Nedávno jsem si koupil mřížku na pánev, která má zabránit tomu, aby neprskaly kapky tuku v případě, kdy smažíš maso na velkém ohni. Dále se chystám koupit si sadu steakových nožů, které budou stát majlant.

Já miluji maso. Před dvěma lety jsem byl vegetarián a nemohl jsem si představit, že budu věnovat tolik času a peněz mrtvým zvířatům. Stačilo jen nařezat rajčata a večeře byla hotová. Po roce jsem se ale vrátil k masu — už navždy. Bylo to takhle…

Nebyl jsem jedním z těch vegetariánů, kteří jsou celé hodiny schopni žonglovat pseudovědeckými termíny. V mém případě se přechod na „zelenou" stranu odehrál mnohem snáze. Viděl jsem na YouTubu video z jatek. Ve většině případů zvířata zabíjejí s pomocí pneumatické pistole. Téhle věci se říká stunner.

Stunner kladou na čelo zvířete a prostřelují s ním lebku, čímž poškozují část mozku. Hlavu krávy fixují ve speciálním boxu. Poté zvíře, kterému ještě bije srdce, věší za zadní nohy a prořezávají mu arterie. To jsem viděl na YouTubu v ten den a to mě změnilo na vegetariána. Rozhodl jsem se jíst jen zeleninu. Zjistil jsem, že zabíjet zvířata je normální a dělají to na celém světě, nechtěl jsem se ale toho účastnit. Stalo se to pro mě přibližně stejnou hrůzou, jako měnit plenky dětem: dokonce jen myslet na tento proces mě naplňuje strachem.

Abych se neúčastnil smrti těch, koho je možné si pohladit, vytvářel jsem si jídelníček z ovoce, zeleniny a ořechů. Když jsem se chtěl pořádně nacpat, tak jsem si smažil houby a brambory na olivovém oleji. Nastudoval jsem vegetariánskou kuchyni a pochopil jsem, že například jen s pomocí mandlí můžu být fit celý den. Prvních několik měsíců jsem byl šťastný a v této fázi jsem jedl hodně bobových kultur. Problémy začaly později, když jsem pochopil, že moji přátelé mě považují za troubu. Nechtěl jsem nikomu říkat, proč jsem se stal vegetariánem a vymývat všem okolo mozek, nutili mě ale k tomu. Bylo to pro ně zajímavé.

Jakmile ale vegetarián začne mluvit o své stravě, je namydlený. Všichni ho hned začnou považovat za fanatického vegana. Po půl roce jsem pochopil, že jsem schopný zabít jakéhokoli zvědavého masožrouta a sníst ho. I dva talíře dušeného lilku s houbami pro mě začaly být málo a já jsem začal… nabírat na váze. Jedl jsem stále více. Po jídle sice mizel hlad, i tak jsem ale chtěl dál jíst.

Začal jsem být líný vycházet z domu a chodit cvičit, jelikož jsem měl dost sil jen na to, aby přenesl domů z obchodu 20 kilogramů zeleniny, kterou jsem snědl za dva dny. Ke konci podzimu začalo být venku okolo nuly, já jsem si ale připadal jako člen arktické expedice. Svetr se zimní bundou byly málo, proto jsem sebou nosil termosku s horkým čajem. V pátek mi volali přátelé a nabízeli mi, abych se k nim připojil na večeři ve steakhousu, potom předstírali, že si zrovna vzpomněli, že nejím maso, a omlouvali se. Finální částí byl večer s dívkou, kdy jsem pochopil, že nemůžu udělat nic konstruktivního v posteli.

První jídlo se slaninou jsem jedl tak, jako by mi dali kus masa ze zvířete zabitého jedem kobry. Po mém „osvobození" se pro mě kus masa se skleničkou vína staly objektem uctívání v následujících dvou týdnech. Nic nemohu říci o vědecké stránce věci, chápu ale, že jsem se z nějakého důvodu opět stal šťastným. S údivem jsem pochopil, že jsem shodil 4 kila a chození do fitka mi zase začalo přinášet radost. Ano, pořád nemůžu koukat na to, jak zabíjí krávy, ale od té doby, co opět jím maso, se mi alespoň nechce zabíjet lidi.

Moji přátelé vzpomínají na moji zkušenost s humorem, pro mě to ale byla vážná věc. Byl to boj rozumu s instinktem, kde rozum prohrál.

Na nějaké zvířecí úrovni jsem pochopil, že na tomhle světě někdo umírá pro to, aby se někdo jiný mohl narodit. Během tohoto měsíce se mi snad podaří našetřit na steakové nože a vyzkouším udělat beraní maso na uhlí. A ano, měnit plenky, to také bude jednou třeba.