Je tuctově předvídáno, že může být (snad) v roce 2018 rachot kolem Severní Koreje a Íránu, géniové vehementně tvrdí, že by mohly být Litva, Lotyšsko a Estonsko ohroženy Ruskem (ale nikdo neví proč). Horko má být pro spory a územní nároky v Jihočínském moři. Bez věštění je zřejmé zabíjení ve válečnických destinacích jako Sýrie a Afghánistán, Libye. V Africe a v Asii bychom našli jistě řadu dalších zemí, kde se budou lidé (ve větším než jenom v malém množství) vraždit. Vždyť od pravěku ve vraždění máme bohatou člověčenskou tradici. Ale co bude za dva roky či za dvacet?

Od počátku 21. století dochází k natolik rychlým a nepředvídatelným změnám, že mezinárodní politické dění je stále více označováno za chaos. Přesto je možné budoucnost rámcově věštit z křišťálové koule nejzákladnějších souvislostí.

Kde lze tušit ohniska konfliktů
V knize „Bombardovat nemocnice je normální“, kterou jsem vydal nedávno před Vánocemi, mapuji krutosti dnešního světa. V kapitole „Kde lze tušit ohniska konfliktů“ jsem k budoucnosti mezilidského zabíjení uvedl:

„Bez ohledu na to, jak se budou v detailech vyvíjet politicko-hospodářské vztahy ve světě, hlavní ohniska budoucích konfliktů budou:

1. asijská hranice Ruské federace s islámskými státy a s Čínou


2. vynucování čínské dominance v přilehlých mořích až do Tichého oceánu


3. Islámské země: mocenské přetahování o dominanci mezi šíitskou (íránskou) a sunitskou (saúdsko-arabskou) aliancí bude doplněno tvrdým vymezováním Turecka snícím o nové osmanské říši v 21. století. Přesto se islámské země dohodnou na společném postupu s cílem mocensky ovládnout EU. Během nejbližších desetiletí je vysoce pravděpodobné, že islámské státy zlikvidují Izrael.


4. Rusko udělá vše, co bude v jeho ekonomických možnostech, aby si zajistilo silný vojenský vliv v oblasti Arktidy. Jde o rozlehlou ledovou kořist plnou nerostných surovin. V oblasti dojde k eskalaci zbrojení. Přes určitý ruský náskok se USA s pomocí Kanady pokusí v dalších desetiletích v antarktických závodech dohonit a překonat sílu Ruska.

Z hlediska Evropy bude velkou ranou pro Velkou Británii (pokud se ještě předtím nerozpadne) ztráta ostrovů Falklandy. Z britské državy se stanou argentinské Malvíny. Argentina je ekonomicky dlouhodobě v krizi a nemá prostředky na nákup moderní vojenské techniky. Jenže dynamika politických změn, dočasných koalic a skrytého sponzorství může Argentinu vynést do pozice, kdy ji Britové nezabrání vzít si Malvíny zpět. Nebude to jenom obsazení dosti nehostinných ostrovů s pohostinným mořským dnem plným nerostných surovin. Bude to také cílený útok na prestiž alianci NATO. Aliance (a především USA) budou postaveny před volbu, zda skomírající britské vojenské síle pomoci. Falklandy jsou mimo prostor, na který se vztahuje oficiální působnost NATO (viz Washingtonská smlouva).

V Africe se budou přetahovat o moc islámské koalice, USA s podporou některých států EU, dalším silným hráčem bude Čína. Dojde k mocenskému přerozdělení Afriky. Nelze vyloučit ani snahu o zamezení přístupu konkurentům do některých afrických oblastí (přístavů) jako výlučných soukromých (pronajatých) zón nebo snahu o konfrontační uzavření (kontrolu) některé námořní dopravní trasy podél afrického pobřeží ve Středomoří a v Atlantiku.“

Kromě toho v kapitole „Nejistota na pozemní frontě“ jsem poukázal na velmi frekventované tzv. ruské téma:

1. Velkou otázkou dneška je, jakým směrem zaměřit vyzbrojování evropských států NATO pozemní technikou. Hrozba z východního směru od Ruské federace vůči zemím EU je pouze hysterickou propagandou. Směrem k EU nepotřebuje Rusko investovat více, než aby dosáhla dostatečných zadržujících sil v letectvu, protivzdušné obraně a dalekonosném dělostřelectvu.

