Chceme:
1/ nejprve zrekapitulovat, co to vlastně národní zájmy (obecně) jsou a k čemu slouží;
2/ poté ukázat si, jaké národní zájmy může mít země, jako je Česká republika, a jakých prostředků k jejich dosažení může využívat.
3/ konstatovat stav, v němž se v současné době jako země i obyvatelé nacházíme a pokusit se o prvotní formulaci českých národních zájmů, jež by vedly ke kýžené nápravě tohoto stavu.
V této 1. části se tedy dále budeme záměrně zabývat pouze úkolem vytyčeným v bodě 1/. Pokusíme se přitom k tomuto úkolu přistoupit průřezově s využitím pohledů jiných autorů na tento problém, jak následuje:
Nejprve si tedy definujme, co je vůbec národní zájem. V této souvislosti narazíme na tyto problémy:
a/ jak uvádějí někteří autoři, na východ od řeky Rýn se pojmy národ a národní používají ve smyslu etnického národa, zatímco na západ od Rýna ve smyslu národa politického, který vytváří jeden stát. V rámci jednoho politického národa, jež tvoří stát, může přitom existovat několik národů ve smyslu etnickém;
b/ při používání pojmu národní zájem v našem prostředí vycházíme z anglického překladu National interest, který se ale používá jako národní ve smyslu politickém (totéž v němčině Nationale Interesse, avšak např. Francouzi je označují jako Raison d´état). Přesnější označení by tedy bylo státní zájem, který se však s ohledem na některé historické reminiscence u nás nepoužívá;
c/ přívlastek národní se objevuje v souvislosti s tím, kdo tvoří politický národ. (V minulosti to tedy byl panovník a šlechta, nyní to je to /či spíše má být/ lid jako soubor rovnoprávných občanů, který legitimizuje politické rozhodování ve státě.
Další otázkou je, k čemu národní zájmy slouží.
A/ (veřejný) zájem týkající se vnitřní politiky státu a
B/ národní zájem týkající se zahraniční politiky státu.
V systému mezinárodních vztahů na sebe působí navzájem jednotlivé státy a soupeří o moc, která jim může právě sloužit k prosazování jejich národních zájmů.
Tyto národní zájmy mají různý charakter, jsou:
I. objektivního charakteru - (označované jako vitální, strategické, životní), které jsou vědecky dokazatelné a existují nezávisle na vůli těch, kteří v daném státě ovlivňují zahraniční politiku. Mezi tyto zájmy patří zvětšování či minimálně udržování moci, udržení existence, bezpečnosti, celistvosti a suverenity státu;
II. subjektivního charakteru – (jako je výraz demokratické vůle lidu a demokracie, která může fungovat pouze uvnitř politického národa). Subjektivní zájmy jsou agregátem individuálních a skupinových zájmů a hodnot příslušníků politického národa. Ty jsou formovány v politickém procesu na základě toho, jaké v tom konkrétním státě existuje státní zřízení (buď všemi občany - v demokratickém zřízení, nebo pouze nevolenými elitami - v nedemokratických zřízeních).
Podmínkou nezbytně nutnou pro obhajobu národních zájmů je státní suverenita daného státu, a to navenek i dovnitř, kdy:
- státní suverenita navenek – umožňuje státu chovat se jako nezávislá jednotka mezinárodních vztahů;
- státní suverenita dovnitř - zajišťuje právo vydávat zákony ve vlastní zemi a vykonávat v ní exekutivní moc.
Objektivní a subjektivní zájmy přitom mohou spolu někdy kolidovat (např. Francie a její objektivní zájem o získávání a udržování moci – viz její politická moc v orgánech EU s ohledem na počet jejích obyvatel a na to, kolik hlasů svých zástupců si vybojovala v jednotlivých orgánech EU. Tuto moc pak může uplatňovat k prosazování subjektivních zájmů občanů Francie, na kterých se tito občané dohodnou. Tedy např, k využití téměř poloviny rozpočtu EU k dotování zemědělství a ke zvýšeným dotacím pro francouzské zemědělce v porovnání s dalšími členskými zeměmi EU. Tím dosáhne Francie výhody pro své zemědělce /byť i za cenu jejich příp. zaostávání/ na úkor zemědělců v dalších členských zemích. Na druhé straně to vytváří protitlak ze strany dalších členských zemí v rámci jejich obrany).
Hlavním východiskem ale i prostředkem k prosazování národního zájmu a tedy i k zahraniční politice daného státu je moc. Ať již moc vojenská, jak tomu bývalo v minulosti, tak i ekonomická a politická, jak je tomu v dnešní době.
V praxi se opakovaně stává, že snaha o příliš velkou moc může být kontraproduktivní, protože vyvolává snahu ostatních států udržet rovnováhu moci a spojit se proti tomu, kdo překročí jisté meze nebo aspiruje na hegemonii v určitém regionu. Příkladem toho bylo v minulosti opakovaně Německo (viz 2 světové války jako následek) či v dnešní době USA, kdy celý proces teprve probíhá a kdy známe zatím jen dílčí následky.
Tolik tedy autor L. Petřík, jehož charakteristika je komplexní a nejvýstižnější.
Lze tedy tuto otázku shrnout s tím, že:
- existují objektivní a subjektivní národní zájmy. Jedná se o zájmy politického národa, který může zahrnovat v sobě několik národů ve smyslu etnickém;
- objektivní národní zájmy daného státu existují bez ohledu na vůli těch, kteří v daném státu ovlivňují zahraniční politiku, zatímco
- subjektivní národní zájmy v daném státu jsou formovány v tamním politickém procesu a s přihlédnutím k tam existujícímu politickému zřízení.
