Nicméně většina předních vojenských velmocí se rozhodla, že úmluvu neratifikují. Proč tyto země stále nespěchají s odstraněním protipěchotních min, se dočtete v materiálu RIA Novosti.

Zákaz pro „mírumilovné"

Ottawský proces začal v říjnu 1996 z kanadské iniciativy. Jeho cílem bylo vypracování úmluvy, která by zcela zakazovala protipěchotní miny. Rakouská vláda pro podporu tohoto procesu připravila návrh dokumentu, který se stal základem konečné varianty, která byla přijata v září 1997 v Oslu. Samotný Ottawský proces skončil konferencí v Ottawě, která se konala 3. — 4. prosince.

Text dokumentu je nekompromisní a nepředpokládá výhrady. Všechny země, jež se připojily k úmluvě, se zavázaly, že za žádných okolností nebudou používat protipěchotní miny, jak v útočných operacích, tak i v obranných cílech. Zákaz se rovněž vztahuje na vývoj, modernizaci, výrobu, hromadění a prodej těchto min.

Dnes Ottawskou úmluvu podepsalo přes 150 zemí. Je zajímavé, že mezi nimi nejsou Rusko, USA, Čína, Izrael, Indie, Pákistán a další země se silnými armádami. Je nutné zmínit, že tyto země mají vyspělý obranný průmysl a produkují velké množství typů protipěchotních min, jež se využívají na celém světě. Američtí odborníci v procesu studie norem Ottawské úmluvy spočítali, že likvidace arsenálu protipěchotních min a vývoj alternativních zbraní bude stát 30 miliard dolarů.

Rusko rovněž nemohlo vzít na sebe tyto závazky. Pro likvidaci protipěchotních min je nutné postavit desítky zvláštních podniků. Ostatně ztráty z podpisu úmluvy nemusely být pouze finančními. Bez protipěchotních min by mohla utrpět i ruská obrana. Geopolitické postavení Ruska s jeho protáhlými hranicemi, množstvím strategických objektů a rovněž rostoucí hrozba proniknutí teroristických skupin činí inženýrské zbraně nezaměnitelnými obrannými prostředky.

„Všimněte si, že většina zemí, jež souhlasily podepsat Ottawskou úmluvu, buď nemá na svých hranicích potenciálního nepřítele, nebo mají velmi malý arzenál protipěchotních min," říká agentuře RIA Novosti vojenský analytik Michail Chodarjonok, „podle mě je krajně nerozumné, pokud se protipěchotních min vzdají válčící země. Minové zátarasy jsou velmi efektivní v obranném boji. Samozřejmě že, když bojové operace skončí, tak se naplno projevuje problém odminování. Pro nás to byl obrovský problém po Velké vlastenecké válce. V regionech, kde v minulých desetiletích proběhly lokální ozbrojené konflikty, miny stále vyhazují do vzduchu lidi. Samozřejmě jsme všichni pro mír, ale náhrada protipěchotním minám zatím prostě neexistuje."

Zkušenosti minulých válek

Prvním „protiminovým" mezinárodním dokumentem byla Úmluva o zákazu nebo omezení užívání některých konvenčních zbraní, které mohou způsobovat nadměrné utrpení nebo mít nerozlišující účinky, která byla uzavřena v roce 1980. Protipěchotních min se v první řadě týká Protokol II úmluvy: Zákaz nebo omezení použití min, nástrah a podobných prostředků. Protokol zavádí řadu omezujících opatření na používání protipěchotních min. Miny musí být například pokládány na jasně označených a chráněných minových polí, mají být vybaveny autodestrukčním mechanismem, který se spustí po uplynutí určité doby.

K roku 2004 70 zemí vyslovilo souhlas s ustanovením protokolu. Mezi tyto země patří Izrael, Indie, Čína, Pákistán a Rusko, jež nejsou stranami Úmluvy z roku 1980. Tudíž tyto země, které neratifikovaly Ottawskou úmluvu, lze pouze stěží obviňovat z militarismu nebo lásky k nehumánním zbraním. Rozumná omezení mohou být efektivnější než celkový zákaz.

„Chtěl bych podotknout, že země, jež podepsaly Ottawskou úmluvu, nemusí vždy dodržovat její normy," řekl agentuře RIA Novosti předseda Rady veteránů ženijních vojsk, generálporučík ve výslužbě Nikolaj Topilin, „vezměte si například Ukrajinu, která hromadně nasazuje protipěchotní miny na Donbasu. Někteří účastníci úmluvy nesplnili lhůtu pro odminování svého území, jako jsou například Afghánistán, Jemen, Kolumbie nebo Kambodža. Existuje celá řada dalších příkladů porušování dohody. Důvod je jednoduchý: na světě neexistuje jiná stejně tak efektivní alternativa protipěchotním minám."

Když to shrneme, tak lze poznamenat, že dnes smysl Ottawské úmluvy je ještě menší. Islámský stát, Fronta an-Nusrá, Al-Káida a desítky jiných teroristických organizací představují nepřítele číslo jedna pro všechny civilizované země jak na Západní hemisféře, tak i na té Východní. Tyto organizace samozřejmě žádné humanitární dohody nepodepisovaly a ve vedení bojových operací samy sebe vůbec neomezují.