Těžko říct, co inspirovalo autora článku o amerických mýtech k volbě autorského pseudonymu  „Saker“ – zda sokol saker (dravec s  rozpětím křídel až 130cm lovící v pustinách Středního východu) nebo houfnice saker (používaná s oblibou ve válkách v  16. století).  Jakkoli tomu, Saker, Američan žijící na Floridě,  je bezpochyby vysoce kvalifikovaný a respektovaný analytik v oblasti strategií války  a válečných zbraní, ruské geopolitiky a pravoslavné církve, to vše se zřejmou osobní vazbou na armádu a válečné loďstvo Spojených států.  Je také editorem vyhledávaného blogu The Vineyard  of the Saker, na kterém diskutují o ukrajinské krizi a který zvláště v posledních měsících navštíví denně na 50,000 diskutérů.  Sakerova diskuzní fora, jeho úvahy a články jsou natolik vyhledávané a inspirující, že mnozí z jeho pravidelných čtenářů o vlastní vůli překládají jeho úvahy a analýzy do ostatních jazyků, včetně ruštiny. Jeho práce pak patří k nejčtenějším také na stránce Russia Insider.

Níže uvedená úvaha Sakera zaujala jen za poslední 4 dny přes 8.000 čtenářů RI a vyvolala na 200 čtenářských komentářů. Není to každý den aby článek na www vyvolal tak spontánní odezvu a aby i samotné komentáře byly tak plodné, konstruktivní a inspirující jako tomu je  v tomto případě.  Pozoruhodný zájem čtenářů a bohatost jejich komentářů mně přiměly k tomu, abych se pokusil dát také českým čtenářům příležitost k zamyšlení se nad možná nejkritičtějším tématem současné doby a příležitost vyjádřit své dojmy, názory a snad i návrhy a výzvy.

Válka s Ruskem: Dva velké americké mýty

The Saker

14. listopad 2017

Mámivý přelud stran vojenské nadřazenosti a nezranitelnosti svádí Američany na nebezpečnou cestu. V myslích většiny Američanů jsou hluboce zakořeněny dva nebezpečně zavádějící mýty, které dnes mohou snadno svést k válce s Ruskem.

Tím prvním je mýtus americké vojenské nadřazenosti a neporazitelnosti jejich armády.

Druhým mýtem je mýtus vlastní nezranitelnosti na půdě USA.

Domnívám se, že je proto kriticky důležité poukázat na to, že jde jen o mýty, a to dříve, než nás tyto iluze budou stát miliony životů a než to na nás přivede nesmírné utrpení.

Ve svém nejnovějším článku v magazínu Unz Review jsem zauvažoval nad důvody, proč americké ozbrojené síly nejsou ani zdaleka tak pokročilé a vyspělé, jak by nás o tom americká propagandistická mašinérie rada presvědčila. I když můj článek byl diskuzí o ruských vojenských technologiích, uvedl jsem v něm pouze jeden konkrétní příklad ruských vojenských technologií porovnáním ruského letounu T-50 PAKFA s USA F-35 (pokud byste o debaklu F-35 chtěli vědět více, přečtěte si prosím tento a tenhle článek).

Obecně se ve svých úvahách zdráhám soustřeďovat se výlučně na zbrojní systémy, protože historie mně už dávno přesvědčila o tom, že v případech skutečných válek byla a jsou v drtivé většině taktika boje a lidský faktor mnohem důležitější než technologie.

Nicméně Andrei Martanov, uznávaný odborník na otázky ruské armády, letectva a námořnictva, napsal nedávno dvě vynikající úvahy o ruských vojenských technologiích (viz tady a zde), ve kterých vedle porovnání Tu-50 a F-35 poskytly mnoho dalších srovnání. Při čtení některých komentářů veřejnosti k Martyanově a k mým článkům (viz Martyanův blog) docházím poznání, že je důležité, kriticky důležité, otevřít lidem oči a nalít jim čistého vína.  Především těm, kteří pod vlivem domácí propagandy odmítají realitu a slepě lpí na hollywoodské pohádce o americké nezranitelnosti a technologické nadřazenosti.

Ne, nedělám si žádné iluze o schopnostech lidí, přisátých každý večer k obrazovce té přiblblé televizní bedny pochopit o čem mluvím a že by je z jejich otupělé letargie probudila má varování či výstrahy odborníků jako Paul Craig Robertse, William Engdala, Dmitrije Orlova nebo Andreje Martyana.

Dočetli-li jste až k tomuto řádku, následující úvahou si přeju navodit ve vašem podvědomí spásnou přímou vazbu mezi pojmy „válka s Ruskem“ a „vlastní bezprostřední bolest a utrpení“ tím, že vás snad nevyvratitelně ujistím o tom, že pokud bude Rusko napadeno – posvátné symboly Ameriky, majestátné letadlové křižníky, budou téměř bezprostředně zničeny a samotné území USA katastroficky zdevastováno.