Píše se o posilování ruské armády směrem k EU a NATO. Ve skutečnosti posilování vojsk v této oblasti je univerzální. Nové jednotky mohou být kdykoliv v budoucnosti přesunuty na jih či spíše na jihovýchod směrem na Kavkaz a ke Kaspickému moři, tedy k jižní (islámské) hranici.

Největší hrozbu pro Rusko představuje jižní (islámská) hranice a Čína. Lze s vysokou pravděpodobností předpokládat, že Čína bude chtít kořistit ze slabého osídlení ruským obyvatelstvem na Sibiři a z příliš rozlehlého prostoru Sibiře. Proto přes dočasnou vřelou spolupráci s Čínou Rusové dlouhodobě studují možnosti zastavení čínské expanze. Ruské jaderné zbraně Ruská federace potichu vnímá jako odstrašující prostředek nejen proti USA, ale také proti Číně.

Rusové musí věnovat velkou pozornost dalekonosným zbraním – raketám a střelám s plochou drahou letu. Budují arzenál schopný masivně udeřit v ohromném prostoru Ruska a v jeho příhraničí proti nepříteli. Aby se Rusko vyhnulo podobným úderům ze strany nepřítele, buduje intenzivně velmi sofistikovanou protivzdušnou obranu proti letadlům a raketovým střelám.

Vzhledem k ohromné rozloze musí Rusko postavit (možná největší) flotilu vojenských dronů k ostraze, monitorování (průzkumu) a zabíjení nepřátel na svém mimořádně rozlehlém asijském území. Dosud bylo Rusko k vývoji a užívání dronů rezervované. Teprve dnes technika dovoluje z dronů učinit hodnotnou zbraň.

Co bude Evropu ohrožovat v dalších desetiletích?

Dál jsem se zabýval „věštbou“ směrem k NATO a islamistické expanzi:
V horizontu nejbližších 20 let ztratí státy NATO většinu zbývajícího vlivu v muslimské oblasti. Vzroste agresivní tlak islamistických států na převzetí kontroly na Balkáně. Řada států je od rozpadu Jugoslávie v 90. letech 20. století cíleně džihádisty islamizována. S tím bude spojena ztráta kontroly nad severním pobřežím Afriky a částečně i nad Středozemním mořem.

Není to jenom módní strašení islámem jako novým centrem zla? Americký politolog a historik Henry Kissinger na to odpovídá takto:
„Nejvyšší vůdce současného Íránu deklaroval, že v novém světě, jejž zvěstoval, nebudou vládnout národní zájmy ani liberální internacionalismus, ale náboženské zásady. Kdyby takovým názorům dal průchod reprezentant nějaké asijské či evropské země, bylo by to vnímáno jako šokující útok na globální stabilitu. Po pětatřiceti letech souvislého opakování si však svět na radikalismus těchto emocí i skutků, jimiž jsou zaštítěny, víceméně zvykl.“ (Kissinger, Uspořádání světa, Prostor, Praha 2016, str. 157)

Představitelé NATO, ač si to nechtějí přiznat, budou muset za hlavní směr ohrožení prohlásit Středomoří a tureckou linii od jižního pobřeží Černého moře přes Turecko až po Suez. Ale stane se tak možná pozdě, podobně jako v případě podceňování Hitlerovy nacistické hrozby koncem 30. let 20. století…

Pozemní jednotky musí být vyzbrojeny a vycvičeny opět pro klasický boj (vzor 1945 a Ukrajina 2015) a pro boj v městském prostředí (Irák, Sýrie). Letectvo musí být schopné nepřetržitě monitorovat jižní vnější hranici EU.

