Los Angeles — 35 uzlů (64,82 km/h)

Americké víceúčelové ponorky třídy Los Angeles se od chvíle jejich objevení ve výzbroji amerického vojenského námořnictva znamenaly velký problém pro sovětskou flotilu.

Málokterá podmořská raketová loď na bojové hlídce nebyla alespoň jednou objevena „losem". Ujet pronásledovateli bylo velmi těžké. Největší rychlosti mezi sovětskými jadernými raketovými ponorkami dosahovaly ponorky projektu 667A Kalmar, které mohly plout rychlostí až 28 uzlů. V té době maximální rychlost Los Angeles byla 35 uzlů.

Hlavními úkoly sovětských jaderných ponorek projektu 945 Barrakuda, z nichž první byla předána flotile v roce 1984, bylo sledování strategických ponorek a letadlových útočných skupin lodí protivníka a jejich likvidace v případě konfliktu. Aby se letadlové lodě NATO vždy nacházely v zóně dosažitelnosti Barrakud, konstruktéři je vybavili vysokou rychlostí. Barrakudy dosahovaly rychlosti až 35,15 uzlů. Pokračováním ve vývoji Barakudy byl projekt 945A Kondor, ale jeho rychlost byla nižší.

Seawolf — 38 uzlů (70,38 km/h)

Americké jaderné víceúčelové ponorky třídy Seawolf (Mořský vlk) se staly jedněmi z nejdražších lodí v historii americké flotily — každá se tří postavených ponorek vyšla daňové poplatníky na tři miliardy dolarů. Příliš vysoká cena donutila Pentagon odmítnout projekt a vyzbrojovat se méně pokročilými víceúčelovými ponorkami Virginie. Mořský vlk měl však řadu vynikajících vlastností, především byl nejrychlejší ze sériových amerických ponorek. Maximální podmořská rychlost lodě registrovaná během zkoušek činila 38 uzlů.

Lira — 41 uzel (75,93 km/h)

Torpédové ponorky Lira dostali přezdívku „samopaly". Díky automatizovaným systémům řízení se podařilo zkrátit jejich posádku na 31 lidí. Přitom jejich vodní nátlak činil pouhých 3180 tun, což lodi umožňovalo zrychlovat se na 41 uzlů.

Аnčar — 44,7 uzlů (82,78 km/h)

Absolutním světovým rekordmanem v podmořské rychlosti se stala experimentální sovětská loď K-162 projektu Ančar, vyzbrojená protilodními raketami s plochou dráhou letu. Osmnáctého prosince 1970 se během zkoušek podařilo posádce „rozpálit" ponorku na 44,7 uzlů. Tato vlastnost nebyla dosud překonána. Za rychlost však ponorka platila příliš vysokou hlučností. Při rychlosti vyšší než 35 uzlů dosahoval hluk ve střední části lodě až 100 decibelů, což je srovnatelné se zvukem automobilového klaksonu na vzdálenosti 5-7 metrů. A což teprve hluk, který Ančar vydával kolem sebe! Kvůli tomu ponorka ztratila svou hlavní technickou vlastnost, nenápadnost. Dalším mínusem inovační lodě, vyrobené z titanu, byla její příliš vysoká cena. Nakonec byla další výroba Ančarů prohlášena za bezúčelnou. V roce 1984 Zlatou rybku, jak ji nazvali námořníci, přestali používat.