„ Zde leží někteří z těch, kteří sloužili své vlasti“ zní překlad anglického nápisu na hrobce The Royal British Legion – Sao Paulo Branch na hřbitově Cemitério de Redentor v brazilském  Sao Paulo. Na žulové desce pod keltským křížem lze mezi desítkami britských jmen číst i jméno Vojtech Lukas , nar. 27.3.1921 zem. 21.8.1953, L ( poručík). Asi není mnoho Čechoslováků pohřbených v podobném panteonu, nebo se o nich neví. Do hrobky Královské britské legie totiž mohou být pohřbeni, bez ohledu na hodnost, pouze příslušníci britského královského letectva ( The Royal Air Force)respektive jednotek britské armády nesoucí označení Royal-královská. Svědčí o tom i snaha dalšího vojenského emigranta v Brazílii, generálmajora Součka, jehož přáním bylo být v hrobce pohřben , ale nemohlo mu být vyhověno, neboť sloužil u chemického vojska. Jeho hrob se proto nalézá vedle hrobky RBL. Kdo tedy byl Vojtěch Lukáš , který našel místo posledního odpočinku v tak elitní britské společnosti ?

Původ a rodinné poměry

Na jaře 1919 vtrhla maďarská Rudá armáda vedená Bélou Kunem na Slovensko s cílem implantovat i tam sovětskou republiku. Krátce před tím se vrátil z anabáze  Velké války mladý třiadvacetiletý legionář Ludvík Lukáš pocházející ze Lhoty u Vsetína, kde Lukášovic rodina hospodařila na pronajatém mlýně. Jako mladý ostřílený voják byl však ihned převelen do československé jednotky, která byla nasazena do bojů proti maďarským bolševikům.Když nejtvrdší boje pominuly a bolševický útok byl odražen, zůstala část jednotky na Slovensku a právě tam ,v Žiarnovicích , se Ludvík seznámil s mladičkou dcerou správce velkostatku jistého maďarského grófa Hajnalkou Divaldovou, slovenskou Maďarkou. Vzali se a z jejich manželství se narodily tři děti, nejstarší Vojtěch v roce 1921 . Rodina se brzy přestěhovala do Bratislavy, kde Ludvík Lukáš , absolvent stavební průmyslovky, působil po celé prvorepublikové období jako stavitel. Československá armáda si jej však považovala o čemž svědčí skutečnost, že v roce 1933 byl povýšen do hodnosti kapitána v záloze. Vojtěch a jeho sourozenci od mládí hovořili v rodině česky a maďarsky, s vychovatelkami německy a francouzsky. Rodinné štěstí však rozbil vývoj politických událostí, což je pro život společensky angažované střední vrstvy ve středoevropském prostoru v řadě případů téměř charakteristické. V roce 1939 osmnáctiletý Vojtěch maturoval na gymnasiu. Slovenští nacionalisté však dali rodině Lukášů jasně na srozuměnou - „ Česi peši do Prahy“. Vojtěchova matka Hajnalka Lukášová, která měla dobré kontakty na bratislavském magistrátu, ilegálně opatřovala doklady pro české uprchlíky před nacismem . Když jejímu nejstaršímu synovi Vojtěchovi hrozil odvod do armády slovenského štátu , pořídila doklady i pro něj. Vojtěch se tak místo s rodinou do Prahy vydal krátce před Vánocemi,19.12.1939, směrem na jihovýchod.

