Tyto události ukazují, že problémem Sociální demokracie není jen váhavost, nevýraznost, nevyhraněnost vystupování jejích špiček, ale jde jen o viditelný důsledek úpadku nižších organizačních složek.

Po nás potopa

Když jde vaše loď ke dnu, racionálně uvažující lidé jsou rádi za každou podanou ruku. Zvlášť pokud se jedná o člověka, který v minulosti dokázal, že něco umí, nebojí se do věci vrhnout takřka po hlavě a má chuť se o záchranu poprat. Sociální demokraté na Praze 5 prokázali, že jim vůbec nejde o budoucí osud strany, tedy jim nejde o úspěch politických cílů a programu. Vlastně jim nejde o voliče a jsou spokojeni sami se sebou. Hřeje je pocit místního bosse, který ještě dožívá z výhod vydobytých jeho předchůdci.

Nulová sebereflexe

Pokud by tomu bylo jinak, museli by si tito funkcionáři klást otázku - co mají udělat, aby se stali pro lidi opět atraktivní. K nalezení správné odpovědi je potřeba i sebereflexe, která však chybí. Nyní mají tito lidé viníka neúspěchu v Zaorálkovi, Chovancovi a Sobotkovi. Nicméně jejich vlastní výsledky ve volbách jsou ještě mnohem horší než těch, které kritizují. První by měli tudíž odejít oni a uvolnit místo pro někoho schopnějšího.

Jiný názor? Pryč s ním

I když je Jakub Patočka z jiného názorového proudu než Jiří Paroubek, tak v jeho případě můžeme pozorovat obdobnou situaci. Nelíbí se mu plán přesunu nádraží v Brně a místo diskuse nad věcnými argumenty je zde snaha se ho zbavit. Proč by měli voliči dávat své hlasy straně, která ze svých řad vyhazuje ty, kteří mají na konkrétní věc odlišný názor než momentální partajní vrchnost? Jen málokomu je sympatické umlčování odlišných názorů z pozice síly.

Ukopli a sebou žebříky

Sociální demokracie určitě na sjezdu změní své dosavadní vedení. Nejspíš však nebude schopna změnit svůj styl, protože ten vyvěrá z většiny tvořící tzv. střední stranické struktury - vedení okresů a krajů. Zdá se, že podstatnou část těchto pozic ovládli lidé naprosto nedotčení programem sociální demokracie, odmítající svobodnou diskusi a bojící se jakékoli konkurence, přitom jejich schopnosti jsou vesměs nevalné. Vytvořili betonový příkrov neumožňující zbytkům aktivních lidí cokoli ovlivnit a změnit.

Rigidní strany jsou minulostí

K záchraně sociální demokracie nebudou stačit kosmetické změny v nejvyšších pozicích, dokonce už jí ani nepomůže nějaký program modernizace. Šanci má jen vnitřní revoluce spočívající v naprostém zjednodušení stanov a otevření se novým (i staronovým) lidem a jejich nápadům. Strany s rigidní funkcionářskou strukturou založené na pár starých členech chodících neustále někam schůzovat jsou minulostí. Pokud ČSSD neožije novými lidmi ve všech patrech své struktury, pak v několika málo příštích letech pro bezvýznamnost opustí českou politickou scénu.