Žaluju stát a lidi, co dovolili, aby v téhle krásné zemi panovalo v určitých skupinách obyvatelstva takové bezpráví, jaké se rozrůstá. Žaluju stát a všechny zodpovědné za ten stav, který nedovoluje desítkám tisícům lidem u nás důstojně žít, napravit své mnohdy malé chyby a odsuzuje je k věčnému živoření, skrývání se a k přežívání horšímu, než bývá umožněno zločincům nejtěžšího kalibru.

Žaluju stát, politiky a všechny, kteří se na tomto byznysu podílejí a dovolili mu nabrat rozměr ve světě neuskutečnitelný. Žaluju všechny, kterým to je jedno a nechávají se ukolébat tím, že dlužníci nechtějí platit, a tak je na ně nutno jít tvrdě. Žaluju organizace, které sice vznikly, ale téměř žádná z nich není schopná lidem postiženým touto genocidou, pomoci. Žaluju organizace a instituce, které na tomto neštěstí postavily ještě další svůj byznys, který schovávají pod pojmem šíření finanční gramotnosti. Nejde o prevenci, ani pomoc lidem v exekucích, ale o granty, teplá pracovní místečka „dobrodějů“, kteří pouze přenášejí knížecí rady těm, kteří se do potíží dostali. A dostali se nikoli proto, že by neuměli počítat, ale proto, že jim naše současná společnost a stát JINOU MOŽNOST nedal a nechal je v tom.

Žaluju advokáty, soudce, exekutory i vykonavatele za jejich bezcitnost a chamtivost, nemorálnost, kterou ovšem podsunují dlužníkům, kteří – ačkoli se o tom píše a mluví na různých konferencích i v tisku, prakticky – když se do hledáčku exekutorů dostanou – nemají šanci se ze svých problémů dostat – i když většina z nich CHCE.

Žaluju i obyčejné lidi, kteří se nezajímají o to, co se tady děje a žijí si své poklidné životy, které si nechtějí ničím komplikovat (do doby, než se jim třeba něco takového také přihodí). Žaluju ty lidi z toho, že se nesnaží většinou ty nešťastníky pochopit, podezírají je z nekalostí obrovských rozměrů, vyčleňují je, místo, aby se ptali, mluvili s nimi, neodsuzovali je, ale hledali pravdu. Místo toho však raději uctívají podvodníky a nepoctivce mezi politiky, kterým jsou ochotni odpustit čachry za miliony i miliardy, zatímco nad bližními, kteří často kvůli dluhům v řádech stovek či pár tisíců, ohrnují noc a morálně se povyšují.

Žaluju i mezinárodní lidsko-právní instituce za to, že ignorují tuhle problematiku, která opravdu nemá daleko ke genocidě celých rodin. Nezajímá je, že lidem, kteří se ocitnou v exekuci (nebo se ocitli v minulosti) jsou navzdory pofiderním zákonům u nás upírána základní lidská práva – bydlet, pracovat v normálním pracovním svazku, z kterého je za jedince odváděno zdravotní a sociální pojištění a tudíž je mu umožněno, aby na stáří nebyl odsouzen k životu na ulici – pokud se tam tedy v důsledku situace s vymáhanými exekucemi nedostane už v produktivní věku. Nevšímají si, že to vede k rozpadu rodin, vztahů, protože zákony u nás takového člověka odsuzují – i když není zločinec- k tomu, aby se ho ostatní příbuzní báli, jelikož v případě, že u nich přespí a dozví se to exekutor, může v té rodině – domácnosti, zasáhnout a zabavovat majetek (který lze pak sice velmi složitě a draze získat zpět, prokáže-li se, že nepatřil dlužníkovi. Tomu ale navíc naroste jeho dluh o mobiliární exekuci, dopravu, zámečníka atd.) To vše odsuzuje postižené pracovat pouze v šedé ekonomice, neumožňuje jim to rozvíjet svoji pracovní kariéru, schopnosti, dostává je to do nucené ilegality.

Žaluju naši justici za to, že neumí být tak důsledná ve vymáhání skutečných už na začátku vysokých pohledávek (většinou mocných osob, někdy též politických stran), jako je tomu u drobných dlužníků, které tento koloběh beznaděje přivádí až k zdravotním kolapsům či dokonce sebevraždám nebo zoufalým činům, při kterých se odhodlají proti exekutorům vytáhnout zbraň, aby uchránili většinou poslední (a dost často) nijak rozsáhlý majetek.

