Z Damašku o válečné rosničce a „hladomoru“ ve Východní Ghútě
 |
| Al Kajda versus DAEŠ |
Tereza Spencerová
4.12.2017 Literárky
Večer ve zdejších zprávách jsem zahlédla předpověď počasí. Nebo se mi to alespoň tak jevilo. Rosnička před velkou mapou, na ní města a jakési body, ona na ně nonšalantně ukazuje, zatímco snad mezi nimi létají jiskry nebo rovnou blesky.
Vteřinu dvě mi trvalo poznání, že to není počasí a slečna není rosnička. A že podivné symboly jsou kalašnikovy a že blesky, které mezi nimi létají, vymezují oblasti bojů. Hodně to blýskalo třeba u džihádem ovládané provincie Idlíb na severozápadě Sýrie, kde se mezi sebou melou o ideologickou „správnost“ a především ekonomickou a jinou nadvládu Al Kajda s Ahrár aš Šám a hrdlořezy ze skupiny Núr Addín Zanakí, přičemž k nim syrská armáda ze severu provincie Hamá ještě ke zmasakrování „přistrkala“ oddíly Daeše. Nevím, jaká je přesnost podobných předpovědí ve srovnání s počasím, ale vzhledem k tomu, že hlavní – mimochodem, saúdský – ideolog syrského džihádu marně lomí rukama nad „bratrovražednými“ boji, předpokládám, že ta „rosnička“ svou relaci zakončila popisem „fronty zvýšeného tlaku“ u Idlíbu, na který se už syrská armáda se svými spojenci chystá zaútočit, a čímsi jako optimistickým „Vězte, bude líp.“
Ono už to platí pro většinu „funkční“, tedy západní Sýrie, v níž je koncentrována drtivá většina měst a obyvatelstva. I když třeba v tzv. Východní Ghútě, zemědělské oblasti u Damašku, je situace dál napjatá. Zatímco před čtyřmi lety, kdy se o Damašek opravdu reálně bojovalo, všude kolem se ozývaly výbuchy a okenní tabulky neustále řinčely pod tlakem vzduchových vln z nesčetných explozí, v průběhu doby – a především po ruském vstupu do syrské války – se situace zklidnila až do té míry, že loni člověk ani neměl v Damašku pocit, že by tady někde kolem měla být nějaká válka. Od loňského osvobození východního Aleppa a následně od doby, kdy Daeš na východě Sýrie ztratil své poslední bašty v Rakká, Dejrizoru, Majadínu a dalších městech, se ale situace znovu radikálně změnila.
Ve Východní Ghútě celé roky operuje Islámská armáda džihádistického „rodinného klanu“ Allúšů, která neustále ostřelovala hlavní město z granátometů a k přežití využívala systému podzemních chodeb a tunelů – proto jim místní říkají „krysy“ -- pod kdysi historickou a dnes už zcela zničenou damašskou čtvrtí Džóbar. Na každý jejich útok syrské letectvo nebo dělostřelectvo reagovalo protiúderem, až z Džóbaru prakticky nic nezbylo, aniž by byl ovšem problém džihádu v Damašku vyřešen. A je otázkou, co zmohou nově dislokované raketomety…
Je třeba připomenout, že zakladatel „armády“ a dnes už nebožtík Zahrán Allúš často jezdíval do Istanbulu ke konzultacím s ameri(celý text Terezy Spancerové ZDE)ckými činiteli, poskytoval tam hodně otevřené rozhovory americkým médiím a USA vždy důsledně odmítaly zařadit Islámskou armádu na seznam teroristických skupin nebo alespoň na půdě OSN odsoudit jejich útoky na civilisty v Damašku. A v posledních týdnech se vedle allúšovců u Damašku zjevili i ozbrojenci ze syrské frančízy Al Kajdy a dalších teroristických organizací, nabírají a cvičí nové džihádisty, snaží se podnikat ofenzívy proti městu, najednou ke granátometům přibyly i rakety, takže kromě zabíjení lidí v přilehlém damašském starém městě už byli s to zabíjet po desítkách lidí denně kdekoli po celém Damašku. A k tomu teď vyzývají „své“ Spojené státy, aby si přímo u syrské metropole zřídily leteckou základnu a chránily džihád před neodvratným koncem…
Podstata současného „příměří“ je příznačná: Pár dní před dohodou západní „syrští“ aktivisté začali jako na povel podmínky ve Východní Ghútě vykreslovat jako nejhorší humanitární katastrofu na Zemi a přikládat obrázky zubožených dětí, i když nikdo neví, odkud ty snímky ve skutečnosti jsou. Sýrie a Rusko reagovaly reportážemi o konvojích humanitární pomoci, které... ... ... ... ....
(celý text Terezy Spancerové ZDE)
Zdroj
