Čeština nás naštěstí nenechá v tekutých píscích dopadnout na dno. Základ slova umění je um – něco umět. Ani každá tvorba není umění. Tvoření je soustředěná činnost. Často tvoříme ve vytržení a směřujeme k nějakému cíli, k výtvoru. Ale umění musíme umět. K jeho zvládnutí vedou schody nadání a schody píle, usilovného cviku. Když jeden pařížský „malíř“ metá z odstupu dvou metrů štětci namočenými v barvě vstříc bílému plátnu a pokládá to za umění, mýlí se. Ponechat věci náhodě, to není ani tvorba. Může jít o vtip nebo i o cestu ven z nudy, ale ne o cílevědomou soustředěnou činnost.
Tatínek maluje zduřelou pošmournou krajinu Yellowstoneského národního parku tři čtvrtě roku. Je vidět každé stéblo a předměty vrhají stíny. Některé jsou tmavší, jiné ne, a ani odstín mlhy není jednolitý. Ten obraz mluví, je velmi výmluvný. Dívám se do něj a navštívil jsem Yellowstone. Dovedu stejně citlivě reagovat na abstraktní dílo? Ano i ne. Ano, když mi přijde být výmluvné. Když cítím jeho koncepci, že nějakou má, že se dopracovalo ke sdělení, že nežije jenom samo pro sebe. Když dílo vydalo svědectví o tom, že to umělec umí s materiály, s prostorem, se sebevyjádřením i s komunikací s lidmi. Když se ukazuje, že tvořil, pracoval, dřel, že k nám byl intelektuálně poctivý!
Jestli je za výtrusem na pneumatice nebo za sešlápnutou plechovkou od limonády na podstavci z polystyrenu přišpendlené sebeslavnější jméno, a před artefaktem sebezprohýbanější název, pak po tom „zvláštním“, za dva a půl milionu vydraženém, ničem v propadlišti času neštěkne pes, a tak je to spravedlivé.