Žaluju všechny, kteří setrvávají raději ve vědomí, že všichni dlužníci jsou ti, co si nabrali neprozřetelně půjčky a úvěry (dost častá mantra je, že úvěry na vánoční dárky nebo na dovolené), užívali si nad své poměry a když za to mají zaplatit, tak se jim to nelíbí. Schválně, proč se nezveřejňuje to, kolik z dlužníků je opravdu z této kategorie a kolik z nich jsou dlužníky jen proto, že neměli na základní lidské potřeby (nájem například)?

Žaluju zákonodárce minulé i přítomné za to, že jen lacinými gesty přesvědčují veřejnost o tom, jak se snaží tuhle nepřijatelnou a žalostnou situaci v zemi zvrátit, zatímco zisky z exekučního byznysu dost často proudí do stranických pokladen, či dokonce k podpoře hlavy státu. Žádný krok, který byl v tomto směru udělán a hlasitě přes média veleben, nevedl ve skutečnosti k tomu, aby byla udělána přítrž křivdám a nespravedlnosti, aby bylo umožněno normální lidskou cestou dlužníkům dluhy splatit a začít opět s čistým stolem. Dokonce ani možnost insolvencí a osobních bankrotů není stavěna tak, aby dlužníci mohli závazky splnit, jak velká většina z nich chce, za to se opět přihodily kšeftíky advokátům. Zatímco v určitém období mohli zkusit podávat oddlužení samotní dlužníci, nyní jsou povinni si na to brát advokáta, jehož zákonem stanovená odměna jen za to, že odnese dokumenty k soudu, začíná na 4000 Kč. Garance toho, že soud skutečně oddlužení nešťastníkovi dovolí a schválí, to ale samozřejmě není. V případě, že takový jedinec žije mnohdy jen z nějakého životního minima, je pro něj tato částka hodně velkým luxusem. Přesto je neznalá veřejnost konejšena tím, že prakticky vše je v pořádku a vše v našem právním(?!) státě funguje, jak má.

Žaluju přesto také ty novináře a média, kteří ve společnosti udržují dojem, že vyhlášení bankrotu znamená zřeknutí se svých povinností, jelikož se zdůrazňuje to, že dlužníkovi může umožnit splacení pouhé třetiny svých závazků. Obyčejný dlužník, který se do své nezáviděníhodné situace dostane nezáměrně, však většinou nedluží miliony. Po dobu insolvence tak má možnost a soud k tomu přihlíží, většinou zaplatit vše v plné výši včetně příslušenství (pokud tedy to vymáhané příslušenství není v rozporu s dobrými mravy, na což někdy insolvenční správci narážejí. Ochranu před tím však obyčejný dlužník, kterému insolvence není povolena nebo do ní z nějakého důvodu jít nemůže, nemá žádnou). Chybou médií, ale i absence tlaku čtenářů a diváků na tyto informace, je, že mnohem častěji hovoří a informuje o lidech, kteří skutečně do dluhů padají sofistikovaně, záměrně a někdy zřejmě i s vymyšleným plánem, jak se z jejich splácení vyvléknout, než o těch, co padají do dluhové pasti vlivem nepříznivých okolností. Přitom na rozdíl od první skupiny (která většinou má někde ukrytý svůj majetek a finanční rezervy), ta druhá skupina lidí je odkázána pouze na milost a nemilost všech, na které v tom svém údělu naráží. Přesto je s ní nakládáno podstatně tvrději.

Genocida (latinsky genocidium) je zločin proti lidskosti definovaný mezinárodním trestním právem jako „úmyslné a systematické zničení, celé nebo části, etnické, rasové, náboženské nebo národnostní skupiny“ačkoliv co znamená „část“ je předmětem debaty právníků. Genocidu definuje Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia OSN.

