V roce 2014 v Kyjevě na Ukrajině zemřelo 80 lidí. Obvinění fronty proti Janukovyčovi. „Každý začal střílet, dvě nebo tři rány za sebou. Trvalo to patnáct dvacet minut. Neměli jsme na výběr. Bylo nám nakázáno střílet bez rozdílu jak na policisty, tak na demonstranty,“ vypověděl jeden z ostřelovačů na italské televizi Canale 5, která patří do impéria založeného a spoluvlastněného Silviem Berlusconim.

Verze Sniperů

„Byl jsem naprosto ohromený.“ Takto Gruzínec Alexander Revazišvili vzpomíná  na tragickou střelbu ze 20. února 2014 v Kyjevě, kdy skupina záhadných odstřelovačů spustila palbu do davu a na policisty. Více než 80 lidí bylo zmasakrováno. Tento masakr vyděsil svět a změnil osudy Ukrajiny; prezident Viktor Janukovyč byl nucen uprchnout, protože byl obviněn z toho, že zorganizoval tuto střelbu. Ale masakr změnil také osudy Evropy a naší země (Itálie), vyvolal krizi, která pak vedla k sankcím proti Putinovu Rusku. Sankce se staly pro italskou ekonomiku bumerangem. Podívejte se na video.

Verze odstřelovačů na náměstí Majdan

Výpověď Revazišviliho a dalších dvou Gruzínců odhalí jinou a znepokojující pravdu – tyto výpovědi shromáždil autor článku a dokumentu „Ukrajina, skryté pravdy“, který se vysílal 15.11. 2017 ve 23:30 v pořadu Matrix, Canale 5, Mediaset.

Pravda o masakru, který zosnovala a provedla ta stejná opozice, která pak obvinila Janukovyče a jeho ruské spojence, vychází najevo, když situaci popisuje Revazišvilli a jeho dva společníci (se kterými se setkal a udělal rozhovor autor dokumentárního filmu), jeden z nich dokonce byl členem bezpečnostních služeb bývalého gruzínského prezidenta Michaila Saakašviliho a dva jsou militanti z jeho vlastní strany.

Ve Tbilisi je najal Mamuka Mamulašvili – Saakašviliho vojenský poradce. Spolu s dalšími gruzínskými a litevskými dobrovolníky dostali pokyny, aby podpořili probíhající demonstrace v Kyjevě; za to pak měl každý obdržet odměnu 5 tisíc dolarů. S falešnými pasy tedy přijeli na Ukrajinu, aby koordinovali demonstrace a provokovali ukrajinskou policii, zpočátku bez použití zbraní.

Zbraně se dostaly na scénu 18. února, kdy se distribuovaly různým gruzínským a litevským skupinám od Mamulašviliho a dalších vůdců tzv. ukrajinské opozice. „V každé brašně byly tři nebo čtyři zbraně, byly tam pistole Makarov, samopaly AKM, pušky. Pak tam byly balíčky s náboji.“ Následující den Mamulašvili a vůdci „protestu“ vysvětlili dobrovolníkům, že budou muset čelit policejnímu zákroku z budovy konzervatoře a z hotelu Ukrajina. V tomto případě – bylo jim řečeno – je třeba střílet na náměstí a zasít chaos.

Ale jeden z protagonistů přiznává, že obdržel jiné instrukce, mnohem komplexnější. „Když přišel Mamulašvili, tak jsem se ho zeptal.“ „Věci se komplikují, musíme začít střílet,“ odpověděl, „nemůžeme jít do předčasných prezidentských voleb.“ „Ale na koho máme střílet?“ zeptal jsem se. Odpověděl, že nezáleží na tom, na koho a kde, ale že se musí někde střílet tak, aby se zasil chaos.“

„Nezáleželo na tom, jestli  jsme vystřelili na strom, barikádu nebo na ty, co házeli Molotovovy koktejly,“ potvrzuje další dobrovolník, „to, co bylo důležité, bylo zasít zmatek.“ „Slyšeli jsme výkřiky,“ přiznává Alexander. Byli mrtví a zranění. „Moje první a jediná myšlenka byla: rychle odejít, než si mě všimnou. Jinak by mě roztrhali na kusy. Někdo už křičel, že tam byli odstřelovači.“

Čtyři roky poté Alexander a jeho dva společníci vyprávějí, že dosud neobdrželi ani tu  nejmenší odměnu, a že se proto rozhodli říci pravdu o tom, kdo je využil a opustil. „Tehdy jsem si to neuvědomil, nebyl jsem připraven, pak jsem pochopil. Byli jsme využiti. Zneužiti  a obalamuceni.“