Na břeh vyšla Kaťuša

19. listopadu 1942 u Stalingradu byla zahájena strategická ofenzíva sovětské armády pod kódovým názvem operace Uran. Jednu z klíčových rolí v ní mělo kanónové a raketové dělostřelectvo. Den raketových vojsk a dělostřelectva se proto slaví 19. listopadu jako vzpomínka na tuto událost.

Z celého spektra dělostřeleckých zbraní, jež byly užity v bitvě o Stalingrad, je nutné samostatně zmínit systém raketového polního dělostřelectva BM-13, který dostal přezdívku Kaťuša.

Dnes jsou samohybné dělostřelecké raketomety součástí ruských raketových vojsk a dělostřelectva spolu s tažnými a samohybnými houfnicemi, minomety a taktickými raketovými komplety. Samohybný raketomet je sestaven z bojového vozidla s odpalovacím zařízením na základě tankového podvozku nebo podvozku tahače, transportního a nabíjecího vozidla, velícího vozidla a raket.

Dítě studené války

V době studené války se vážně probírala možnost plnohodnotné vojenské konfrontace mezi SSSR a blokem NATO.

Pro odražení hrozby, kterou představovala velká koncentrace nepřátelských sil, bylo nutné vyvinout systém, jenž by byl schopen zasáhnout rozsáhlý prostor a zastavil by tak útok ještě ve velké vzdálenosti. Pro tento účel se nejlépe hodilo raketové dělostřelectvo.

Během studené války Sovětský svaz získal velký vojenský potenciál v oblasti raketových zbraní. Neustále docházelo k rozvoji a modernizaci těchto systémů.

Docházelo například k rozvoji munice raketometů díky zvyšování maximálního dostřelu, přesnosti a ráže raket a rovněž se pokrok ubíral směrem k raketám schopným měnit dráhu letu.

Podle londýnského Mezinárodního ústavu strategických studií (IISS) v roce 1991 Sovětský svaz měl 8000 kusů raketového dělostřelectva (včetně rezerv), zatímco Spojené státy měly 426 kusů.

Vyrobeno v SSSR

Vývoj nového systému raketového dělostřelectva započal v roce 1959. V roce 1963 již byl zaveden do výzbroje komplet 9k51 Grad a v tomtéž roce začala sériová výroba raketového dělostřelectva.

Grad je vyzbrojen neřízenými 122mm raketami umístěnými ve 40 odpalovacích trubicích. Na bázi raketometu Grad bylo vytvořeno několik modifikací, a to i pro účely námořnictva, jež obdrželo systémy BM-21PD Damba, určené pro boj s mořskými diverzanty a ponorkami, a rovněž Grad-M, který byl rozmístěn na palubě válečných lodí.

Minimální dostřel raketometu Grad je 5 km, zatímco maximální dostřel je 20 km.

Velká intenzita palby spolu se schopností ničit velký prostor činí Grad účinnou zbraní pro ničení živé síly nepřítele. Po salvě stroj může rychle opustit bojovou pozici a vyhnout se tak odvetné palbě.

Brzy byl zkonstruován nový samohybný raketomet se zlepšenými technickými vlastnostmi — Uragan. Pro Uragan byla vytvořena první kazetová munice s fragmentačním projektilem na světě.

Salva z jednoho kompletu může zničit prostor o rozloze až 42 hektarů. Palba se může vést ve vzdálenosti 8-35 km jak postupně, tak i v salvě.
Věncem sovětského těžkého reaktivního dělostřelectva bylo vytvoření raketometu 9k58 Smerč (ráže 300 mm) s 12 odpalovacími trubicemi.

Pro Smerč byly zkonstruovány rakety schopné měnit dráhu letu s inerčním systémem řízení, který umožňuje třikrát snížit rozptyl raket ve srovnání s neřízenými střelami a přitom dvakrát zvýšit konzistenci střelby. Dostřel Smerčů je 20-90 km a dokáže zničit prostor o rozloze 70 ha.

Podle údajů IISS na začátku roku 2017 ruská armáda měla ve výzbroji 550 Gradů, 200 Uraganů a 100 Smerčů.

Toto ruské raketometné trio se těší velké popularitě i v zahraničí a exportuje se do desítek států světa.

Žene se tornádo

Dnes v Rusku aktivně probíhá modernizace raketových vojsk, při které se zavádějí nové systémy raketového dělostřelectva Tornado.

Během vývoje těchto systémů se vzaly v potaz veškeré nedostatky charakteristické pro obdobné systémy předešlých generací. Hlavní zvláštností nového systému je automatizovaný systém řízení střelby, jeho integrace do družicového systému Glonass, zlepšená elektronika, palubní zařízení a rovněž schopnost střílet zvláštní rakety se zvýšeným doletem.

Tornádo má zvýšenou přesnost a rovněž může působit v rámci skupiny pod velením jednotného řídícího centra.

Samohybný raketomet Tornado-G byl zaveden do výzbroje v roce 2012 a Tornado-C v roce 2016. Teď probíhají dodávky do ruské armády.

Změna generací

Experti jsou přesvědčeni, že ruské samohybné raketomety v mnoha ohledech překonávají zahraniční verze. Vojenský analytik Viktor Murachovskij promluvil v rozhovoru pro RT o roli raketového dělostřelectva v systému ruských ozbrojených sil a o perspektivách rozvoje raketových vojsk.

Podle něj raketové dělostřelectvo v ruské armádě patří mezi nejmodernější zbraně. Poslední dobou raketové dělostřelectvo předešlé generace se intenzivně vytlačuje rodinou raketometů Tornado. Akvizice Tornada-C a Tornada-G jsou zahrnuty do nového státního vyzbrojovacího programu.

„Teď probíhá aktivní vývoj a zavádění do výzbroje nové munice určené pro tyto systémy. Obzvlášť stojí za zmínku vývoj naváděcích raket, které odstraní hlavní nevýhodu raketového dělostřelectva — nízkou přesnost. Řízená munice nové generace s individuálním naváděcím systémem dovolí zařadit raketové dělostřelectvo mezi vysoce přesné zbraně," podotkl Murachovskij.

Analytik zdůraznil, že raketové dělostřelectvo je zahrnuto do společné průzkumné bojové kontury ruské armády.