Budapešť fakticky prohlásil, že bere Zakarpatskou oblast pod svoji ochranu. Přitom se opírá o faktickou situaci, i o normy maďarské ústavy. Rusofobií postižená Ukrajina, jejíž vstup do Evropské unie se zadrhl, klidně pozorovala, jak Maďarsko rozdává v Zakarpatské oblasti své pasy (v daném okamžiku jich bylo vydáno okolo 200 tisíc). V Kyjevě se zaradovali, že na sebe Budapešť bere zajišťování učebnic pro maďarské školy v Zakarpatské oblasti, přípravu učitelů a příplatky učitelům. A když Maďaři vzali pod svoji správu prakticky celou sociální oblast v regionu, na Ukrajině byli připraveni začít skákat štěstím. Tolik rozpočtových peněz je možné ušetřit. Nebo ukrást. Pokud by se něco podobného dělo v jakékoli pohraniční oblasti Ukrajiny s Ruskem, ukrajinská hysterie by byla slyšet až na Kamčatce. Platilo ale, že na západě jsou jen přátelé a všechny problémy přestanou existovat, když se Ukrajina stane členem EU a NATO.

Zatím se členským státem EU a NATO nestala a jak je vidět, nikdy se to nestane. Ale územních otázek zůstalo více. Stejně jako Maďarsko, zatím ale ne otevřeně, jednají Polsko a Rumunsko. Můžeme nepochybovat o tom, že požadavky, které dnes klade Budapešť, budou zítra klást i Varšava i Bukurešť.

Požadavky Maďarů jsou zajímavé tím, že nutí Kyjev z právnického hlediska přiznat faktickou ztrátu kontroly nad zakarpatským regionem. Zmíníme, že ústava Maďarska skutečně ukládá povinnost vládě ochraňovat práva Maďarů v místech jejich kompaktního bydliště po celém světě. To se hlavně týká ukrajinský, slovenských a rumunských území v karpatském regionu a na severovýchodě Chorvatska. Budapešť rozdává své pasy nejen občanům Ukrajiny. Celkově dostali Maďaři žijící v zahraničí 870 tisíc pasů.

Maďarsko si nicméně zatím nedovolovalo natolik tvrdá prohlášení na adresu Ukrajiny, ani na adresu jiných sousedů, na jejichž území se nacházejí etničtí Maďaři. Přitom Budapešť má dávný, ještě od konce první světové války, konflikt s Rumunskem ohledně Maďarů, kteří žijí v Transylvánii a jsou vystaveni asimilování. Maďarsko nemělo na adresu Ukrajiny v roce 2017 žádné námitky.

V Budapešti překrásně vědí, že všechna zákonodárná omezení v národních otázkách, které jsou protlačována ukrajinskou vládou, směřují proti ruskému národu. Do záležitostí zakarpatské obce, jejíž ekonomika byla navázána na nelegální obchod s Maďarskem, se Kyjev nadále nevměšuje na základě deklarované loajality.

Maďarsko fakticky požaduje od Kyjeva provést ty samé reformy, které radilo provést Rusko ještě v roce 2014 (povinnosti jsou zachyceny v minských dohodách). Jedná se o nutnost federalizace, k tomu je nutné provést změny v ústavě. Širokou autonomii ale teď nepožaduje „proruský jihovýchod", ale „proevropský" západ Ukrajiny (v Zakarpatské oblasti nenávidí nacisty z Galicie, ale integrovat se nechtějí do Ruska, nýbrž do Maďarska).

To, že právě Budapešť vystoupil jako první, by nemělo vyvolávat údiv. Možnosti řešit otázky na Ukrajině jsou potřeba nejen pro Maďarsko, je to potřeba i jako vytvoření precedentu, na který se bude možné v budoucnosti odvolat. Ve frontě za Maďarskem již stojí Rumuni (ti neskrývají své námitky k Severní Bukovině a Jižní Besarábii) a Poláci (ti zatím hovoří jen o „polském Lvově", jsou ale připraveni si vzpomenout i na Ivano-Frankovsk, Termopil a pokud budou mít trochu štěstí, i na Volini).

Ještě jeden zajímavý příběh — o krymských Tatarech. Ubohé ostatky „medžlisu", které z Krymu utekly, mezi nimi je několik stovek politických extrémistů. Ti požadují (neprosí, požadují), aby Kyjev vyhlásil Chersonskou oblast jako krymskou-tatarskou autonomii a předal ji pod jejich řízení. Tam ale krymští Tataři nikdy nebyli.

Velmi důležitý moment: pokud se v minských dohodách jedná o územní autonomii (a o federalizaci Ukrajiny podle územních znaků), tak Maďaři a Tataři hovoří o národní autonomii. Národní autonomie se rovná ale fakticky přiznáním národní státnosti. Právě na to apelovali Katalánci.

Spěch, ve kterém jednají Maďaři, svědčí o tom, že Budapešť nevěří v dlouhodobou existenci ukrajinského státu a snaží se pojistit národní zájmy.