Definice podle Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia OSN

Čl. II.:

V této Úmluvě se genocidou rozumí kterýkoli z níže uvedených činů, spáchaných v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou:

a) usmrcení příslušníků takové skupiny;

b) způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové skupiny;

c) úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení;

d) opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí;

e) násilné převádění dětí z jedné skupiny do jiné. (ano, exekuce na příjmy rodičů, případně mobiliární exekuce na jejich majetek, jsou dost často důvodem, proč u nás bývají děti odebrány z rodiny…)

Zdroj: Wikipedie

Jak to začalo u mě…

Rozváděla jsem se, měla jsem v té době dvě malé děti. Manžel nebyl gentleman, proto jsem s dětmi začínala nově komplet od začátku se vším sama, v pronajatém bytě. Neměli jsme nijak závratný majetek, o který by stálo se soudit, starostí a povinností jsme měla i tak hodně, a tak jsem doufala, že si postupně zase vše pořídím vlastními silami – hlavně jsem si přála klid a pro děti aspoň trochu občas fungujícího tátu. Bohužel, krátce poté, co stanovil soud výši alimentů a upravil styk s dětmi tak, aby v některých týdnech prázdnin, víkendech i svátcích byly s otcem, exmanžel ztratil zájem. Jak platit výživné, tak dodržovat ve stanovených obdobích své styky. Občas něco zaplatil, nikoli však v uvedené míře. Mé příjmy sice nebyly úplně malé, ale vzhledem k tomu že jsem musela platit tržní nájemné za alespoň trochu přijatelný byt (vždy max. o velikosti 2 k.k., častěji 1+1- nikdy nešlo o luxusní bydlení, ale běžný standard), pokryly většinou pouze nájemné (představovalo v té době zhruba ¾ mých příjmů – podotýkám, že jediných – bez možnosti pomoci od nikoho jiného). Navýšit příjmy přibráním nějakého dalšího úvazku nepřicházelo v úvahu vzhledem k rozsahu mé pracovní doby, ale také k nutnosti fungovat též jako rodič. Na dávky jakékoli sociální podpory jsem nárok neměla, protože příjmy byly podle tabule dostatečně vysoké, navíc se do nich standardně započítávají i alimenty, přestože je otec neplatí. Vytloukala jsem doslova klín klínem a záplatovala finančně to, co nejvíc hořelo. Tak jsem byla každý měsíc v něčem v mínusu, přestože jsem vše, co mělo nějakou hodnotu, postupně prodávala v bazaru. Nikdy to však nebyly věci, za které bych dostala víc než dvě, tři stovky a jak je patrné, zas tolik pokladů jsem doma neměla…

Stále jsem doufala, že alimenty začnou chodit, jak mají (i když mé apely vycházely na prázdno a udání na policii jsem nepokládala za řešení toho, že peníze začnou chodit), že se to zlepší, že dostanu třeba v práci přidáno nebo najdu něco lépe placeného. Když vrcholilo v jednom prosinci před léty mé zoufalství z toho, že nemám před Vánocemi peníze na dárky pro děti (opravdu malé, obě v té době základní školou povinné), přišla mi na plat exekuce. Za černou jízdu v MHD (bohužel, do práce jsem nějak jezdit musela, pěšky to bylo hodně kilometrů a když máte na den pro tři lidi cca 60 Kč, někde to ušetřit musíte). Skutečně jsem věděla, že jsem jela na černo a skutečně jsem to neuhradila. Bylo to v té době tuším asi 24 tisíc (ano, za jednu jízdenku). A aby to měli exekutoři jisté, obstavili mně i bankovní účet. Ano, ti, co to nezažili, budou vrtět hlavou a tvrdit, že si vymýšlím, že to přece nelze – ale ujišťuju vás, že lze.

A tak jsem před Vánocemi neměla nejen na dárky, ale ani na nájem. Takové Vánoce, jaké jsme zažili, bych dnes už přála všem, kteří na takových situacích nesou svůj podíl viny. Dřív jsem si říkala, že člověk nesmí druhým přát nic zlého, ale to peklo, které jsme si po dlouhá léta s dětmi zažily, by nemělo zůstat nepotrestáno.

