Jinými slovy, ryba smrdí od hlavy, což v mediálních kalných vodách platí dvojnásob. Vodníkem, resp. pomyslnou hlavou těchto bažin by měl být Syndikát novinářů ČR, jenž se z času na čas zviditelní v roli petenta nějaké petice konglomerátu pravdy a lásky. Renomé syndikátu je však nevysoké nejen ve společnosti, nýbrž i mezi samotnými novináři. Pozici profesní novinářské organizace vystihuje její etický kodex, který novináři považují za cár papíru. Vydavatelé jeho uplatňování v redakcích nevyžadují, vzhledem k nutnosti zachování atmosféry zvané „ring volný.“ To ani nemluvě o tom, že tiskový zákon žádný etický kodex nezná. Ignorují ho proto i specialisté na přemlouvání báby a dědy, kteří absolvovali knížecí univerzitu pravdy a lásky ve výcvikovém středisku týdeníku Respekt. Úspěšnější z nich, po stážích v dalších Bakalových médiích, postupně dospějí na místo svého původního určení ve veřejnoprávních médiích. V Mekce havlistů na Kavčích horách pak mohou tito novodobí „nomenklaturní“ specialisté pravdy a lásky, plně rozvinout své znalosti a despekt k jakékoliv etice skutečně naplno. Mnozí objeví svojí genialitu až v rolích mluvicích hlav, v nichž aktivně ovlivňují důvěryhodnost veřejnoprávní televize, která má trvale klesající trend. Ten od loňska stagnuje (vzhledem k nepřekročení úrovně statistické chyby) na nejnižší hodnotě od vzniku ČT. Vyplývá to z pravidelných analýz Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM), Sociologického ústavu Akademie věd ČR.
Přes zákon o České televizi, kvalitní Kodex ČT, odborně vzdělané, zkušené zaměstnance včetně moderního technologického zázemí je Česká televize na konci „s dechem.“ Její informační poslání totiž generální ředitel Petr Dvořák s podporou Rady ČT nedokázal ochránit před havlistickými propagandisty všech druhů. Výsledkem je permanentní zpravodajský a publicistický folklór, kterému majoritní část veřejnosti opět nedůvěřuje. Havlistům na všech úrovních to však může být ukradené. Vzhledem k nadstandardním příjmům, bonusům, či prebendám zřejmě uctívají rčení „co je doma, to se počítá.“
Nicméně poslancům a zejména ministerstvu kultury by nemělo uniknout konstatování CVVM o tom, že propad důvěry ČT není statisticky významně podmíněn ani vzděláním, ani věkem, ani životní úrovní.
Podobně kompaktním názorem napříč sociálními vrstvami, česká společnost disponovala naposledy v době sametové revoluce. Analýza předvolebního vysílání České televize a Českého rozhlasu, kterou na objednávku vysílací rady (RRTV) vypracovalo Centrum pro mediální studia fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, patří k nezpochybnitelným důkazům neschopnosti plnění poslání veřejnoprávních médií v jejich stávající podobě. Je rovněž důkazem nefunkčnosti systému mediálních rad, jejichž významní členové jsou ode dne svého jmenování v permanentním podezření z porušování zákona o ČT, resp. ČRo, podle nichž mají zastupovat a hájit zájmy veřejnosti. Tedy, v žádném případě zájmy managementů na úkor veřejnosti, kterou část radních evidentně pohrdá, když vztah veřejnosti k veřejnoprávní produkci poměřuje placením koncesionářských poplatků.
Řešení je podmíněno ukončením pštrosího přístupu poslanců, kteří se tváří, že nezaevidovali přežité schéma veřejnoprávních médií, které jejich interní a externí aktéři vnímají už jen coby zlaté tele. Osvícení poslanci napříč politickým spektrem by měli iniciovat ukončení veřejnoprávní agonie se současnou podporou rozvoje internetových webů coby alternativních médií, která v kategorii zpravodajství a publicistiky netrpí výchovným „komplexem.“ Ten je pro absolventy Schwarzenbergovy žurnalistické přípravky v Respektu, nevyléčitelnou drogou. Není proto nic lehčího, než systém koncesionářských poplatků zachovat a současně koncesionářům umožnit, aby své poplatky postupně diverzifikovali dle vlastního uvážení příslušným serverům. Veřejnoprávní média tak dostanou příležitost UCHÁZET SE O PŘÍZEŇ KONCESIONÁŘŮ v podmínkách standardního tržního prostředí, jehož jsou havlisté „posvátnými“ uctívači.
PF 2018