roce 1934, rok po uchopení moci v Německu, se nacisté pokusili o puč v Rakousku. Na Dolfusse vystřelili a nechali ho pak vykrvácet. Odmítli dovolit i příchod kněze, který by mu mohl poskytnout alespoň poslední pomazání. Uchopit moc se jim ale nepodařilo pro ozbrojený odpor hnutí Heimwehr. To vedl kníže Ernst Rűdiger Starhemberg (1899-1956). Ten byl, shodou okolností, potomkem muže, který v roce 1683 vedl obranu Vídně proti silám osmanského chalifátu (a který měl i stejná křestní jména). Ten je zmiňován i v knize Prof. Dr. Benno Imerdőrffera Obrana Vídně při obléhání Turky, 1683, jejíž český překlad vydal Lukáš Lhoťan v Pstruží v roce 2016.


    Jeřábek popisuje, jak v květnu 1933 se v zámeckém parku v Schőnbrunn konala oslava 250. výročí vysvobození Vídně z tureckého obležení: „Dolfuss se objevil na tribuně v uniformě proslulého císařského pluku Kaiserschűtzen. Kníže Starhemberg se k němu obrátil s apelací: „Rakousko potřebuje zachránce… Pane kancléři, buďte zachráncem země, staňte se tvůrcem nové vlasti… Čím víc a čím nespravedlněji budete napadán, tím věrněji budu za Vámi stát.“ Dolfuss odvětil: „Věrnost za věrnost. Jsme připraveni vymýtit v naší vlasti rudou záplavu, rudý socialismus, nejenom v jeho vnější podobě, ale i jeho vnitřní myšlenkový obsah.“


    Snad k tomu můžeme říci, že jestliže ve své vnější podobě socialismus v Evropě vydechl s rozpadem Sovětského svazu v r. 1991, jeho vnitřní myšlenkový obsah je stále velmi živý. A to především v zemích, které nikdy nepoznaly „reálný socialismus“ a odkud nyní tyto myšlenky proudí i k nám.


    Abychom se vrátili k Rakousku třicátých let, tak tam tehdy nacisté nebyli poraženi na dlouho. Už v březnu 1938 bylo Rakousko připojeno k Hitlerově Třetí říši.


    Knížeti Starhembergovi se ještě včas podařilo uprchnout do Švýcarska. Po vypuknutí druhé světové války se angažoval v britské armádě. Ale když v červnu 1941 Německo napadlo Sovětský svaz, tak obrany Stalinovy říše se Starhemberg účastnit nechtěl. Raději odjel do Argentiny. A až když poslední voják sovětské okupační armády opustil Rakousko v r. 1955, tak se vrátil do vlasti.


    Kurt von Schuschnigg, který se stal rakouským spolkovým kancléřem po Dolfussově smrti, byl po připojení Rakouska ke Třetí říši nacisty zatčen. Pak strávil sedm let v nacistických věznicích a koncentračních táborech. Na konci války byl osvobozen Američany, kteří ho odvezli do Itálie. A vzhledem k tomu, že nová rakouská vláda mu nedovolila návrat do vlasti, tak přijal místo profesora mezinárodních vztahů na jedné americké universitě.


    Proč tohle všechno dneska připomínat? Domnívám se, že současným Evropanům především schází nějaká mravní a duchovní základna, ze které by mohli hájit své dědictví. Zdá se mi nezbytné takovou základnu hledat. A zdá se mi logické jí hledat mezi těmi, kteří vzdorovali jak totalitarismu nacistickému, tak totalitarismu marxistickému. A kteří se hlásili k dědictví obrany Evropy proti islámské invazi.


    V současné České republice jsou snad v každém městě ulice a náměstí se jmény T.G. Masaryka, Jana Husa, Jana Amose Komenského. Jde jistě o dědictví, na které můžeme být hrdí. A dodal bych, tím spíš, že habsburský katolicismus, v naprostém protikladu vůči svému prvotnímu poslání, ztroskotal poté, co se v r. 1914 spojil s velkoněmeckým šovinismem, který už předjímal budoucí nacismus. A končící staré Rakousko se stalo též spojencem osmanského chalifátu, který tehdy zorganizoval první genocidu dvacátého století, genocidu Arménů, shodou okolností prvního národa, který jako celek přijal křesťanství.


    Do jaké míry měli ale odpůrci habsburského katolicismu ve všem pravdu? Někdy si kladu otázku, zda to byla pouhá náhoda, nebo Prozřetelnost, že náš stařičký mocnář František Josef umřel v 86 letech, dva roky před zánikem říše, v jejímž čele stál. A že tatíček Masaryk umřel v 87 letech, dva roky před zánikem jeho Československé republiky.


    Je třeba vědět, že ta vznikla především proto, že francouzský ministerský předseda Georges Clemenceau, zarytý antiklerikál, chtěl rozbít habsburskou monarchii, kterou vnímal jako baštu katolicismu v Evropě. Mnoho francouzských a britských konzervativních politiků bylo naopak přesvědčeno, že je nutné Rakousko-Uhersko udržet a vytvořit z něj protiváhu Berlínu. Je možné si i myslet, že v tom případě by se světová válka neopakovala.


    Historie se odehrála, jak se odehrála. Nemá smysl spekulovat o tom, co by se bylo stalo, kdyby… Ale snad má smysl dějiny studovat – podle zásady, že „chybami se člověk učí a chybou spáchanou za nové chyby ručí.“


    V současnosti se mi zdá nejdůležitější, aby síly všech těch, kteří se vnímají jako dědici Bible se spojily proti silám dědiců Koránu. A ovšem i proti těm, kteří v Evropě vytváří duchovní a morální vakuum, které pak muslimští dobyvatelé snadno zaplní.


    Snad mohu zakončit tento článek citováním slov pana Lukáše Lhoťana v závěru výše zmíněné knihy Prof. Dr. Benno Imendőrffera: „Po staletí jsme byli součástí Habsburské monarchie a bitva u Vídně patří k naší historii. Po vzniku Československé republiky se u nás však bohužel vytvořil jistý odpor vůči habsburskému období naší historie a tato doba byla záměrně přehlížena. Přitom se tehdy odehrála spousta událostí, ve kterých hráli Češi, Moravané a Slezané pozitivní a mnohdy i hlavní roli. Nejinak tomu bylo i v bitvě u Vídně, kde jak mezi obhájci, tak mezi příchozími osvoboditeli bojovaly tisíce našich pradědů. Pevně věřím, že toto dílo pana profesora Immendőrffera napomůže mnohým z vás poznat zapomenutá zákoutí naší minulosti a zároveň se více dozvědět o hrdinství našich předků, tak protikladnému ke zbabělosti mnohých dnešních Evropanů.“



    Dále doporučujeme:


    Islám a terorismus - politicky nekorektní studie jenž vyvolala zděšení na české univerzitě!


    Eurabia - Mýtus nebo realita budoucnosti?


    Jak muslimové skrývají svou agresivitu za obviňování druhých z perzekuce muslimů







    Zpět Zdroj Vytisknout Zdroj
    Nahoru ↑