Subjektivní národní zájmy pak slouží k vydávání zákonů a k realizaci exekutivní moci uvnitř daného státu, a to v souladu s politickým zřízením konkrétně existujícím v daném státě.
Krom toho existují i další vesměs jednodušší charakteristiky této problematiky, jako např. od V. Klause s tím, že:
- výchozí entitou života všech lidí žijících na území České republiky je právě Česká republika, a že je proto v přirozeném, samozřejmém zájmu nás všech, aby tato entita co nejlépe fungovala, aby v ní byla skutečná (nikoli pouze proklamovaná) svoboda a demokracie, aby země prosperovala nejen krátkodobě (abychom si ji udržovali i do budoucnosti) a aby byla suverénní, to znamená, aby mohla sama o sobě rozhodovat. To jsou zájmy obecné, ze kterých vyrůstají nejrůznější zájmy specifické;
- národní zájmy jsou projevem postojů občanů tvořících národní společenství, které existuje v každém skutečném státě, v našem případě v České republice. Slovo národní společenství není obsahově totožné s národem jako takovým, neboť do tohoto společenství patří i všechny další národnosti nebo menšiny, které stát společně sdílejí;
- realizovat naše národní zájmy je úkolem naším, vyžaduje to mnohé od nás samotných, ale předpokládá to i něco v podstatě nesamozřejmého od našeho okolí – respekt k České republice od sousedů a od celé Evropy. Tento respekt vyžaduje, aby byla Evropa seskupením rovnoprávných demokratických států, z nichž žádný není hegemonem, který by své zájmy prosazoval na úkor ostatních;
- dnešní uspořádání Evropské unie sice na formální hegemonii toho či onoho státu není založeno, ale důsledkem absence demokracie v rozhodování Evropské unie je to, že je dnešní evropské uspořádání ve svém působení na Českou republiku v mnohém obdobné uspořádání hegemoniálnímu;
nebo od P. Robejška, který se celkový pohled na tuto problematiku snaží následovně zjednodušit:
- národní zájmy jsou odpovědí na to, že se každý stát vždy nachází někde na škále mezi rozkvětem a zánikem. Proto také existují v obecné rovině „jen“ dva pro všechny země důležité národní zájmy, bezpečnost a blahobyt; nazývejme je přirozenými zájmy;
- dosahování těchto zájmů se však odehrává v rozdílných podmínkách. Státy se liší polohou, velikostí, nerostným bohatstvím, hospodářskou vyspělostí, vzdělaností obyvatelstva atd. Proto jsou národní zájmy dlouhodobě platné a v některých případech dokonce věčné. Přitom to, co bezpečnosti a ekonomickému rozkvětu prospívalo před pár lety, může dnes škodit a to, co je účelné ve Francii, nemusí fungovat v Holandsku. Co to znamená? Stejné národní zájmy vyžadují rozdílné způsoby dosahování;
- Přirozené zájmy všech států, tedy bezpečnost a blahobyt, se do každodenní politiky promítnou ve chvíli, kdy společnost musí reagovat na určitou výzvu (třeba Brexit nebo volba nového amerického prezidenta) a hledat takovou odpověď, která nejvíce prospěje hospodářskému rozvoji a bezpečnosti národa;
- úlohou národních elit je zharmonizovat cíle bezpečnosti a blahobytu národa s konkrétními vývojovými procesy a aktuálními událostmi. Každá vláda musí být schopna národní zájmy v dané situaci rozeznat a sloužit jim. Její úlohou je správně zhodnotit ekonomicko-politickou konstelaci, to, jak se chovají ostatní pro danou zemi významní hráči, a vyvodit z toho přiměřené politické kroky. (Pozn.: před vzývanou úlohou národních elit je však třeba varovat, zejména pak za aktuální situace, kdy se u nás za domnělou národní elitu vydává již kdekdo, přičemž vesměs nereflektuje vůbec zájem většiny našich občanů);
- toho, oč se „hraje“ (tj. vše, co lze shrnout pod pojmy blahobyt a bezpečnost), není nikdy dostatek a nelze to spravedlivě rozdělit a rozdílné výchozí situace jednotlivých států vyžadují odlišné (nezřídka protikladné) postupy při dosahování týchž cílů.
- V zahraničněpolitické debatě v České republice a v Evropě vůbec je často zaměňována realistická politika za idealistické vize. Na první pohled impozantní systém „evropských hodnot“ jim brání v pochopení skutečnosti, že žádná z těchto hodnot nedokáže sama zabezpečit prostor pro své uskutečňování. Ani ta nejvzletnější pojednání o významu celoevropské nebo dokonce celosvětové platnosti těchto hodnot nezmění nic na tom, že tyto hodnoty lze uplatňovat až tehdy, když je zajištěna bezpečnost a ekonomická prosperita státu.
- Jinými slovy to znamená, že o hodnotách evropské sounáležitosti a jejich významu pro aktuální českou politiku lze mudrovat pouze v závětří stabilní společnosti v bezpečných hranicích. Jinak hodnoty ztrácejí svůj význam. Jen pro ilustraci. Řecko je sice kolébkou evropských hodnot, ale nezávisle na tom je právě blíže zániku než rozkvětu;
- Na obecné úrovni mají všechny státy do značné míry identické národní zájmy. Obvykle se hovoří o míru, nedotknutelnosti území, ochraně obyvatel, ekonomickém rozkvětu apod. Konkrétní zahraničněpolitické úsilí většiny vlád se však soustřeďuje na dvě oblasti: Bezpečnost a blahobyt vlastního obyvatelstva;
Související články:
- čtěte seriál Literáních novin "Co je národní zájem": Zájem národa, či státu?