Vojtěchova anabáze do Klapálkovy armády

V Maďarsku byl zadržen a několik dní vězněn. Maďarština po matce mu však pomohla dostat se z vězení a tak mohl pokračovat dále přes Balkán do Turecka a odtamtud do Palestiny, kde se pod britským patronátem a velením československého důstojníka Klapálka, později generála, formovala čs. jednotka. Krátce po výcviku prošel prvním bojovým křtem, neboť jednotka byla nasazena proti vichistickým Francouzům, oddílům cizinecké legie, dislokovaným v Sýrii. Následně byl nasazen do bojových operací v Severní Africe, za což mu bylo v roce 1945, kromě řady jiných vyznamenání, která obdržel bezprostředně po skončení bojových operací, uděleno britským ministerstvem války ( The War Office) vyznamenání za africké tažení Africká hvězda ( The Africa Star)1939 -45. Byl mimo jiné i účastníkem speciální operace, která spočívala v transportu elitní úderné jednotky kolem Afriky , jejím vyloděním  na západním pobřeží v Dakaru, a následném pochodu napříč Saharou s cílem udeřit na německé síly obléhající Tobruk z jihu, odkud to německé velení nepředpokládalo.Tobruk spojenci osvobodili 12.11.1942. O bojovém nasazení Vojtěcha Lukáše v mezidobí od pádu Tobruku do ledna 1944 , kdy zahájil výcvik u RAF přímo prostřednictví bojových letů, tedy musel už projít i paravýcvikem, nejsou bližší informace.Jeho bojová aktivita v  roce 1943 tak zůstává otazníkem.

Africké tažení skončilo pro spojence vítězně kapitulací Afrikakorpsu v květnu 1943, ale válka v Evropě pokračovala s nezmenšenou intenzitou a britské letectvo v ní zaznamenávalo těžké ztráty.Ztracené stroje spojenci celkem snadno nahrazovali novými, ale formování psychicky i odborně zdatných posádek tak snadné nebylo. Velení RAF proto začalo verbovat schopné muže mezi ostřílenými vojáky pozemních vojsk, případně v dalších složkách armády. Vojín Vojtěch Lukáš ovládající němčinu, maďarštinu, češtinu, a nyní už i angličtinu, který prošel řadou bojových operací v těch nejnáročnějších podmínkách, se přihlásil  a byl do RAF přijat. O odbornosti získané výcvikem v RAF vypovídá nápis na desce jeho letové knížky (Form 1767, Navigator ´s, Air Bomber´s and Air Gunner´s Flying Log Book, name 495 Lukas sgt.), tedy navigátor, bombometčík a střelec. Jeho bojový výcvik u RAF začal 8.ledna 1944 na základně č. III.O.T.U v Nassau na Bahamských ostrovech, ale pobýval i v USA na Miami, v San Franciscu a v Kanadě. Podstata výcviku spočívala v doprovodu spojeneckých konvojů s cílem vyhledávat a likvidovat německé ponorky. Dochovaly se fotografie, na nichž je Vojtěch Lukáš jak v tropické letecké výstroji, tak ve výstroji pro lety na sever. Zřejmě se účastnil i doprovodu konvojů směřujících na sever do Murmanska. Teprve 1.ledna 1945 byl převelen do 311. československé bombardovací perutě. Poslední zápis v letové knížce z 9.5.1945 zní „ Cease Fire in Europe-AMEN“ ( Konec palby v Evropě). Teprve výbuchy atomových bomb v Hirošimě a Nagasaki mu však umožnily návrat do vlasti.Do té chvíle byl připravován k nástupu na asijské bojiště.

 

Doma po šesti letech válčení

Po příchodu ze Slovenska do Prahy si Lukášovi najali byt na dnešní Evropské třídě. Dlouho v něm však nepobyli. Všichni příslušníci rodiny byli gestapem zatčeni a odsunuti do různých koncentračních táborů. Otec Ludvík prošel tábory v Německu a Polsku,matka Hajanalka s dcerou Livií byly zavřeny ve Svatobořic a Ludvík, nejmladší ze sourozenců, v Kounicových kolejích v Brně. Přes všechno nezměrné utrpení všichni členové rodiny jako zázrakem přežili a dočkali se osvobození. Po návratu jim byl přidělen byt v Praze na Hanspaulce , neboť byt na Evropské byl již obsazen, a movitý majetek vyrabován.

