Po porážce v bitvě o Coronelu u pobřeží Chile v listopadu 1914 došlo rychle k odvetě, a to 8. prosince 1914 v bitvě o Falklandy. A zatímco německá flotila na volném moři způsobila těžké ztráty královskému námořnictvu v epické bitvě u Jutska v roce 1916, výsledkem byla v podstatě remíza, po níž se německé námořnictvo už neodvážilo riskovat a postavit se v Baltském moři Britům. Problém na moři souvisel s německou ponorkou U-Boat, která způsobovala ohromné škody britským nákladním lodím. Ostrovní národ tak mohl pouze utrpět obrovské ztráty, než by musel kapitulovat.

Toto bylo varování, které britská admiralita oznámila v roce 1917 svým politickým vládcům.

K nastavení rovnováhy bylo zapotřebí lidských zdrojů a vojenské techniky z Ameriky. Stejně jako tomu bylo s předehrou k intervenci Spojených států během druhé světové válce, Američané dlouho dbali rad, které dostali od Zakládajících otců, a byli obezřetní, aby se nezapletli do „zahraničních složitých situací“.

A právě v tomto okamžiku vstoupili na scénu vůdci světového sionismu.

Byla to jednoduchá dohoda: Pokud židovští vůdci, např. Chaim Weizmann, budou moci vyzvat židovskou diasporu v Americe, aby využila svého vlivu a přivedla Spojené státy do války - z důvodu zachránění zoufalé situace - potom Británie udělá vše, co bude v její moci, aby pomohla uskutečnit sionistický sen o židovském státě v Palestině.

„Balfourská deklarace“ byla součástí této dohody.

Winston Churchill toto přiznal v prohlášení, které přednesl poslancům Dolní sněmovny britského parlamentu v červenci 1937:

Je to mylná představa, domnívat se, že to byl pouhý akt nadšení, vytáhnout na křížovou výpravu, nebo donkichotská filantropie. Bylo tomu právě naopak, bylo to opatření… v náležité nouzi války s cílem podporovat celkové vítězství spojenců, za nějž jsme očekávali a také získali cennou a důležitou pomoc.

Další důkaz o dohodě máme z korespondence mezi Churchillem a Chaimem Weizmannem, významným vůdcem světového sionismu. V dopise Churchillovi, datovaném 10. září 1941, Weizmann žádá Churchilla, aby založil „židovskou bojovou sílu“, která by měla „naše jméno a vlajku, sešikovanou proti [Adolfovi Hitlerovi]“.

Napsal: „Britští státníci opakovaně uznali, že to byli právě Židé, kteří v poslední válce účinně pomohli nachýlit v Americe misku vah ve prospěch Velké Británie. Jsou příznivě nakloněni tomu, udělat to - a mohou to udělat - znovu.“

Balfourova deklarace byla jednou z několika dohod se sionisty, směřujících ke konečnému vyhlášení státu Izrael v roce 1948. Další kontroverzní dohodou byla dohoda Haavara (neboli „dohoda o přesunu“) s nacistickým Německem, kterou uzavřeli němečtí sionisté ve 30. letech.

Před vyhlášením státu Izrael to byl boj „Židovské agentury pro Izrael“, sídlící v Palestině, přimět Británii, držitelku mandátu, aby Židům umožnila neomezené přistěhovalectví do Palestiny, bombardování a vraždění britských a arabských cílů, které prováděla jednotka Irgun a skupina Lehi, Plán OSN na rozdělení Palestiny a válku proti arabským armádám.

Dnes Arméni lamentují nad „zradou“ západních mocností, že jim neumožnili vytvoření arménského národa, který by pokrýval většinu jejich historického území, a podobně se cítí „zrazení“ Kurdové, že nebyl splněn slib ohledně jejich domoviny, který byl ukotven ve smlouvě z roku 1920, podepsané v Sèvres. Jen málokdo si je vědom toho, že domovina Židů - Židovská autonomní oblast - byla vytvořena v roce 1934 v SSSR pod dohledem Josefa Stalina, se správním hlavním městem Birobidzhan (tj. město na ruském Dálném Východě, na jihu Sibiře, nedaleko čínských hranic, pozn. překl.). Stále existuje, i když s celkem nepatrnou židovskou populací.

Izrael brzy oslaví 70 let své státnosti. Balfourova deklarace přivedla veřejnost k myšlence na židovský stát, což si o dvacet let dříve Theodor Herzl, obezřetný vůči zesměšnění, napsal do svého deníku po Basilejském kongresu.

„Kdybych tohle dnes řekl nahlas,“ napsal Herzl 3. září 1897, „všichni by se mi hromadně vysmáli. Ale možná za pět let, a určitě za padesát let, to každý pochopí.“

Deklarace lorda Arthura Balfoura, adresovaná lordu Walterovi Rothschildovi, byla ve své době problematická z toho důvodu, že Británie ještě musela získat správcovství nad Palestinou postupně od osmanských vládců. Ale nejproblematičtější ze všeho byla podmínka, sepsaná v deklaraci, že tento slib „nepoškodí občanská a náboženská práva existujících nežidovských společenství“.

To, že jsou palestinští Arabové, po staletí spojení s osadami a městy na této půdě, kterou sionisté označují jako Eretz Jisrael, zbavováni majetku a vystavováni okupaci, zatímco je jim nepřetržitě odepírán jejich vlastní stát, je jasným důkazem toho, že Balfourova podmínka splněna nebyla.

Židé si vytvořili stát v Palestině, ale tím nevyhnutelně vznikla nespravedlnost vůči arabským muslimům a křesťanským obyvatelům Palestiny.