Takovýto požadavek je přece opovážlivost, kterou ona už opravdu nechápe. Nechápe z toho, co se ve sněmovně v tomto povolebním čase odehrává, fakticky vůbec nic, a nad celým, podle ní naprosto katastrofálním povolebním děním pohazuje pro zvýšený efekt nechápavě i hlavou. Nechápe taky to, že národ i vláda dosud nepochopili, že to, co se v těchto dnech ve sněmovně děje, je nejhrozivějším popřením našeho demokratického vývoje od 17. listopadu 1989, a že by se tedy proti takovémuto vývoji mělo cosi dělat.
Takto všestranně tedy paní Vágnerová v nedělních Otázkách Václava Moravce nechápe, a posluchači je jasné, že v prvé řadě nechápe, jak lidé ve volbách volili, a hlavně - jak historicky nezapomenutelně zametli s tzv. naší autentickou pravicí. Tohle jí de facto vyplavuje žluč z těla, tohle nechápe, nad tím se nejpřednostněji zlobí, a celým svým vystoupením dává najevo, jak hluboce jsme ji, my voliči, svou volbou zklamali.
Prostě nás nechápe. A my, když ji vidíme i slyšíme, jak argumentuje, též cosi nechápeme. Nechápeme, jak se osoba s takovýmto pochybným smyslem pro spravedlnost mohla kdy stát soudcem Ústavního soudu, ve kterém by přece měli zasedat ti nejspravedlivější ze spravedlivých.
A nechápeme ani složení sestavy, která v uvedených nedělních Otázkách V.M.zasedala. Zatímco volby dopadly v poměru autentická pravice ku zbytku politického spektra v poměru 30 ku 70 procentům, u stolu Václava Moravce seděli reprezentanti autentické pravice (Vágnerová, Lebeda a Moravec), k jedinému reprezentantu zbytku politického spektra (Ondráček), v poměru 75 ku 25 procentům. Vzhledem k politickému rozložení sil v zemi tedy skoro přesně obráceně.
Ale tohle už je věc, kterou by bývalá soudkyně Ústavního soudu paní Vágnerová určitě chápala docela dobře.