Vladimir Putin předložil Státní dumě návrh ratifikace dohody se Sýrií o rozšíření území střediska materiálově technického zabezpečení ruského námořnictva v Tartúsu s platností na 49 let. Připomeneme, že tento důležitý, ba dokonce jeden z nejvýznamnějších dokumentů pro ruskou politiku na Blízkém východě byl podepsán na začátku tohoto roku. Území objektu zahrnuje pobřežní pásmo, přilehající vody a kotvící prostor, kde Ruská federace bude moci rozmístit celkem až 11 válečných lodí. To vůbec není málo, pokud vezmeme v úvahu jejich současnou výzbroj a třídu. Tato skupina dokáže plnit nejrůznější složité úkoly. Podle dohody movitý a nemovitý majetek nemůže být ohledán, zabrán, zabaven nebo být předmětem vynucovacích opatření a posádka nemusí platit místní daně či poplatky.

Neměli bychom ani zapomínat na to, že Rusko bude rovněž využívat již legendární leteckou základnu Hmímím, což umožňuje řešit určité úkoly i ve vzduchu. Jinak řečeno navzdory stažení hlavní části vojenských sil ze Sýrie Moskva v této zemi zůstává. Jinak tomu ani být nemohlo. Již zcela banální srovnávání ruské mise v Syrské arabské republice s účastí sovětských vojsk v bojových operacích v Afghánistánu, kterými poslední dva roky hřešil kdekdo, prý: „Uvízneme tam až po uši," již zcela pozbyla smysl i svou hodnotu.

Rusko se vrátilo na Blízký východ, vážně a na dlouho, a to je fakt. Avšak nikoliv jako do „bažiny", ve které lze uvíznout, ale jako do problémového, avšak perspektivního regionu. Zde má své zájmy, ekonomické i politické, a není nutné se za to stydět. Mimochodem dokonce i západní politikové a vedení, například ve Washingtonu a v Berlíně, začínají přiznávat novou, byť pro ně ne zcela příjemnou, realitu. Dokonce i propaganda v jejich režii má své meze. Nelze donekonečna ignorovat již zcela očividná fakta. V zásadě pro Západ byly zkušenosti v Sýrii šokem. Myslel si totiž, že bude mít v nekončící perspektivě věc s uvadlým a amorfním Ruskem 90. let, které za další „krajíc chleba" nebo za pozitivní kývnutí hlavou se vzdá svých vlastních zájmů a tudíž i své budoucnosti jako jedné ze světových velmocí. Situace se ale zcela změnila. Současná Ruská federace přesně a jednoznačně ukázala, že je připravena postupovat cílevědomě a tvrdě, a to i za použití síly v rámci mezinárodního práva.

Moskva ještě dala celému světu, který uvěřil v neomezené americké schopnosti a stoprocentní efektivitu „barevných" technologií, velmi důležitou lekci. Vždy se nepodaří svrhnout legitimní vládu, jež přestala vyhovovat zájmům vnějších hráčů. Chcete-li, tak právě mravní forma účasti Ruska v řešení syrského konfliktu může být tím základem, který přinejmenším nedovolí, aby tento velmi důležitý region světa upadl do nekončícího chaosu. To bude jasné možná až za desetiletí. Zní to kýčovitě? Možná trochu. Nicméně na tomto světě musejí zůstat alespoň nějaké představy o spravedlnosti. Dobro musí v dnešní době mít pěsti. Bez nich se lehce a nenuceně ignoruje.

V tom spočívá smysl ruské základny v Sýrii — nejedná se pouze o vojenský, ale i o ideologický faktor. Zde je mimochodem přítomný i faktor zákonu, který, jak je známo, musí být nadevše. Moskva a Damašek podepsaly dohodu, zatímco Američané rozmisťují své vojenské objekty v Sýrii nelegálně. Nikdo je tam nezval a nežádá, aby tam zůstali. Cíle Washingtonu jsou jasné: zachovat si okno možností, aby mohl v budoucnu ovlivňovat situaci v Sýrii. Lze si snadno představit, jak přesně bude vypadat tento vliv. Odejít nesmějí ani kvůli svému imagi na pozadí očividných vítězství Ruska. V zásadě na tom americká agenda v Sýrii končí, zatímco ta ruská teprve začíná. Damašek navrhuje Rusku, aby se zúčastnilo rekonstrukce válkou zničené země a řady vzájemně výhodných ekonomických projektů. To věstí dividendy oběma zemím, možná ne zítra, ale pozítří už ano. Nakonec nastala doba opět se učit dívat za horizont. Je to totiž spolehlivá známka silného státu.

Názor autoru se nemusí shodovat s názorem redakce