• Je třeba vytvořit dostatečné zálohy (posilování naprosto početně podhodnocených českých aktivních záloh) pro prvosledové jednotky a zároveň vytvořit teritoriální jednotky pro boj na vlastním teritoriu států EU. Obecně lze očekávat povstání tzv. deprimovaných skupin organizovaná rozvědkami islamistických států. V jednotkách 2. linie (teritoriálních) se uplatní dosud nerozprodaná starší vojenská technika pořízená před rokem 1990.

• Bude mít evropská část NATO prostředky k vytvoření expedičního sboru pro vojenské akce v Africe, ale i na Balkáně, kde některé oblasti budou převzaty militantními islamisty? Blízký východ bude pro tyto akce již brzy ztracen.

• Podpora evropské části EU vojsky USA bude sotva průměrná. Na podporu USA nelze příliš spoléhat více než z diplomatických 20 – 25% techniky a nákladů. V té době bude vojsko USA vytíženo mimo Evropu při udržování dosavadního amerického vlivu ve světě.

• Kybernetická válka již probíhá. Účastní se jí víceméně všichni napojení na elektřinu. Posilování kybernetické obrany českého státu je samozřejmou nutností. Monitorování telekomunikačního provozu a internetových sítí kýmkoliv a kdykoliv je bohužel již samozřejmostí. Ochrana osobních údajů (i našich čtenářů) prakticky neexistuje a již nikdy existovat nebude…“

Jaké války NATO čekají?
Vyhlídky Evropy jsem shrnul v kapitole „Jaké války NATO čekají“, kde jsem uvedl: „…V letech 2015 – 2017 jsme viděli, že největším nebezpečím pro evropská státy aliance NATO je nelegální migrace z islámských zemí Asie a Afriky a vytváření islámských zón ve státech EU. Islámské zóny v EU jsou do značné míry imunní proti evropské civilizaci. NATO nepřiznává, že evropská část aliance není schopná nelegální migraci vyhodnotit jako vojensky nebezpečný čin na pomezí davového terorismu.

Podobně jako Ruská federace musí být také EU připravena k tvrdému (až bezohlednému) prosazování svých cílů v blízkém příhraničí. Čili současná ruská praxe do budoucnosti musí být i evropskou normou? Obávám se, že ano. Nelze přitom vyloučit nebezpečí střetu s Tureckem a islámskými zeměmi v oblasti Blízkého východu a severní Afriky. Turecko od začátku 90. let v podstatě sleduje přednostně tzv. islámskou kartu.

Bezpečnostní experti předpokládají, že Turecko zůstane součástí NATO až do poslední snesitelné chvíle, protože ze strategického hlediska není dobré si z velmi silného státu na hranicích EU učinit oficiálního nepřítele. Znamená to ale, že ze strategického hlediska má NATO nulovou hodnotu, protože na plánování a rozhodování aliance se bude podílet i nepřítel – turečtí důstojníci, věrní islamistickému diktátoru Erdoganovi.

Není podstatné, do jaké míry jsou dnes hypotetičtí nepřátelé (ne)vyzbrojeni a není podstatné ani to, zda jsou v některých státech nám naklonění autoritářští zkurvysynové. Situace se bude v průběhu času měnit. EU není schopna (kvůli neochotě euroúředníků a byrokratů v NATO) zastavit migrační útok a nátlak islamistů na přístupech k EU. Přitom unie musí být schopna agresivně prosazovat neprostupnost hranic EU a potlačovat i násilím islamistickou agendu (vyhoštění osob, rušení islamistických institucí a sporných neziskových organizací), aby udržela dosavadní bez tak již narušený bezpečnostní status…“  Končí komentář František Roček.