Mýtus letadlových lodí

Přiznávám, že už za dob studené války (za Reagana) jsem se na americké letadlové lodě díval jako na velice zranitelné cíle, které by Sověti mohli poměrně snadno poslat ke dnu. Tento názor jsem si vytvořil jednak na základě studia sovětské taktiky boje s letadlovými loděmi a pak na základě rozhovorů se svými přáteli a spolužáky z akademie, kteří na amerických letadlových lodích sami sloužili.

Přál bych si mít čas a prostor na podrobnější popis strategií sovětského útoku na americkou námořní leteckou bitevní skupinu za studené války. Omezím se alespoň na konstatování, že by se jednalo o masivní roje letadlových a námořních raket naváděných z různých směrů, některých kopírujících hladinu, jiných svržených z velkých výšek, vesměs letících úžasnou rychlostí, a to vše v kombinaci s raketami a torpédy odpálenými z ponorek.  Všechny tyto „inteligentní“ střely by byly vzájemně propojené: sdílely by údaje z jednotlivých čidel, účinně by se dělily o cíle útoku (aby byla vyloučena duplicita zásahu), volily by optimální „protiopatření“ v případě protiútoku, průběžně by korigovaly kurz letu apod.  Tyto střely by byly vypuštěny z „bezpečné“ vzdálenosti z nadzvukových bombardérů, z regat nebo z ponořených ponorek.  Zacílení by bylo řízeno z vesmírných družic a za použití pokročilé námořní navigační technologie.

Mí přátelé z US Navy (námořnictva Spojených států) si tohle všechno vždy velmi dobře uvědomovali a nad oficiální americkou vojenskou propagandou hlásající, že US Navy „přiveze válku Rusům domů na palubách letadlových lodí“, se jen trpce usmívali.  Všichni moji US Navy kolegové věděli, že první věc, kterou by americké velení v případě války s Ruskem v přímém rozporu s vlastní propagandou udělalo, že by okamžitě převelelo všechny letadlové lodě do Severního Atlantiku do mnohem bezpečnějších předem připravených pozic na jih od Grónska.

Tady je tedy ta ošklivá pravda: letadlové lodě jsou určeny výlučně k tomu, aby vnucovaly poslušnost vládě Anglo-sionistické říše malým a v podstatě bezbranným zemím a státům (jako býval Irák Saddáma Husajna).  A aby hojily a zveličovaly sebevědomí Američanů, takto notorických milovníků hollywoodských limonád …

Nikdo v US Navy, přinejmenším na konci osmdesátých let, vážně neuvažoval o nasazení bojových skupin letadlových lodí v blízkosti poloostrova Kola, aby „přivezly válku Rusům domů“.  To byla jen čirá propaganda.  Veřejnost to sice netušila a ráda věřila pohádkám, ale všichni z personálu US Navy skutečnou pravdu dobře znali.

[Pokud vás zajímá téma přežití a odolnosti letadlové lodi proti přímému útoku, podívejte se na tento ruský článek přeložený členem naší komunity. Ruské velení zjevně ani na sekundu nepřipustí, že by US letadlové lodě měly být nepotopitelné.]

Co bylo pravda za studené války, je o to více pravdou dnes; a nedokážu si představit, že by někdo v Pentagonu mohl seriózně plánovat útok na Rusko z letecké základny na letadlové lodi.  Ale i když by US Navy při útoku na Rusko ani neuvažovala o přímém použití svých letadlových lodi, neznamená to, že by je Rusové aktivně nevyhledávali, aby je zničili, jakkoli daleko od Ruska by je Navy schovávala.  Koneckonců, přestože jsou dnes zastaralou a pro válku velmocí zcela nepoužitelnou zbrani, letadlové lodě stále představují astronomicky drahé cíle a cíle, jejichž symbolická hodnota zůstává stejně obrovská.  Pravdou je, že letadlové lodě Spojených států jsou snad nejlukrativnějšími cíli, na které by „nepřítel“ mohl mít zálusk: relativně malý a poměrně snadno zničitelný cíl vysoké „psycho strategické“ hodnoty roztroušený po všech koutech oceánu po celém světě – letadlové lodě jsou jako neopevněné plovoucí kusy pevniny USA.

 

Představujeme vám hypersonickou střelu Zircon 3M22

Nejdříve několik základních technických údajů o této raketě (z anglická a ruská Wikipedie):

• Nízká dráha letu: 250 až 500 km

• Daleký dolet po polobalistické draze: 740 km.

• Max dolet:  1 000km

• Maximální nadmořská výška:  40 km

• Průměrný dolet: přibližně 400 –  450 km.

• Rychlost:  Mach 5 – Mach 6 (6,125 – 7,350 km/h)

• Maximální rychlost: Mach 8 (9 800 km/h během testu)

• Válečná nálož: 300 –  400kg (vysoce výbušná nebo jaderná hlavice)

• Trup: nízká RCS s povlakem pohlcujícím radarové signály

• Cena za střely: 1 – 2 miliony dolarů (v závislosti na konfiguraci)

Toto samotné je více než impozantní. Ale tady je jedna z nejdůležitějších charakteristik této rakety:  může být vypuštěna z téměř jakékoliv platformy –  samozřejmě z křižníku, ale také z fregaty a dokonce i z malé korvety.  Může být odpálena z jaderné i z dizel-elektrické ponorky.  Může být také vypuštěna z dálkových bombardérů (Tu-160), z bombardérů středního doletu (Tu-22m3), ze stíhacích letadel středního doletu (SU-34) a dokonce podle některých zpráv i z multifunkčního letounu (SU-35). A jahůdka nakonec – Zirkon může být odpálen i ze břehu pevniny.

V podstatě Zircon může být odpálen z jakékoliv platformy, ze které lze vystřelit pověstnou střelu Kalibr; kontejner se Zirconem může byt naložen i na obchodní nebo rybářskou loď a odpálen v podstatě kdykoliv a odkudkoliv. Řečeno co nejsrozumitelněji:

1. Rusko má střely, které nemohou být zastaveny nebo „odkloněny“ žádným ze současných ani současně vyvíjených protiraketových systémů US Navy.

2. Tato raketa může být odpálena kdekoli na světě z téměř jakékoli platformy

Dovolte mi zopakovat: ode dneška téměř každá ruská loď a skoro všechna ruská letadla mají potenciální možnost a schopnost potopit americký letadlový gigant.  V minulosti byly tyto možnosti omezeny na speciální lodě (třídy Slava), ponorky (třídy Oscar) nebo na speciální letadla (Backfires).  Donedávna měli Sověti sice relativně hodně odpalovacích platforem, ale se značně omezenou možností jejich nasazení.  Tyto doby jsou definitivně pryč.  Dnes se Zircon 3M22 může bez varování objevit kdykoli kdekoli na této planetě.  Při naváděcí rychlosti přes 8.000km/h nedá svému cíli mnoho šancí ani času zareagovat. Popravdě řečeno, útok by mohl být tak rapidní, že posádce cílené lodě by ani nezbyl čas na to raketu před dopadem na cíl zaregistrovat.

Mimochodem nic z výše uvedeného není žádným velkým tajemstvím. Stačí zadat do vyhledávače „zircon missile“ a vše, co jsem právě uvedl, uvidíte i v barvách. (Google nabízí 131.000 odkazů, Bing 190.000).

Jakkoli by se to laikům mohlo zdát trochu nadsazené, mnozí odborníci říkají, že Zircon předznamenal konec éry letadlových lodí.  Jak jsem poznamenal výše, letadlové lodě jsou ideálním nástrojem k zastrašování, týrání a vyhrožování silou slabým, malým a bezbranným zemím.  Snad i středně velké země budou stále zažívat velmi těžké chvíle ve snaze ubránit se útokům z amerických letadlových lodí.  Takže osobně si myslím, že dokud svět bude stále donucován používat americký dolar, tedy dokud Federální Rezervní Banka bude stále moci vytvářet peníze jen tak z čistého vzduchu a tisknout dolary jako stránky večerníků a dokud budou američtí politici utrácet jakoby zítřek neměl nikdy přijít, letadlové lodě čeká stále nablýskaná budoucnost, jakkoli morálně odpudivá.

A samozřejmě – US Navy nikdy letadlové lodě k napadení Ruska nepoužije.  Americký tisk je kupodivu docela otevřený stran potenciálu Zirconu letadlovou loď zničit.  Ale nikdy se ani řádkem nezmiňuje o politicko-strategických důsledcích použiti Zirconu proti americké letadlové lodi, takto symbolu americké nezranitelnosti, moci a nadřazenosti.  Rusko má dnes pevně na mušce 10 cílů, které mají nesmírnou politickou strategickou váhu – a které Rusové mohou poslat ke dnu v podstatě kdykoli to uznají za potřebné.  Na 10 amerických letadlových lodí se můžeme dívat jako na 10 amerických rukojmí, které Rusové mohou kdykoli popravit.  A v tom je ten cely háček: útok na americkou letadlovou loď by sice nebyl útokem na nedotknutelnou půdu USA; nebyl by to ani nukleární útok.  Nicméně šok a psychologický dopad potopení nepotopitelné americké letadlové lodi na americké psyché by mohl byt snadno srovnatelný s jaderným útokem na americké pobřeží.

