Američtí i ruští veteráni ze zpravodajských složek se podivují nad tím, jakým způsobem se evropské země podřídily nelegální migraci, čímž ji vlastně zlegalizovaly.

Ztratila se hranice mezi legální a nelegální migrací, což je podle nich výzva pro další a další potenciální nelegální migranty s různými úmysly pro vstup do evropských zemí.

Vše, co je nelegální, zvláště pak původem ze zahraničí, má vždy spojitost s národní bezpečností. O to závažnější je pasivní přístup jednotlivých vlád k nelegální migraci, a to především k migraci ze zemí ozbrojených konfliktů.

Podle závěrů zpravodajských služeb předkládaných politickým činitelům již déle než 15 let se v jakékoli nelegální migraci skrývá celá řada nezákonných aktivit. Samotná nelegální migrace je nezákonná aktivita, avšak v rámci této migrace jsou páchány i jiné nezákonné aktivity, a to nejen při překračování státních hranic, ale také při následném pobytu nelegálních migrantů na území evropských zemí. Široká škála trestné činnosti je prostřednictvím nelegálních migrantů dovážena do Evropy, kde se rozvíjí. Nelze tedy diskutovat o tom, zda je nelegální migrace spjata s přeshraniční a následnou trestnou činností (odpověď je vždy pozitivní), nýbrž o tom, do jaké míry jsou tímto negativním fenoménem postiženy jednotlivé evropské země (přičemž postiženy jsou vždy).

Nelegální migrace skýtá prostor pro převaděčství, pašeráctví, obchodování s lidmi, kuplířství, extremismus1, terorismus* a pro další nezákonné aktivity. Zpravodajští veteráni ale zdůrazňují ještě jednu opomíjenou aktivitu, kterou je zpravodajská činnost ve prospěch cizích a často třetích zemí. Američané v této souvislosti upozorňují hlavně na občany ze Sýrie. Sýrie je již dlouhá léta ve sféře ruského vlivu, což se projevilo také na práci civilních a vojenských zpravodajských orgánů.

Američtí zpravodajci poukazují na to, že za éry Sovětského svazu patřila Sýrie k zemím, kde měla CIA* značné problémy získávat jakékoli „zpravodajské informace“*, protože se Syřanům dostávalo kvalitního výcviku v oblasti kontrazpravodajství právě od Rusů (viz termín kontrazpravodajská činnost*). V Sýrii byla vytvořena široká agenturní a informační síť (viz termín agenturní síť*), pro niž pracovalo mnoho Syřanů. Věděli velmi dobře, čeho si všímat a jak si všímat. Podobný rozvoj panoval rovněž ve výzvědné činnosti (viz termín výzvědná služba*). I přes ozbrojený konflikt tyto skutečnosti přetrvaly, a proto se američtí veteráni podivují nad tím, že některé země vytvářejí Syřanům volný vstup na svá území, aniž by disponovaly možnostmi a schopnostmi, jak tyto osoby prověřit (pokud vůbec existuje snaha o nějaké bezpečnostní prověření).

Evropské země a především pak členské země Evropská unie si tak dobrovolně vytvářejí rejdiště pro cizí agenty* a špiony*, které nemusejí mít napojení pouze na ruské zpravodajské služby, ale celou škálu služeb a organizací z různých zemí včetně USA (Američané se zpravodajskému působení proti tzv. spojencům nevyhýbají, neboť i je musejí ovlivňovat ve svůj prospěch). Využití takovýchto osob je v různém zaměření s možností jejich pozdějšího přemístění do jiného prostoru podle potřeb řídící organizace.

I dříve přicházela část agentů do západních zemí přes tehdejší „uprchlické tábory“ zejména v Rakousku a Německu, avšak dnes se naskýtá pohodlnější způsob přes dobře vybavené ubytovny s možností volného pohybu a okamžitým zapojením do všemožných aktivit. Dlouhodobé prověřování se nekoná, jelikož to ani není proveditelné (z důvodu těžkosti získat relevantní informace není možné provést dostatečné bezpečnostní prověření, přičemž při současném návalu cizinců a „vlídné” imigrační politice není ani možné věnovat dostatek času každému migrantovi). Úřady naopak poskytují „na požádání” novou identitu podle údajů sdělených samotnými migranty (velké množství migrantů nemá osobní doklady a je třeba je nějakým identifikačním průkazem vybavit, když už obdrželi povolení k pobytu).

Ruští zpravodajští specialisté spatřují ohrožení v pronikání jak teroristů, tak agentů z Blízkého východu vycvičených západními zeměmi a militantními organizacemi na území Ruské federace, a to především do oblasti Severního Kavkazu (přednostně autonomní republiky Čečensko a Dagestán) a dále do středoasijských republik (Uzbekistán, Tádžikistán, Kyrgyzstán, Kazachstán a Turkmenistán). Ve zmíněných oblastech se odehrávala a stále odehrává skrytá náborová kampaň pro získání zahraničních bojovníků. Tito bojovníci prošli na Blízkém východě určitým výcvikem a bojovými zkušenostmi a nyní se část z nich vrací zpět do svých domovin. Jiní zahraniční bojovníci pokračují ve svém „zahraničním angažmá” a přesouvají se do jiných zemí v Africe (Egypt – zvláště Sinajský poloostrov, Libye, Súdán apod.) a Asii (Afghánistán, Malajsie, Indonésie, Filipíny apod.).

Do svých domovin se vracejí a do jiných zemí se přesouvají nejen vycvičení bojovníci, ale také vycvičení agenti, jejichž úkolem je budovat agenturní sítě, získávat zpravodajské informace a provádět podvratnou činnost*. Avšak v případě Ruské federace je tento návrat místních občanů či příchod nových cizinců značně ztížen přístupem státních úřadů, které přijaly celou řadu bezpečnostních opatření a které nelegální migraci považují stále za závažnou hrozbu pro národní bezpečnost.

Postup vlád evropských zemí je hodnocen jako ohrožení evropského prostředí pro nastávající léta. V tomto postupu nelze najít žádná pozitiva. Ani námitka, že se jedná o vhodnou pracovní sílu, neobstojí, neboť velká část osob z islámských zemí nepřišla do Evropy, aby zde plnohodnotně pracovala (většina nemá ani kvalifikaci). Nelegální migrace navíc významně zvyšuje známé i neznámé „reziduální riziko“*. Pokud tedy převažují negativa, musí v tomto přívětivém a pasivním přístupu Evropské unie a jednotlivých vlád existovat skrytý záměr. Otázkou tak je, o jaký skrytý záměr se jedná a v čí prospěch. Jádrem otázky je způsob využití migrantů. Je snad záměrem „rozvrátit“ Evropu, aby mohlo být vybudováno něco kompaktnějšího a lépe kontrolovaného? O podstatné části mužské populace migrantů se uvažuje jako o budoucí konfliktní a bojové síle využitelné v požadovaných geografických prostorech. Částečným vodítkem pro odpověď na skutečný záměr je fakt, že politika EU je pevně spjata se zahraniční politikou USA. A právě v tomto propojení by představitelé evropských zemí měli jasně odpovědět, jak si představují své působení v soupeření mezi USA a Ruskou federací. Další vodítka, analýzy, hodnocení a dílčí odpovědi na rozebíranou situaci lze nalézt ve zpravodajských produktech zmíněných v přehledu níže.

Zdroj: exanpro.cz