Kurz koruny ve středu ráno pronikl pod úroveň, na které byl před intervencí ze 7. listopadu 2013. Intervence skončila až letos v dubnu a stála přes dva biliony korun. Nyní už je kačka z vandru doma a za euro znovu dostanete o dvě koruny méně než 27,50 Kč, na které byla nafouknuto po intervenci. Čtenářům z první obecné nechte přepočítat, na kolik tedy vyjde jedna kačka posílení, když dvě kačky oslabení stály dva biliony. S dalším posilováním koruny náročnost tohoto výpočtu pochopitelně poroste, než dospějeme ke zcela exaktnímu závěru, že to byly úplně vyhozené peníze.

Guvernér Rusnok, který nastupoval v závěru loňského roku, má na triku jen letošní zásahy. Za pouhé tři měsíce to však stálo jeden bilion korun, polovinu celého tříletého účtu. Proč to dělal, těžko říci. Řekl bych, že to byla cena za rozkoukání. Školné v centrálním bankovnictví je drahé. Nicméně teď se ČNB chová slušně, i když to má znovu těžké. Ekonomika supí plnou parou vpřed, odhady přírůstku krouží kolem 5 procent HDP, ale základní úroková sazba je na 0,5 procenta, nezaměstnanost je rekordně nízko a inflace jen nerada nakukuje nad 2 procenta. To tu ještě nebylo.

Kdybychom zalistovali učebnicemi, musíme takovou nelogickou skutečnost zahodit. Správně má být nezaměstnanost a inflace v hádce, jedno roste, druhé klesá. Totéž platí pro růst HDP a úrokové sazby, úroky mají být dole při hospodářském poklesu a nahoře při přehřátí ekonomiky. O přehřátí jsou mnozí ochotni básnit už při tříprocentním růstu HDP, ale kde je opravdu hranice, kdy se ekonomika zadýchá a klesne se zamotanýma nohama?

Ani další učebnicové vztahy moc nefungují. Musela to být Sobotkova vláda, kdo trochu rozhýbal příjmovou úroveň českých zaměstnanců a začal ji celou zespodu nadzvedávat tlakem na minimální mzdu a některé základní tarify. Ano, udělat to musela, hnala ji do toho kampaň ČMKOS Konec levné práci. Avšak zaměstnavatelé, na které tato kampaň původně mířila, nereagovali. Přestala totiž fungovat další učebnicová zákonitost, že vývoj mezd odráží růst produktivity. Zejména v exportních oborech je česká produktivita na úrovni německých matek, jejichž prostřednictvím vyvážíme, ale mzdy máme na třetině německé úrovně.

Neoliberální učebnicové pomůcky zjevně přestávají fungovat, ale klíčová neoliberální instituce, která je má hlídat, centrální banka, se jimi ze zákona řídit musí. Zkusme se vcítit do její kůže:

Česká národní banka se odhodlávala k intervenci v době, kdy podle předběžných statistik hrozila deflace a hospodářský pokles. Jen do toho vlítla, přišly revize údajů, které ukázaly, že se nekoná ani jedno, ani druhé. Pozdě litovat. Pryč byla příležitost nedělat nic. Mohla přece klidně říkat, že úroky jsou na nule, a dál to nejde. Dnes už víme, že to jde i pod nulu, ale tenkrát to nebylo tak běžné a ČNB se bála pod nulu, tak jako se nezkušený plavec bojí pod led.

Zákon definuje ČNB podle §1 jako „orgán příslušný k řešení krize“. To je hodně široké oprávnění, ale trochu nás chrání připomenutí §1a, že je také součástí Evropského systému centrálních bank. Teprve pak se dostaneme k §2, který v prvním odstavci definuje hlavní cíl ČNB, tím je péče o cenovou stabilitu. Až další v pořadí je finanční stabilita a bezpečné fungování finančního systému v České republice. A pokud není dotčen hlavní cíl, ČNB se smí zajímat i o udržitelný hospodářský růst a podporovat v tomto smyslu hospodářskou politiku vlády.

Máme to tedy v pořadí napřed inflace (cenová stabilita), pak finanční systém, a až potom možná hospodářství. To jsou krystalicky čisté neoliberální teze. Onoho revolučního 7. listopadu 2013 ČNB chtěla inflaci, a kdyby k tomu měly pomoci vyšší mzdy, pak chtěla i vyšší mzdy. Levná koruna měla inflaci dovézt, cenový tlak měl povzbudit mzdy a mzdy měly inflaci zafixovat na úrovni inflačního cíle. To by umožnilo zvednut základní úrokové sazby k standardním 3 procentům, aby byly připraveny klesnout, až zase někdy bude potřeba.