Tento devastující strategický potencil samotáný bude na jedné straně bránit Rusům v tom, aby na kteroukoli letadlovou loď zaútočili.  U vědomi míry dopadu takového útoku na americké psyché Rusové vědí, ze by to Američany mělo ke zcela neadekvátní a nesrovnatelné drastičtější reakci, nukleární útok na Rusko nevyjímaje.  Na druhé straně to však dává Rusům citelnou výhodu v mezinárodní hře o „eskalaci dominance“ – Američani totiž nemají v Rusku žádný izolovaný „cil“ podobného politicky-strategického významu jako je americká letadlová loď na otevřeném moři.

Ignorován je i další aspekt tohoto problému. Západní analytikové rádi a často mluví o Ruské strategii tzv. „deterrence by denial“ a o „Anti-Access Area Denial“ (A2AD). Je to pro ně nejlepší cesta k povýšeni a ke zvýšeni platu od US a NATO „think-tanků“.

Poznámka z teorie:  V principu lze hovořit o dvou strategiích obrany odrazováním.

1. “Odrazování bolestí” (deterrence by punishment) – bránící se strana agresorovi dává najevo, že v případě napadení je mu schopna způsobit újmu, jejíž míra neúměrně přesáhne míru jeho potenciálního zisku z útoku.


2. “Odrazování popřením” (deterrence by denial) – bránící se strana dává najevo, že prokazatelně má k dispozici prostředky, ktere jí umožní útok agresora odrazit a v protiútoku ho eliminovat.

“Anti-Access Area Denile (A2AD)” – strategie a instalace prostředků bránící se strany k zabránění přístupu sil agresora do určitých oblastí pod hrozbou omezení nebo znemožnění jejich pohybu.

Připusťme, že na každém šprochu je pravdy trochu. Je nepochybné, že moderní ruské hi-tech rakety dávají Rusům relativně levný a přitom účinný způsob jak nadmíru efektivně ohrozit nepředstavitelně drahé „nemovitosti“ Američanů.  A co je ještě horší, Rusové neskrývají ochotu a chuť vyvážet tyto poměrně levné superzbraně do jiných zemí!

Připadá mi to až zábavné, když vidím, jak americké politiky přivádějí do stavu hysterie otázky rizika šíření jaderných zbraní, ale neuvědomují si, že konvenční protiletadlové střely představují obdobnou a navíc mnohem pravděpodobnější hrozbu.

Jistě, existují smlouvy o omezování vývozu raket, jako je MTCR [dohody velmocí o kontrole raketových zbrani]. Ale ty platí pouze pro střely s rozsahem přes 300 km.  S moderními balistickými a námořními střelami, které se stávají menšími, účinnějšími a snáze maskovatelnými a s dolety, které se dají (relativně) snadno zvýšit, zastaralé smlouvy jako MTCR ztrácejí na účinnosti.

Podstatné je toto:  pokud vzájemné zastrašovaní a odrazování pracuje a napomáhá k odvrácení útoku, skutečně zaútočit na americké letadlové lodi nemá pro Rusko vůbec žádný smysl; nicméně, jakmile odrazování zastrašováním selže, útok na americkou letadlovou loď kdekoli na této planetě dává Rusku extrémně flexibilní nástroj eskalace dominance, na kterou by USA nemělo a nemohlo a ani mít adekvátní odpověď.

 

Utok na svátost neposvátnější – na půdu USA

Pokud cítíte nebo pokud si myslíte, že mluvit o útocích na americké letadlové lodi je obludně drastické, pojďme si popovídat o něčem, co je pro Američany absolutně nemyslitelné – o útoku na samotné USA na jejich půdě.

Je pravda, že pro zbytek lidstva (mimo Američanů) každá válka zákonité přináší velmi reálnou možnost útoků na vlastní vesnice a města, na infrastrukturu a na spoluobčany. Ale pro americké Američany, kteří jsou zvyklí rutinně handlovat s násilím, zkázou a smrtí vždycky daleko od svých vlastních mírumilovných vod, vesnic a měst, je byť jen hypotetická možnost přímého napadení USA na jejich půdě prostě nemyslitelná.

Dne 9. září 2001, násilná smrt 3 000 nevinných civilistů přivedla převážnou většinu Američanů do stavu absolutního šoku, který vyústil ve stejně absolutně neadekvátní histerické reakce Američanů a amerických institucí na všech úrovních společnosti (což, samozřejmě, bylo právě cílem této morbidně brutální operace zinscenované sion-americkou a izraelskou „stínovou vládou“).  Protože podobně hystericky a neadekvátně by Amerika reagovala i na útok na letadlovou loď, obava z přehnané reakce USA by měla sloužit jako odrazující prostředek proti jakýmkoli útokům na USA na jejich vlastní půdě.

Ano, ale podobně jako v případě letadlových lodí, tento „obranný“ prostředek Ameriky je účinný pouze pokud má efekt od něčeho odrazovat.  Jestliže by Spojené státy jakkoli napadly samotné Rusko, Rusové ztratí důvod  obav z přehnané reakce Spojených států a zcela určitě odpoví adekvátním protiútokem na Spojené státy samotné. Nemyslitelné?.

