„Hrubá formulace použitá ve Zprávě disciplinární komise MOV z 2. prosince o „rozhodnutí zrušit presumpci neviny" vůči ruským atletům je nemyslitelná v civilizované společnosti 21. století," píše se v oznámení. Podobná opatření kolektivní odpovědnosti jsou přijatelná možná pro diktatury minulého století, ale dnes s rostoucím strachem vidíme, jak prvky antiutopie pronikají do našeho života a do praxe vlivných mezinárodních organizací. Jen těžko lze považovat za náhodný soulad, že demonstrativní sportovní trest pro Rusko proběhl na pozadí protiruských mediálních kampaní, které zasáhly západní země. Dokonce v případě, kdyby informátor WADA, na jehož svědectví je založeno rozhodnutí, mohl potvrdit svá obvinění vůči úředníkům Ruského olympijského výboru, nemusel MOV stejně použít opatření totálního trestu pro sportovce." Pozici „Memoriálu" a Human Rights Watch podpořili vedoucí Rady pro lidská práva Michail Fedotov a vedoucí helsinské skupiny Ljudmila Aleksejevová.

Vtipkuji samozřejmě. Ve skutečnosti jsem si toto oznámení vymyslel. Ve skutečnosti se nikdo za nikoho nepostavil, všechny vyjmenované postavy harmonicky mlčí.

A nemlčí proto, že sport není jejich oblastí.

Například v roce 2014 výše zmíněný Memorial a HRW vystoupili se zprávou s názvem Olympiáda za každou cenu, ve které promluvili o mnohých utrpeních, které prodělali pracovní migranti na olympijském staveništi, tomto novém putinském Bělomořsko-baltském kanálu.

Šest let před tím, v roce 2008, ochránci práv družně nazvali letní olympiádu v Čínské lidové republice katastrofou pro lidská práva.

A dokonce loni v létě, kdy současná totální protiruská kampaň teprve nabírala na obrátkách mezi ostatními předvolebními skandály USA, vypadala jako krátká exploze na obvyklém pozadí civilizované rusofobie, ochránci práv vedení L. Alexejevovou se okamžitě obrátili se šíleně odvážným dopisem na adresu vedení samotného Mezinárodního paralympijského výboru.

Ale ruští ochránci lidských práv od té doby všechno pochopili.

Zejména skutečnost, že Velká protiruská kampaň, která byla odstartována v roce 2016, není žádným náhlým vzplanutím, ale novou strategií. Je to vážné a nadlouho. A čím dál, tím míň je dovoleno všelijakých blbostí ohledně „univerzálních lidských práv." A dalších sentimentů.

To dříve, když byli všichni přesvědčeni, že bude i nadále pokračovat nastolení nádherného světa s jedním pólem a nic tomu nezabrání, byly občas dovoleny jisté odchylky. Jako „neprotestovat, ale aspoň podebatovat."

Od té doby se všechno změnilo. Něco se zvrtlo dokonce v „hlavní provincii globální demokracie" a zvolili tam toho nesprávného. Pak byla přistřižena křídla integračních transoceánských projektů. Dál se něco zvrtlo v Sýrii a dopadlo jinak než předpovídaly nejlepší mozky. Dnes to zašlo tak daleko, že maličká asijská země vydírá světového hegemona balistickou raketou Hwason-15 a nic jí za to neudělají.

V této situaci je nepřípustná anarchie mezi bojovníky za lidská práva a svobody. Všechny výbory, ústavy, všichni laureáti, stipendisté a nevládní organizace z celé planety, jež zachovali věrnost demokratické globalizaci a globální demokratizaci, mají zpívat unisono. A také unisono držet hubu, když držitelé kontrolního balíku svobod a práv kolektivně útočí. A všechny vážené světové kapacity, jež nechtějí, aby se z nich stali vyhoštěnci, skutečně drží hubu a zachovávají mlčení.

Zvlášť se to samozřejmě týká ruských „bojovníků světla." Pro ty platí zvláštní pravidla. Není jim dovoleno přejít v žádném případě na stranu své nepřátelské, agresivní vlasti, vedoucí hybridní válku a šířící propagandu. Dokonce když jde o maličkosti. Jinak jim nikdo nezaručí granty, pozvání na semináře, honoráře za konsultace a vystoupení, schengenská nebo americká povolení k pobytu. Nikdo nic nezaručí ani jejich dětem, které si zvykly na život v zahraničí.

Proto mlčí ochránci lidských práv, mlčí bojovníci s korupcí, mlčí „věhlasní právníci." Nikdo si nepřeje uškodit sobě kvůli amorfnímu pojmu „vlastenectví," který je, mimochodem, povoleno, definovat jakýmkoli způsobem.

Nakonec je to všechno dost logické. Neriskují-li samotní sportovci, kteří si myslí na vlastní budoucnost, protestovat proti Mezinárodní Instanci (totéž dělají ruští sportovní úředníci), pak proč má zaostávat právnické společenství, společenství ochránců lidských práv? Čím jsou horší?

Je to ale dost špatný příznak. Poněvadž názorně ukazuje reálnou úroveň solidarity jakoby „našich" privilegovaných společenství s vlastní zemí a spoluobčany.

Ostatně, možná, že je to tak lepší. Většina bude mít míň iluzí.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce