Za druhé: čím delší a strmější je stoupání, tím složitější je pro auto a řidiče. Dříve či později nastává okamžik, kdy auto už dál nemůže. A tu je třeba buď auto znehybnit (aby bylo možno najít varianty dalšího výstupu), anebo opatrně sjet dolů.

Třetí problém je spojen s tím, že terénní vůz je vysoký a těžký. Více se naklání a je na silnici méně stabilní, než obyčejná auta.

Za čtvrté: necesta bývá málokdy rovná. Pahorky, jámy, výmoly a sypké kameny komplikují jízdu. A stoupání bývají také kluzká.

Sjíždíme dolů? Ale i tu mohou být těžkosti. Kdy auto jede zpět z vysokého svahu, má řízená kola odtěžena. Přitom těžká přední část auta s motorem a převodovkou se snaží „předjet" zadní. Jeden nesprávný pohyb, a auto se otočí napříč svahu. A za vteřinu se také převrátí.

Pro terénní vozy je převrácení na střechu mimořádně nebezpečné. Podvozek mají obyčejně těžší, než obyčejná auta a jeho hmotnost je také větší. A celá tato váha se v okamžiku převrácení oboří na střechu a nosníky. Pasivní bezpečnost terénních vozů se v tomto ohledu vážně zlepšila teprve v posledních 10 až 15 letech, a ve světě je ještě hodně terénních vozů, jimž se obyčejně říká „klasické" a jejichž konstrukce pochází z 1980. a 1970. let, když není ještě starší.