V americké „záloze“ záměrně pěstovaná přehnaná reakce na jakýkoli útok na nedotknutelnou „domácí půdu“ a na související civilní obětí by pak mohla paradoxně vyústit v náhlé probuzení a bohužel pozdní poznaní co je to válka a že to, co přichází, je nadmíru zničující. Neb Rusové nebudou mít důvod neodpovědět vždy a opět adekvátně.

Mezikontinentální balistické rakety RS-28 Sarmat (ICBM)

Ačkoli oficiálně je toho o Sarmatu a Yu-71 známo jen velmi málo, Internet je plný mnohdy i zasvěcených dohadů a úvah, které nám mohou dát docela jasnou představu o tom, s jakým druhem zbrojních systémů tady máme tu čest.

O RS-28 Sarmatu můžete mluvit jako o nástupci pověstné hrůzu budící rakety RS-36 Voevoda (v klasifikaci Pentagonu SS-18 Satan): jedná se o těžkou, velmi silnou, mezikontinentální balistickou nosnou raketu s mnohanásobnými nezávislými cílovými útočnými sestupnými střelami:

• Hmotnost: 100 tun

• Užitné zatížení: 10 tun

• Počet hlavic: 10 až 15

• Hypersonické sestupné rakety: 3 – 24 (co se týče Yu-71, viz poznámku níže)

• Dosah: 10 000 km

• Navádění: inerciální, satelitní, astronavigace

• Trajektorie: FOBS  [schopost vystoupit na nízkou oběžnou dráhu Země]

Ta poslední charakteristika, FOBS, je klíčová. Na rozdíl od většiny sovětských a ruských ICMB [mezikontinentálních balistických raket], aby zasáhlo Spojené státy, Sarmat už nemusí při útoku létat výlučné přes severní pól.  Může létat jakýmkoli směrem, třeba i přes jižní pól, a stále dosáhnout jakéhokoli cíle kdekoli na území USA.  Právě tato schopnost sama o sobě je více než dostatečná k tomu, aby anulovala účinnost jakéhokoli současného nebo současně vyvíjeného amerického proti-balistického systému.

Ale to nejlepší, nebo to nejhorší – podle toho z koho pozice se na to díváte, teprve přichází:  jednotlivé sestupné rakety Sarmatu s bojovými hlavicemi jsou schopny individuálně létat na nízké oběžné dráze a na povel se nečekaně vrhnout na své cíle na povrchu Země.  Jediným způsobem, jak odvrátit takovýto útok, by bylo pokrýt cele území USA tzv. 360⁰ anti-balistickým systémem, od jehož realizace a nasazení jsou dnes Spojené státy stále desítky let.

A jen abychom k těmto už tak impozantním vlastnostem dali něco navrch – každý Sarmat může nést 3 až 24 (v závislosti na tom, kdo se ptáte) hypersonických klouzavých sestupných raket Yus-71.

Model Yu-71 (alias „Objekt 4202) Nadzvukový Kluzák (HGV)

 

Ještě jednou – ztěžka by dnes někdo mohl říct, ze tohle je něco, čemu by se média vyhýbala.  Je snadné najít stovky článků, popisujících co je to HGV – nadzvukový kluzák – a k čemu ho lze použít.  Snad  nejlepší z článků, které jsem zatím našel byl článek  „Objekt 4202 / Yu-71 / Yu-74„ v magazínu Global Security.

Zde je souhrn toho, co o HGV můžeme zatím říci:

• Maximální rychlost: od Mach 5 (podle Scott Rittera) až po Mach 9 (podle kvazi oficiálního ruského zdroje) a do Mach 15 (podle Sputniku) až po Mach 20 (podle Global Security); jinými slovy od 1.7 do 6.8 kilometrů za sekundu neboli od 6.126 km/h do 24.504 km/h.

Hmmm … Bez ohledu na to, který z uvedených zdrojů je nejblíže skutečnosti, Yu-71 je v každém případě mnohem rychlejší než nejrychlejší ze zatím dostupných či právě vyvíjených raket americké protiraketové obrany – která by si mohla přát zkřížit si s Yu-71 cestu.

• Hypermanevrovatelnost: ruské zdroje popisují Yu-71 jako „сверхманевренная боеголовка“ neboli „hypermanévrovatelná hlavice“. V podstatě to znamená nejen to, že Yu-71 je netečná vůči odstředivému přetížení. Nemluvíme zde o nějakém souboji v oblacích ale o schopnosti Yu-71 změnit nečekaně kurz letu a učinit tak zasažení raketou obranou vysoce nepravděpodobném zatímco zasažení cíle zůstává téměř zaručeno.

• Bojová hlavice: jaderná nebo konvenční / kinetická.