Kde je v zákoně stabilita měny, koruna?? To je pouze servis pro výše uvedené cíle, měnová politika patří k úkolům, jejichž plněním ČNB své cíle realizuje. O měnové politice se mluví až ve druhém odstavci §2, ale znovu se tam mluví i o úkolu udržovat finanční stabilitu. Kdybyste v tom chtěli vidět nerozkolísanou korunu, můžete se o to pohádat. Ale jak je to s tou finanční stabilitou, když ČNB má v rezervách navíc zahraniční měny za dva biliony korun, dva biliony, o které se musí starat, a přitom je nepotřebuje. Zkuste si představit nepříliš zdatného provazochodce, který se vypravil po napjatém laně přes Macochu a na záda si přihodil dva pytle brambor.

Hlavním cílem ČNB je inflace. Ale co nám řekne inflace o současném hospodářském prostředí, které je rozkolísané ústupem fosilních paliv a nástupem digitalizace a automatizace? Ropa je vytlačována obnovitelnými zdroji, které jsou stále levnější. Automatizace zvyšuje produktivitu a tlačí mzdy dolů. Digitalizace přesouvá značnou část produkce do sféry „zadarmo“. Ceny klesají samovolně. Všechny ty elektronické hračky jsou rok co rok dokonalejší, ale cena neroste, spíš klesá. Internet můžete číst na klumpru, který koupíte v bazaru za pár stovek. Ale kdo by to dělal? Nový tablet není o moc dražší.

Jak chcete takovou inflaci měřit? Faktické přejedení stále lacinějšími komoditami vypadá jako bída cen klesajících z hladu. Když si to popletete, začnete překrmovat atleta s představou, že rozcvičujete mrtvolu. To byly ony intervenční injekce za dva biliony, které „cílily inflaci“. Co trefily? A stál jim o to někdo? Inflace je stejně užitečným základem pro orientaci ČNB jako slepci černé brýle a bílá hůl. Pomáhá to k orientaci ve známých místech, a k dezorientaci tam, kde se nevyzná.

Krátce předtím, než koruna zamířila pod kurz 25,50 CZK/EUR, vyšel na Patrii vynikající příspěvek Jiřího Soustružníka o práci amerického ekonoma, který je zastáncem toho, aby měnová politika necílila inflaci, ale HDP. Vypadá to jako naprostý protiklad, ale rozdíl je malý, chce to jen méně ustrašenosti, když se ekonomika po krizi trochu rozeběhne. Raději ji nechte běžet déle a nepodtrhávejte jí nohy poplašnými výkřiky o příliš vysoké inflaci.

Americký ekonom David Beckworth z Mercatus Center na George Mason University v sousedství Washingtonu D.C. nabídl zajímavý alternativní pohled na možný vývoj po finanční krizi. Uvádí, že mezi lety 1990 až 2007, tedy do začátku hypotéční krize, byl průměrný růst nominálního HDP (v běžných cenách) nad 5 procenty. A je přesvědčen, že se tam mohl vrátit i po krizi, kdyby se nestrašilo inflací a nenasazovaly se předčasné brzdy podpůrným politikám, jako byly fiskální stimuly a kvantitativní měnové uvolňování.

https://www.patria.cz/zpravodajstvi/3684486/stacilo-malo-a-mohlo-byt-vsechno-jinak-pribeh-pokrizoveho-monetarismu.html

Dal bych mu za pravdu, ale tahle pravda zároveň někomu škodí. Zvyšování úrokových sazeb není nikdy předčasné, pokud máte uložené velké peníze, které vám vynášejí rentu. Neoliberální model je postaven na privatizaci a deregulaci, což nejvíc vyhovuje neprůhledným finančním instrumentům, které dostaly reálnou ekonomiku do stavu podřízenosti. Centrální banky i další instituce jsou tu od toho, aby těmto velkým financím zajišťovaly vysoký výnos. Ostatní ať počkají, co zbyde.

Jenže pravidla z neoliberální etapy se dostávají do stále většího konfliktu s vývojem, který je v protikladu k jejich tvrzením. Kdekdo vidí, že už neplatí. A na tom se nic nezmění, jestli budou centrální banky tím, kdo na to přijde jako poslední.