Z podnájmu nás majitel začal vyhazovat hned v lednu (kauci jsem vyčerpala v tom prosinci a jiné peníze jsem neměla a ani výhled na to, že mít budu). Bylo třeba hledat tedy nové bydlení, v hlavním městě a s prakticky žádnými finančními prostředky. Mezitím si mě volala učitelka ze školy na kobereček, jakto že nemají děti ve škole zaplacené obědy. Byla jsem přitom ráda, když jsem měla na chleba, který jsem jim mohla do školy s sebou dát. Neměli jsme na divadlo, kino, kam děti se třídou měly chodit, nebylo na nic. Pokud si říkáte, že jsem se měla obrátit na právníka, tak máte pravdu – měla. Ale jak už jsem uvedla, neměla jsem a nemám babičku ani dědu, potřebovala jsem si v dané situaci udržet práci. A na právníka jsem prostě neměla, nemluvě o tom, že jsem neměla peníze ani na nějaké obvolávání.

Peníze na přestěhování do jiného bytu jsem nakonec dala dohromady, vzala jsem si v hotovosti alespoň podíl toho, co mně zůstalo v práci z platu po exekučních srážkách. Ale opět jsem dala za bydlení vše, co jsem měla. A na to další? Nezbývalo.  Opravdu NE. Musela bych chodit krást nebo podvádět a to jsem neuměla – i když ruku na srdce, mnohdy jsem si v zoufalství říkala, že to možná  chyba. A i dnes – když tak koukám na společnost kolem sebe – si říkám, že vlastně lidi raději tolerují podvodníky a zloděje, než dlužníka, o které ani neví, co ho do dluhů přivedlo.

Ráda bych viděla na mém místě poradce finanční gramotnosti – co by dělali, aby se dluhům na mém místě vyhnuli a zaplatili je v počátcích. (Osobní bankrot v té době ještě ani nebyl). Ráda bych viděla ty, kteří nade mnou v dalších letech moralizovali a pomlouvali mě, jak by si s danou situací poradili. PO nocích jsem brečela bezradností a zoufalstvím nad tím, že mé děti ve škole spolužáci šikanovali, protože prostě v důsledku toho všeho byli „prostě jiní“. Já sama jsem byla izolovaná od společnosti a přátelství a vlastně i v práci z kolektivu, poněvadž jsem nemohla s kolegy chodit na kafíčko, na obědy, či na cigárko (nikdy jsem nekouřila). Pokud teď chcete namítnout, že za to nemám vinit způsob exekucí i nás, ale manžela, který neplnil svoji vyživovací povinnost, samozřejmě máte z velké části pravdu. Nechal nás v tom a do jist míry z toho možná měl i radost. Časem jsem zkoušela vymoci alimenty od něj také přes soukromé exekutory, ale – světe div se – nepodařilo se. Zvláštní, ale ne až tak zcela výjimečné. Stát mě v tomto ohledu pomoci nedokázal. Na sociálce mně nabídli, že můžou děti umístit do dětského domova.

Pokud jste dočetli až sem, děkuju, jak jsem popsala, ten náš příběh se vleče už skoro 15let. Celá ta léta jsem pracovala a měla vůli všechny dluhy takto postupně vzniklé splatit. Nezastírám, že přibývaly a nebylo to záměrně a už vůbec ne proto, že bych si vždycky za peníze určené k zaplacení té či oné pohledávky někde vyhazovala z kopýtka nakupovala zbytečnosti či přepychové věcičky. Prostě jsem na ni neměla a pořád doufala, že mít budu. Nikdo mi nic neodpustil, to mi věřte – ba naopak. Za celé roky jsme se museli několikrát stěhovat (jo soukromí pronajímatelé bytů většinou po prvním nezaplaceném nájmu píšou výpověď ), dvakrát mě vyhodili jako vyvrhela dobré společnosti (propustili dohodou, jak se říká) z práce, když mně přišla na plat exekuce. Za ty roky jsem přesto pracovala na maximum, i když všechny odměny za dobrou práci postupně mizely v černé exekutorské díře. Mezitím děti odrostly (jejich dětství jim nikdo nevrátí, ale budu ráda, když za to bude jednou někdo pykat – ať už v pozemské nebo nějaké posmrtné podobě). Z obou si myslím, že jsou v rámci toho, co zažily, slušní lidé, ale ani oni „přízni“ exekutorů nezůstaly ušetřeny – DPP si z nás udělalo celkem dobrý byznys. Myslím, že spolu s exekutory, kteří jim pomáhaly ty zisky pěkně navyšovat, by nám někdy měli poslat aspoň děkovný dopis nebo doživotní jízdné zdarma (načerno už kolik let nikdo z nás nejezdí).