K poslednímu řádku jedna zajímavá poznámka: Vzhledem k rychlostem dosaženým střelou Yu-71 HGV při náletu na cíl nebylo by ani nutné ji vybavit konvenčními (vysoce výbušnými) nebo jadernými hlavicemi.  Kinetická energie akumulovaná v těle rakety v důsledku její vysoké rychlostí je dostatečná k tomu, že účinky exploze samotné rakety při dopadu na cíl jsou srovnatelné s ničivými účinky výbuchu velké konvenční nálože nebo malé jaderné hlavice.

Co říci závěrem?

Všimli jste si podobností mezi raketou Zircon a komba Sarmat + Yu-71?

V obou případech mluvíme o:

1. útoku, který může přicházet z jakéhokoli směru
2. rychlosti útoku a manévrovacích schopnostech, které činí zachycení střely téměř nemožné
3. schopnosti Ruska zničit velice hodnotný americký cíl relativně snadno a ve velmi krátké době

Je fascinující sledovat, jak zatímco nejvyšší vládni a vojenští činitelé USA o jejich raketovém programu Prompt Global Strike [Rapidní Globální Útok] mluví, Rusové už vlastní verzi podobného systému skutečně vyvinuli a to nejen mnohem rychleji, ale za zlomek nákladů na program dosud vynaložených v USA.

Máme skvěly důvod, abychom se, my Americani, zastavili a přiměli svou zemi, která si zvykla na beztrestnost za svou arogantní „mezinárodní“ politiku, aby se zamyslela nad následky toho, že se bratříčkuje a nechá se vést špatnými lidmi.

Aby vše bylo pro USA ještě složitější, dlouhověká výhoda naší geografické rozlehlosti pomalu mizí a fyzická izolovanost od problémů zbytku světa se stává naší slabinou a dělá nás zranitelnější.

V současné době žije už 39% obyvatel USA v okrscích přímo na pobřeží. Vysoká a stále narůstající hustota obyvatel v pobřežních okrscích je ve skutečnosti více než 6x vyšší než hustota obyvatel ve vnitrozemí (zdroj).

V roce 2010 americký Výbor pro sčítání lidu vypracoval fascinující zprávu s názvem „Populační trendy pobřežních oblastí ve Spojených státech 1960 až 2008″, která uvádí, že v pobřežních oblastech dochází k „intenzivní koncentraci ekonomické činnosti a sociálních aktivit“.

Hustě zalidněné vysoce produktivní pobřežní oblasti a průmyslová centra USA se stávají „ideálními“ cíli pro ruské konvenční rázové střely, které tak mohou zasáhnout USA účinněji a na nejcitlivějších místech.

Přitom zde nehovoříme o nějaké budoucí, hypotetické raketě na rýsovacích prknech ruských inženýrů. Hovoříme o Rusku stejně dostupných raketách, jako jsou rakety Kalibr, které běžně používali v Sýrii.

Hezky udělané video, názorně ukazuje, jak snadné je střely Kalibr distribuovat a  používat s vysokým ničivým účinkem na vojenské nebo civilní cíle.

Území Spojených států je ve skutečnosti vysoce zranitelné a téměř bezbranné vůči jakémukoli útoku. A to nejen díky špičkové vojenské technologii Rusů.

Dnes jsou například běžnou strategií výroby a distribuce výroba a dodávky „na zakázku“, kdy se výrobci soustředí na omezování nákladů a zaměřují se proto i na minimalizaci zásob.  Z vojensko-strategického hlediska je to mimořádně nevýhodné a nebezpečné. I poměrně male narušení výrobního velkokapacitního systému, jako například porucha v distribuční síti nebo vyřazení hlavní dodávky energie mohou mít mnohem snáze až katastrofální důsledky.

Stejně tak vysoká koncentrace některých průmyslových odvětví ve specifických oblastech Spojených států (jako těžba a zpracovaní ropy v Mexickém zálivu) přispívá k dalšímu oslabení schopnosti Spojených států přijmout úder v případě války.

Většina těch, kteří jsou závislí na dennodenní konzumaci televizních limonád, tedy bohužel většina většiny Američanů, všechna výše uvedená varování bude odmítat slovy „jen ať si někdo přijde s námi zahrávat – a nakopeme mu prdel“ nebo řekne cosi obdobně důmyslného. A něco by na tom možná nakonec i mohlo být.

Nicméně takovýto způsob myšlení taky napovídá o mentální neschopnosti operovat za podmínek, kdy obranný systém „odrazování zastrašováním“ padne a kdy do dveří vrazí cizí voják s namířenou puškou. Uvažování takovýmto pochybným způsobem by snad mohlo být výsadou amerických civilistů.

Ale osoby, které jsou pověřeny obranou své země, takhle uvažovat prostě nemůžou a nesmí a musí být schopni dívat se nad rámec „prahu zastrašování“.  Jsou to oni, kdo budou muset být schopni řešit pohromy umocněné reakcemi pomatených civilistů.

