Nechápe téměř nic. Nechápe, jak si mohla sněmovna dovolit tak příšernou drzost a nezvolit za svého místopředsedu předsedu druhé nejsilnější strany ODS Fialu (to slovo DRUHÉ opakovala několikrát, třebaže dobře ví, že rozdíl mezi první a druhou činí zhruba dvacet procent, takže druhý je v tomto případě cosi ještě míň než jednooký mezi slepými, ale zato to pro méně informované dobře zní). A už vůbec, ale vůbec nechápe, proč by tento předseda ODS (myšleno takovýto přece velký pán), měl jako předseda DRUHÉ nejsilnější strany ve sněmovně za někým chodit a žádat jej při volbě místopředsedů o podporu. Takovýto požadavek je přece opovážlivost, kterou ona už opravdu nechápe. Nechápe z toho, co se ve sněmovně v tomto povolebním čase odehrává, fakticky vůbec nic, a nad celým, podle ní naprosto katastrofálním povolebním děním pohazuje pro zvýšený efekt nechápavě i hlavou. Nechápe taky to, že národ i vláda dosud nepochopili, že to, co se v těchto dnech ve sněmovně děje, je nejhrozivějším popřením našeho demokratického vývoje od 17. listopadu 1989, a že by se tedy proti takovémuto vývoji mělo cosi dělat.

Takto všestranně tedy paní Vágnerová v nedělních Otázkách Václava Moravce nechápe, a posluchači je jasné, že v prvé řadě nechápe, jak lidé ve volbách volili, a hlavně – jak historicky nezapomenutelně zametli s tzv. naší autentickou pravicí. Tohle jí de facto vyplavuje žluč z těla, tohle nechápe, nad tím se nejpřednostněji zlobí, a celým svým vystoupením dává najevo, jak hluboce jsme ji, my voliči, svou volbou zklamali.

Prostě nás nechápe. A my, když ji vidíme i slyšíme, jak argumentuje, též cosi nechápeme. Nechápeme, jak se osoba s takovýmto pochybným smyslem pro spravedlnost mohla kdy stát soudcem Ústavního soudu, ve kterém by přece měli zasedat ti nejspravedlivější ze spravedlivých.

A nechápeme ani složení sestavy, která v uvedených nedělních Otázkách V.M.zasedala. Zatímco volby dopadly v poměru autentická pravice ku zbytku politického spektra v poměru 30 ku 70 procentům, u stolu Václava Moravce seděli reprezentanti autentické pravice (Vágnerová, Lebeda a Moravec), k jedinému reprezentantu zbytku politického spektra (Ondráček), v poměru 75 ku 25 procentům. Vzhledem k politickému rozložení sil v zemi tedy skoro přesně obráceně.

Ale tohle už je věc, kterou by bývalá soudkyně Ústavního soudu paní Vágnerová určitě chápala docela dobře.