Mileně Kádnerové žijící v dělnické kolonce v Praze Krči bylo v dubnu 1945 sedmnáct let a měla roční holčičku Aničku. Otec byl neznámý. Někdy koncem léta 1945 dostala vzkaz, že ji v hotelu Flora kdosi očekává.V hale ji čekal voják v uniformě britského letectva. Byl to ten hoch, který se v kolonce znenadání objevil na jaře 1943, o kterém nikdo nevěděl odkud přišel, a stejně tak zmizel koncem podzimu .V partě puberťáků se snadno ztratil.Přestože Lukášovi byli velmi konzervativní rodina, Milenu i s Aničkou přijala a brzy následovala svatba. Milena i Anička Kádnerové se staly Lukášovými. Vojtěcha však doma nic dobrého nečekalo. Brzy mu bylo, stejně jako tisícům jiných příslušníků západní armády, dáno najevo , že bez ohledu na zásluhy o její osvobození je ve vlasti v podstatě nežádoucím cizincem. V prosinci 1946 byl propuštěn z armády. Krátce po únorovém převratu 1948 proto odchází i s manželkou Milenou do Západního Německa. Dcerku Aničku nechávají u dědečka Ludvíka a babičky Hajnalky s tím, že se pro ni zanedlouho vrátí, jen co se v Německu zabydlí. Kromě toho věřili, stejně jako tisíce jiných, že komunistický režim se nemůže dlouho udržet . Přepočítali se. Spadla železná opona a komunistický režim brzy uzavřel hranice tak, že se staly téměř neprostupnými. Žádali sice o vydání dcerky Aničky , a to i přes Mezinárodní červený kříž, ale reakcí československých komunistických orgánů bylo mlčení, nebo zamítnutí. Nelegálním emigrantům se děti prostě nevydávaly. Někdy kolem roku 1951 se proto Vojtěch vydal pro Aničku přes zelenou hranici. Jeho matka mu však nedovolila Aničku odvést . Děsila ji představa, že by sedmileté dítě mělo absolvovat nebezpečí spojené s přechodem přísně střežené zelené hranice. Měla pravdu. Vojtěch se do Západního Německa vrátil s prostřelenou nohou. Jak vzpomínala jeho manželka Milena, přivezli jí ho Američani v jeepu.

Krátce nato dostává Vojtěch nabídku zaměstnání v řídící funkci na mezinárodním letišti v Sao Paulo.Mladí manželé, bohužel bez dítěte, se stěhují za oceán. Tam však Vojtěch brzy umírá ve věku pouhých 32 let na srdeční selhání. Mladá vdova Milena Kádnerová Lukášová se za čas provdala za brazilského podnikatele Sergio Alves Gomese.

Anička Lukášová

Její dcera Anička vyrůstala u dědečka a babičky Lukášových v Praze na Hanspaulce. Ve školní dokumentaci byla uváděna jako dítě neznámého původu. Rodina Lukášových pronásledovaná nacistickým režimem si užila své i za nového, tzv. lidově demokratického režimu. Bylo by však chybou svádět vše jen na režimy. Prostor vytvořený režimem vždy vyplňují svým jednáním a činy konkrétní lidé. Na základě udání ze sousedství strávil Vojtěchův otec Ludvík Lukáš šest měsíců ve vyšetřovací vazbě v Ruzyni. Anička, dnes již sedmdesátiletá dáma, dodnes vzpomíná, jak ji při nočním zatýkání dědečka probudili neznámí muži, prohlédli její postýlku a rozřízli medvídka. Dcera Lukášových Livie emigrovala sňatkem do Kanady a nejmladší syn Ludvík do Švédska. Ludvíka, kadeta vojenské školy v Hranicích, vyhodili ze školy pro politickou nespolehlivost krátce předtím. Na Západ se dostal s několika spolužáky na lokomotivě, kterou přerazili pohraniční závoru. Starým Lukášovým zůstala jen vnučka Anička.

