Nad srázem

Auto s nízkým podvozkem poskakuje po výmolech a pohupuje se sem a tam. Rychlost nepřevyšuje 30 km/h. Ještě že jsou zavřená okna, prach již oblepil všechna skla a začal pronikat dovnitř auta i přes ty nejužší skuliny. Řidič nechápe: „Proč sem lezeme? Zničíme auto…"

Konečně vůdčí vozidlo, za kterým jeli novináři, zastavuje. Ocitli jsme se na náhorní plošině, na které jsou „divoši". Ne, že by jich bylo mnoho: stany a karavany jsou od sebe rozmístěny v důstojné vzdálenosti. Aut je samozřejmě víc, ale turisté jsou velmi organizovaní. Žádný chaos, auta parkují vzorně a nikdo nikomu nepřekáží.

Břeh zde poměrně strmě spadá do moře — výška srázu je 45-60 m. Blízko ke kraji se doporučuje raději nechodit: vápenaté skály, na které neustále působí vítr, se vám mohou propadnout pod nohama.

„Místní ukazují tzv. studnu — otvor přímo pod našima nohama. Díváme se do něj a vidíme tam moře. Zjišťujeme, že pod námi je jedna z četných grott vytvořených samou přírodou," vysvětluje Orlovová. Tato „studna" se mimochodem loňský podzim pořádně proslavila, když do ní najelo auto nějakého nešiky. Internet perlil komentáři. Nejčastěji ho kritizovali a obviňovali z alkoholismu. Řidčeji se domnívali, že člověk přišel o prostorovou orientaci, a ta se tady skutečně může deformovat kvůli prudkým srázům.

„Máš dojem, že vodní a větrné živly jsou zde v rovnováze: uděláš krok a odtržen od země zůstaneš stát pouze ve vzduchu. Škoda, že to tak nejde," povzdechuje si novinářka.

Podle ní na Tarchankutu je strašně krásně.

„Kolem je krása. Jako byste se ocitli v jiné realitě: kolem byla samá step a tu náhle — změna záběru — bizarní skály a bíložluté srázy, jež připomínají vícevrstevný dort s nerovnými okraji, prohlubněmi grott a tunely," vzpomíná dopisovatelka. Podle Orlovové na dně lze uvidět každý kamínek.

„Nový záběr: Číše lásky. Cesta k ní netrvá dlouho (byť je tu vše blízko) a přitom poskakujete po kamenech nahoru a dolů. Číše lásky je vodou naplněný závrt ve skalistém břehu, který byl rovněž vytvořený přírodou. Asi v hloubce pěti metrů se spojuje s mořem. Toto místo je fantastické. Zamilovaní údajně skáčou do číše a drží se přitom za ruce. Lze se ale klidně spustit dolů. Příroda totiž pro milovníky koupání vyhloubila schody," píše Orlovová.

Výhled z moře

„Poté, co jsme se nabili láskou, vracíme se trochu zpět směrem k Olenivce, kde lze spatřit brány delfinária Nemo. Delfinárium ve Velkém Atleši je zcela civilizované místo. Máte tu i dlažby, stánek se studenými nápoji za nekřesťanské ceny, restauraci a dokonce i bílý kostel, který, jak pak zjišťujeme, lze dobře spatřit z moře," píše Orlovová.

Za kostelem je cesta dolů vedoucí k moři a k malému přístavu. Schody jsou velmi kolmé a musíte jít pomalu za ostatními lidmi. Schodů je vskutku hodně, možná sto, možná víc. Molo leží v grottě, podél které jsou natažena lana. „Díváš se do moře a vidíš naprosto úchvatnou podívanou: ve vodě se prosvěcují velké, neuvěřitelně velké, modré medúzy! Jsou nádherné, ale vykoupat se s nimi jsem chuť neměla," přiznala novinářka.

Vyprávění rybáře

„Na molu čekáme na motorový člun. Turisté se zde mohou projet podél mysu. Brzy člun připlouvá a my si teď uvědomujeme proč na grottě je tolik lan: řidič člunu vypíná motor a rukama tahá za lana, aby loď mohl v klidu přirazit. Zde jsou zvyklí žít v očekávání bouře. Pokud je moře neklidné, tak bez pomocí lan s lodí k molu nepřirazíte.

Průvodcem je pán Serjoža, místní rybář, který se zabývá touto profesí již od dětství a o těchto místech ví všechno. Ukázal mys z moře a pověděl hodně zajímavého a dokonce i legračního.

„To je velmi neobvyklé místo! Vše tu vytvořila sama příroda. Podívejte, skála Želva a pak bude Hlava krajty. Tam vítr vyřezal ve vápenci sklenici, byť převrácenou. Teď budeme proplouvat tunely a podíváme se do grott. Dřív se tu natáčelo hodně filmů: Člověk obojživelník, Piráti 20. století, Lidé a delfíni, Akvanauti… Kameramani ale podváděli. Dívám se, jak na obrazovce člověk obojživelník skáče někde v oblasti Nového světa a vyplouvá už u nás — tam, kde je Číše lásky. A teď vplouváme do grotty pašeráků. Poznáváte ji podle filmu Piráti 20. století? Tady zastavíme. Dívejte se nahoru a přejte si něco!"

Jak řekl pán Serjoža, na Tarchankut teď nejčastěji jezdí potápěči. Moře je tu velmi čisté, jelikož tu není moc řek a za špatného počasí nekalí mořskou vodu. Hloubka je zde rovněž slušná. Někde tady v mořské hloubce podle něj existuje podvodní muzeum, kde jsou shromážděni „vůdci světového proletariátu" a různí umělci. Na zemi se jim místo nenašlo, proto stojí na dně a lákají tím podmořské průzkumníky.

„Proč je tu jeřáb?" cestující již u břehu uviděli něco, co vypadá jako jeřáb s uvázanými lany.

„Zvedáme lodě, když přichází zima. Občas tu máme takové bouře, že vlna dosahuje až vršku, asi 40 metrů, nebo možná víc. Pokud necháš loď na moři, tak ji to rozdrtí. A bez lodí se neobejdeme: jak budeme rybařit, jak budeme vozit turisty?" vysvětlil rybář.

„Tarchanut je mnohotvárný: turistům je přívětivý a ukáže se ze všech stran všem, kdo se jím chce nechat okouzlit. Neupustí však možnost ukázat, že je tu vše závislé na přírodě: slunci, větru a moři. Pokud tu vítr tak drtí a drásá kámen, tak co je pro něj člověk? Pouze kousek papíru…" uzavírá Orlovová.