Pod tímto názvem se letos konaly v Opavě oslavy, věnované tomuto slavnému opavskému rodáku, od jehož narození uplynulo 150 let. Proběhly důstojně – s bohatým programem, do kterého byla zařazena literárně – vědecká konference, byly uvedeny díla umělců – inspirovaných Bezručovými verši, pokřtěno bylo nové vydání „Slezských písní“. Organizován byl i výstup na Lysou horu, do míst, kam básník často před světem utíkal. Slezské zemské muzeum připravilo krásnou výstavu, věnovanou nejenom Bezručovu dílu, ale i jeho osobnosti.
Jste tak jak já, slezské lesy, mé lesy.
Smutek se na kmen a koruny věsí,
hledíte teskno a hledíte přísně,
jak moje myšlenky, jak moje písně
„...sladkým krokem kolem mne šla láska, a já přirazil dveře svojí chaty...“
V jeho srdci, přeplněném bouří boje za spravedlnost, pro osudovou lidskou lásku asi místo nezbylo.
Je málo básníků, kteří svým slovem dovedou tak hluboce zasáhnout do lidských duší a vyburcovat je z šedi každodenního života. Petr Bezruč to uměl. Každý jeho verš byl úderem proti nespravedlnosti a vykořisťování chudého lidu. Každé jeho slovo bylo výzvou k boji za tento lid, okrádaný cizáckým velkopanstvem o bohatství své rodné země – o černé zlato, uhlí. Jak trpce zní jeho verše:
„...chléb s uhlím si beru do práce,
z roboty jdu na robotu
a při Dunaji strmí paláce
z krve mé a mého potu.“
Petr Bezruč zanechal po sobě hlubokou stopu, kterou nikdo nemůže smazat. Nepodařilo se to Olomouckému kraji, který chtěl zbořit domek v Kostelci na Hané, kde Bezruč přebýval. Nepodařilo se to ani Radě jeho rodného města, která na jaře tohoto roku usilovala o odstranění jeho jména z „Knihovny Petra Bezruče“, protože prý byl komunistickým básníkem. Zřejmě se ho zalekli. I náš – naštěstí jíž bývalý – ministr D. Herman se pokusil odstranit bystu tohoto nepohodlného rebela z národního muzea v Praze. U tohoto známého přívržence Sudetoněmeckého landsmanschaftu to vlastně ani neudivuje.
Bezruč je pohřben ve své milované „Bílé“ Opavě. Na jeho hrobě je umístěna socha sedící „děvuchy z hor“. Zamyšleně a teskně hledí do dáli. Snad přemýšlí o slovech nepokorného barda, jehož věčný pokoj hlídá:
„...kdo na moje místo...
...kdo místo mne na stráž,
...kdo zvedne můj štít?“
Nina Žečeva – Uvírová
1.12.2017