Georges Clemenceau [předválečný prezident Francie] údajně řekl, že „… válka je příliš závažná záležitost než abychom ji mohli svěřit vojákům“. Domnívám se, že přesný opak je pravdou; že válka je příliš závažná věc než abychom ji mohli svěřit civilistům, zvláště ne americkým neokonzervativcům (převážná většina z nichž nikdy k uniformě ani nepřičichla) a kteří vždycky mluví o následující válce jako o snadné, bezpečné a bezbolestné záležitosti.

Možná si také pamatujete na Ken Adelmana [politicky analytik, publicista, bývaly Reaganův diplomat] a jeho slavný irácký „cakewalk“ výrok. [citát:  „... rozdrtit iráckou armádu a osvobodit Irák bude pro USA jen (něco jako) dožínková zábava“]  Stejní všiváci jako on jsou dnes u moci v politice a v médiích. A zase nám chtějí namluvit, že být s Ruskem na nože je něco, co si USA mohou snadno dovolit a že válka s Ruskem bude také zase jen „dožínkovou zábavou“; a že bychom proto se měli tvrdě tlačit na pilu, dokud Rus nepadne …

Kombinovaný účinek mýtu americké vojenské nadřazenosti s mýtem o nezranitelnosti USA odtrhává Američany od reality a snímá z nich dokonce i jakýkoli pocit viny za zločiny rutinně páchané Američany na pudě cizích zemí.  Přál bych si a upřímně v to doufám, že se Američané probudí ze svého snu včas a že nebudou muset dojit poznaní svého omylu krutou cestou plnou bolesti a střádaní.

Ústy svého náčelníka generála Gerasimova oznámil 11. listopadu ruský generální štáb, že Rusko dokončilo vývoj, zkoušky a instalaci „nejaderných zastrašovacích systému“ založených na raketách Iskander-M, Kalibr a X-101. Podle generála Gerasimova mají ruské ozbrojené síly k ruce dostatek vysoce přesných zbraňových systémů, kterými mohou zaútočit na jakýkoli cíl v rozmezí 4000 km. Gerasimov navíc doplnil, že počet platforem schopných odpalovat uvedené střely se zvýšil 12x a že počet námořních platforem pro odpalování vysoce přesných raket zvýšili 30 násobné.

Generál Gerasimov také poznamenal, že zkombinováním systému střel Kalibr, mobilní pobřežních raketových systémů Bastion a systémů protivzdušné obrany S-400 plně zabezpečili ochranu vzdušného prostoru Ruské Federace a  námořních oblasti Baltského, Barensova, Černého a Středozemního moře (viz zmínku o A2AD!).  Své oznámení uzavřel Gerasimov slovy: „… vývoj těchto vysoce přesných zbraní nám umožnil převést úkoly odrazování či zastrašovaní potenciálního nepřítele ze zbrani jaderných na adekvátně účinné zbraně nejaderné.“

Chcete-li plně postihnout význam a dopad toho, co Gerasimov řekl, pak jen připomenu definici z naučného slovníku: „odrazování“ je vytváření důvodných pochyb nad účinností či úspěšností zamýšlené akce a obav z následků takové akce.

Co vlastně Gerasimov říká je, že Rusko má dostatek konvenčních nejaderných zbraní a sil, kterými může zaručeně způsobit USA nepřijatelné škody s katastrofickými následky a důsledky pro zemi a její obyvatele.  Tím se dostáváme ke zcela zásadní změně na poli vztahů mezi dvěma hlavními supervelmocemi.

Jeden z nejvyšších ruských velitelů posílá přes oceán naprosto jasnou zprávu, že dominance a technologická převaha USA  je věcí minulosti a že USA jsou jasně zranitelné a vystaveny ničivému konvenčnímu protiútoku. Jednou krátkou větou generál Gerasimov rozbil dva nejdůležitější mýty americké geostrategické teorie.

Mějte na paměti, že na rozdíl od jejich amerických protějšků ruští generálové své vojenské schopnosti na veřejnosti rádi podhodnocují a podceňují. Ruská média se mohou chvástat jak jsou „ruské zbrojní systémy naprosto úžasné a nejlepší na světě“, ale mezi vojenským personálem v Rusku stále přežívá kultura utajování skutečných schopností před nepřítelem. USA generálové jsou primárně agenty amerického zbrojního průmyslu; naproti tomu Ruští generálové se živí obranou Ruska.

Navíc, zatímco mladí důstojníci mohou více méně říkat na veřejnosti cokoli chtějí, starší a vyšší důstojníci musí dodržovat velmi přísná pravidla komunikace a mnohdy musí pečlivě vážit každé slovo, zejména důstojnici ve službě. Takže když náčelník hlavního štábu oficiálně prohlásí, že Rusko má nyní schopnost odradit nepřítele nejen nukleárními ale i konvenčními prostředky – můžete na to vzít jed. Je to tak a ne jinak.