Mezitím jsem už dávno žila jako psanec. Nemohla jsem se nikde přihlásit k trvalému pobytu (sebrali by mně věci pronajímatele a ten by mě následně vyhodil, takže bych skončila na ulici), kamkoli jsem nastoupila do práce, hned mi zůstalo jen životní minimum. Vzhledem k tomu, že jsem věděla, že mě chytli v MHD cca 8krát, jednou jsem si musela vzít půjčku na nájem (na jeho část), nezaplatila jsem telefonní služby (pak už jsem vždycky jela raději jen na kredit), domnívala jsem se, že se vyplatí už vydržet a i když vymáhané dluhy ve všech případech činily mnohasetnásobky původní dlužné částky, těšila jsem se, že už to budu mít konečně vše splacené. Kdybych ty částky sečetla, zaplatila jsem určitě několik statisíců.  (odhaduji, že tři, mezitím mně ještě sebrali exekutoři zemědělskou půdu, kterou jsem v tom období podědila). Jaké však bylo mé zděšení, když jsem v dobré víře zavolala na exekuční kancelář jednoho velmi známého exekutora v Praze a tam mi bylo sděleno, že tam mám u něj ještě exekuce asi za 120 tisíc Kč (vše za MHD), které každým dnem narůstají!

Věděla jsem, že to bych musela prakticky jezdit na černo pořád, a to jsem fakt nedělala, když to nebylo naprosto nezbytné. Jelikož jsem se však nebránila a exekutoři věděli, že se bránit nebudu, protože adresu nikde nechci uvádět, někdo si prostě ty exekuce na mé jméno namnožil. Zní to šíleně až paranoidně, ale věřte, že nejsem jediná. I jistému herci se to přihodilo a dokonce o tom promluvil veřejně. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Pochopila jsem, že vlastně není šance, abych se z toho dostala, i když jsem si nikdy neužila přepychu (z kterého mě mnozí podezírají, když se dozví o tom, že mám dluhy). Moc jsem se z toho chtěla vyvázat, dluhy i z jejich naprosto nemorálním navýšením jsem chtěla zaplatit a ty, které jsem udělala, jsem nikdy nezpochybňovala. Ale pokud si z vás udělá někdo, kdo si vozí zadek v těch nejluxusnějších autech, dojnou krávu, promiňte mi ten výraz, najednou prostě pochopíte, že jste odsouzeni na doživotí, i když jste spáchali jen to, že jste kdysi neměli na lístek v tramvaji.

A tak jsem po letech neuhýbání a placení (měla bych za to dům, nemám ale nic), odešla z práce. Pochopila jsem, že pokud už nechci tenhle byznys podporovat tím, že čím víc budu padat na pusu a snažit se vše umořit, tak tím víc mě někdo bude ničit, protože ví, že je pořád odkud brát a z čeho, musím se uchýlit taky někam do mezisvěta. Ničí mě to, cítím se jako poslední zločinec a odporuje to mé povaze, ale je to jediná obrana.

Přesto, po několika letech opět s tímhle zlem bojuju a čelím mu. Možná, že se někdo rozhodl mě dorazit. Sil už mám málo a hodně mi jich ubrali zase lidé, kteří když se o mých potížích dozvěděli, přestože mě léta znají, znají moji práci a myslela jsem, že i mě samotnou, se na mě dívají jako na posledního lumpa a moralizují nad tím, že kdybych nedělala dluhy, nemusela jsem to peklo, které opět odstartovalo, zažívat. Nechtějí slyšet, kolik už jsem tomu peklu zaplatila, jak jsem se do něj dostala. Nechtějí ani slyšet to, že nevím kudy kam. Nikdy totiž nezažili to, co já a ani se o to nesnaží.

Cítím se jako zločinec. Cítím se jako někdo, kdo provedl něco tak hrozného, že je odsouzen na doživotí. Zatímco vrazi jsou často po pár letech venku, nebo jim dokonce jsou jejich činy promlčené, z původně drobných dlužníků se tady stávají individua, bez možnosti mít vlastní bankovní účty (přitom je to dnes již součást požadované identity – to ale zřejmě Listina základních lidských práv ignoruje?), trvalé bydliště, důstojnou práci a klidný život, v kterém by se s dluhy mohli se ctí vyrovnat.

Justýna žalující