Dočtu tuhle v novinách článek Exoti mezi námi a zase jsem si musel vzpomenout na otce.  “Kolik řečí u-míš, toli-krát jsi člově-kem” recitovával totiž můj táta v rytmu lámání rákosky o má záda za mých domácích úkolů z ruštiny ve jménu “zdvojnásobení” míry mého člověčenství.  Jako absolvent českého gymnázia z dob zašlé slávy Cesty do hlubin študákovy duše to byl totiž člověk, který by mi mohl snadno sdělit svou moudrost v 5ti evropských jazycích a v latině.

Hmmm, neučil jsem se moc rád … Nepříliš vlastním přičiněním či vlastní pílí se mi ale přihodilo, že se dnes domluvím také anglicky.  A protože stále ne a ne zapomenout česky, zvláště v posledních několika letech mně má běh událostí kolem nás k tomu, abych se chtěl dělit s přáteli a s čtenáři někdy méně závislého českého internetového tisku o zprávy, úvahy a názory autorů a novinářů publikujících v angličtině.  Jednou abych varoval před jejich hloupostí, plytkostí nebo jejich záludností, jindy abych se podělil o radost z poznání či o pocit úlevy a naděje, že ještě nemusí být všem dobrým dnům konec.

K českým internetovým novinám se vracívám nejen abych neztratil kontakt s děním doma, ale také pro svou lásku a obdiv ke své mateřštině – k úžasně bohaté, libozvučné, lahodné a až neuvěřitelně citlivé a barvité češtině. Tyto vlastnosti češtiny si uvědomíte zvláště poznáte-li důvěrněji strohost třeba takové angličtiny či němčiny.  Stále častěji mně ale při čtení českých novin ovane smutek a někdy až zděšení. Mnohdy ze zpráv samotných, ale stále častěji z rozpoznání akutního nebezpečí bolestné degradace a úpadku mateřského jazyka.

V ne tak dávné minulosti bývalo používání “cizích slov” v běžné mluvě možná znamením intelektuální zralosti.  Případně, alespoň v nářečích některých měst (mám jmenovat?),  jsme si záměrně a s pýchou uchovávali mnohé germanizmy – snad abychom tím dávali najevo nesouhlas s tehdy povinnou východní orientací společnosti nebo to, že “my jsme přeci vždycky součástí Západu byli”.

Ale vždyť už téměř 30 let se můžeme dívat kterýmkoli směrem chceme.  A teprve 100 let zase můžeme mluvit česky! A nebo za tím mám dnes hledat podvědomou potřebu mnoha z nás vypadat americky světácky?

Ptám se totiž, proč musím při čtení českých novin používat slovník abych porozuměl, co se autorovi článku přihodilo, když napíše, že ho zase někdo “dehonestoval”. Nebo za kým že se to potácí píše-li o svém “lídrovi”.

Proč mi můj zraněný obdiv k češtině musí brát chuť poslat autorovi, takto panu Radimovi Hrehovi pozdrav, podpořit ho a vyjádřit mu svůj souhlas s jeho názorem, který ve svém článku Exoti mezi námi z 25.11.2017 nabízí na “Nové Republice”?

Jakkoli své myšlenky, kterými mně v mnohém oslovil a které bych rád podpořil a nabídl všem svým přátelům a známým, … jakkoli je pan Hreha vyjádřil mnohdy půvabně a jedinečně česky hravými a šibalsky šimravými větami, které by někomu mohly připomenout bohatství výřečnosti Jaroslava Haška či Karla Čapka,  obludná slova jako “těšit se na politické happeningy”, a “zvládnou to všichni opinionmakeři”, či (komu čemu) “performerům stejné krevní skupiny” nebo “zdiskreditovali jeho zidealizované image”, kterými své dílo bohužel okořenil … mi berou chuť na spontánní poděkování autorovi byť jen pomyslet.  Je škoda, že při čtení je se pak těžké ubránit myšlence na všeříkající charakteristiku “Američan z Vysočan”. Jakkoli věřím, že alespoň v tomto případě by byla nemístná.

Před mnoha lety jsem míval problémy vyjádřit českým slovem pravý smysl výrazů jako “political correctness”, “multicultural affairs”, “Mardi Gras”, “LGBTQIA”, “human inclusion” či “society diversification” a s pokornou omluvou jsem je tehdy v textu uváděl v uvozovkách v českém přepisu jako “politická korektnost”, “multikulturalizmus” a jiné –izmy (často s mnohařečným vystětlením podstaty výrazu v závorce). Uvědomuji si, že z propagandistických dílen NWO vycházejí stále nová slova (jako jejich poslední hit “Russia Gate”), která jsou i na západě nová a ani nemohou mít výstižnou a všeobecně uznanou českou obdobu. A jsem proto dnes sto spolknout v českém textu všechnu tu politickou korektnost, multikulti nebo i “fake news”.

Proč ale slyším-li v obchodě  “Sorry, ale tímhle fakink spešlem mně dehonestujete …” nemohu se ubránit pocitu lítosti a fyzické nevolnosti. Kam kráčíš, Češtino? Jak snadné je přeci říct “Děkuji nechci, strčte si to, prosím, za klobouk”. Obávám se, že bych to se stejnou lahodností anglicky říct neuměl … Čeština je holt poklad. Nenechme si ho brát.

Michail Prouza

Ps: Ani v nejmenším bych vám pane Hreha nechtěl brát vítr s plachet. Právě naopak. Vaše úvaha byla myslím trefná a věřím, že od vás zase brzo uslyšíme. A že se vám bude dále dařit píchat do toho kavárenského vosího hnízda. Potřebujeme to. Na usmířenou – zmíněný článek je k vidění tady.