V roce 1959 dosáhla Anička věku patnácti let a měla dostat občanský průkaz. Československé úřady rozhodly, že neznámý původ musí být změněn na známý tak, že dítě bude buď nezrušitelně adoptováno , nebo předáno do státního výchovného ústavu. Pod tímto nátlakem Lukášovi starší svou vnučku adoptovali. Tak se Anička stala jejich další dcerou a adoptivní sestrou svého otce Vojtěcha Lukáše. Se svou biologickou matkou Milenou se setkala až po sedmnácti letech v roce 1965, kdy tuhé politické poměry v Československu začaly povolovat, její matka měla brazilské státní občanství, a tak mohla navštívit svou dceru v Praze bez hrozby zadržení.

Anička se dobře učila. Přestože řada lidí nebyla z politických důvodů do škol přijata , Anička odmaturovala na jedenáctiletce a dostala se i na Vysokou školu zemědělskou, směr stavební. Opět se potvrdilo, že každý režim naplňují především lidé. Závistivá sousedka udala , že je dcerou nelegálních emigrantů a Aničce, přestože měla po nezrušitelné adopci zapsány v  rodném listě jako rodiče Lukášovi starší , bylo z důvodu utajení biologické matky přerušeno studium na dva roky. Strávila je prací na státním statku v Brozánkách u Prahy. Na rozdíl od jiných však byla houževnatá a cílevědomá. S pomoci staršího , totalitní ideologií nezatíženého profesora a děkana fakulty stavební Hrůzy, se do školy vrátila. Graduovala v létě 1968 . V prosinci 1968 se vdala a se svým manželem je již 49 let.

I v létech tzv. normalizace byla rodina perzekvována. Manžel Aničky, graduant Vysoké školy ekonomické , směr zahraniční obchod, měl zákaz výkonu své kvalifikace, neboť manželka Anna měla své nejbližší v tzv. západní cizině . Aby zajistil rodině příslušný životní standard přivydělával si jako lešenářský dělník. Anička mohla navštívit svou matku v Brazílii a hrob svého otce jen jednou za celé období normalizace . Sama, bez rodiny, která zůstal rukojmím normalizačního režimu. Žádosti o cestu do západní ciziny i legální emigraci z humanitárních důvodů spojení rodiny byly mnohokrát zamítnuty s odůvodněním „ není v zájmu státu“. Pokus o nelegální odchod přes Rumunsko se dvěma dětmi a třetím na cestě se nezdařil.

Listopad 1989

„Na základě morální a politické rehabilitace byl rozkazem ministra obrany ČSFR ve věcech personálních číslo 0104 ze dne 25.5.1991 mimořádně povýšen do hodnosti podplukovníka ve výslužbě in memoriam por.v.v.Vojtěch Lukáš“. Dne 17.6.1991 převzala dcera podplukovníka Vojtěcha Lukáše Anna na Pražském hradě z rukou presidenta Václava Havla Čestný odznak československého vojenského pilota.

Hrob Vojtěcha Lukáše však nezůstal rodinou opuštěný. Dcera Aničky Hajnalka ( po babičce Lukášové) se rovněž, podobně jako její druhá babička Milena, provdala za brazilského podnikatele a žije v Sao Paulo. Rodina československého vojáka Vojtěcha Lukáše tak má dva domovy. Jeden , který se k Vojtěchovi zachoval jako k cizinci, a druhý v Brazílii. Bohužel, dodnes se Česko chová k některým příslušníkům rodiny jako k cizincům. Ale to už k českým politickým poměrům a povaze patří.

Některé skutečnosti uvedené v tomto textu lze zveřejnit jen proto, že v lednu 2014, ve věku 86 let, zemřel v Sao Paulo poslední přímý účastník událostí čtyřicátých a padesátých let , Milena Kádnerová , provdaná Lukášová a Gomes. Kdyby někomu příběh československé , resp. české rodiny, připadal nepravděpodobný jako televizní seriál, pak všechny zde zmíněné události jsou dokumentovatelné.