Bohužel, západní média jsou stále „zadřená“ v roli „dvorního šaška“ jak jsme mohli vidět při plavbě ruské letadlové lodi ze Severního do Středozemního moře kdy na jedné straně prezentovali křižník Admirál Kuzněcov jako „děravé necky“ – na straně druhé mělo celé NATO loďstvo pohotovost a plížilo se kolem Kuzněcova, jakoby měl udeřit na Londýn.

Podobně američtí politici – na jedné straně prezentují Rusko jako zrezivělou „čerpací stanici“, na straně druhé tvrdí, že tato polorozpadlá čerpací stanice je schopna rozhodovat o tom, kdo bude bydlet v Bílém Domě!

Vydávání laciné propagandy ve „zpravodajství“ nikomu v Americe nepomáhá. Takové chovaní je pro Ameriku naopak nadmíru nebezpečné.

Na jedné straně pěstují v Američanech arogantní povýšenost, když vydávají Rusy za  „neschopná zaostalá boží hovada“, která mohou než jezdit po svých hliněných cestách ve šlapacích autech z lipového dřeva.  Na straně druhé všechny bez přestání krmi „fake“ [falešnými] zprávami o důmyslných ruských intrikách ohrožujících majestát Spojených států.  Opakované falešné bití na poplach a volání o pomoc je velmi nebezpečné. Unaveni hrou na bubáky Američané mohou úplně ztratit důvěru v politiky i média a mohou pak snadno přehlédnout varování  před skutečným nebezpečím.

Ve smyslu primitivního Bushova binárního „Jste buďto s námi a nebo proti nám“ bychom se konečně měli smířit s realitou, ze Rusové nemusí představovat absolutně žádné nebezpečí ani pro Spojené státy ani pro nikoho jiného (včetně pobaltských zemí).

Pokud však nějaký západní politik rozhodne, že je chytřejší a silnější než Napoleon nebo Hitler a že konečně srazí Rusy na kolena, pak on a celá jeho země budou zničeni. Ať je to kdokoliv.  Je to opravdu tak jednoduché.

 

K probíhající diskuzi zmíněné úvodem

Neobvykle zralé, plodné a inspirující komentáře a úvahy k článku by bylo možné rozdělit do dvou hlavních kategorii:

1. válka je přesto stále nevyhnutelná (umírající kobyla nejvíc kope) a

2. k válce snad konečně nebude muset dojít (člověku je stále ještě dovoleno samostatně myslet).

Pro všechny je však hrozba války reálnou a většina komentujících se alespoň v principu shoduje v pohledu na světovou politiku – shodně vidí svět rozdělený na tu větší část, která se už kořistí centrálního globálního bankovního systému stala (vedle Izraele hlavně USA, pak Kanada, Zapadni Evropa, Australie, Japonsko a rozvojové země Afriky a Asie) a na tu menší, která se stále ještě snaží z nadvlády centrálního unipolárního řízení světa privátním bankovním kartelem vymanit (především Rusko, Čína, Íran, Venezuela, …). Těším se poznat míru zpracování myšlení českých spoluobčanů k obrazu banksterskeho monopolu.

Je totiž s podivem a nadmíru potěšující vidět, jak jsou komentáře k tomuto  článku v neobvykle valné většině oproštěny od emocionálních výkřiků lidí neschopných podívat se za hranice své vesnice a za obrazovku televize a přenést se přes sve komplexy.  Rád bych uvěřil, že je to tím, že autor tentokrát přiměl k zamyšlení i ty, kterým je jinak přeci naprosto všechno úplně jasné. Jak bylo až donedávna jasné i mně.

Do hlavně odjištené nabité pušky jsem se musel dívat zatím jen jednou v životě – 21. srpna 1968 na mostě přes naši řeku. Nemyslím, že někdy zapomenu na zarostlého ušmudlaného ‘Ivana’ trčícího s prstem na spoušti z otevřeného kokpitu otlučeného tanku: ‘Što ty! Nu davaj!’ Hmmm, čím jsem tenkrát byl od toho mostu dále, tím rychleji jsem utíkal … Definovalo to můj vztah k Rusům a všemu ruskému na hodně dlouhou dobu.

Svět se drasticky mění. Obávám se, že dnes bych si měl s tím Ivanem více co říct než s politikem bijícím se v parlamentu mým jménem za zájmy světové banky … a za lidská práva lidí z exotických kontinentů na úkor mých vlastních práv občanských.  Věřím, že bychom se dnes s Ivanem byli schopni podívat jeden druhému do očí, konecně zapomenout našeho posledního setkání a upřímně si stisknout ruce. Po dočtení Sakerova článku a dosavadních komentářu polil i mně ztracený pocit úlevy, naděje a bezpečí. Dekuju Saker!

Michail Prouza © November 2017