Příběh Dáši a Káti ze Spartaku

Při návštěvě 56.ZŠ v Doněcku v DLR-viz 8.zpráva (mimochodem před několika dny létaly z Ukrajiny po několika měsících opět nad touto školou minometné střely z minometů ráže 120 mm, zakázaných Minskými dohodami, a dopadaly na území Kyjevského rajónu Doněcku, 5-6 km od tzv. „linie příměří“), jsem požádal ředitele školy, zdali bych si nemohl promluvit s dětmi ze zničené osady Spartak nedaleko doněckého letiště. Hovořil jsem se dvěma děvčaty z 10.třídy Dášou a Káťou.

Dáše a Kátě je 16 let a navštěvují 10. třídu 56.ZŠ v Doněcku, nedaleko hlavního nádraží. Do války žily s rodinou ve Spartaku u doněckého mezinárodního letiště. Byl klidný jarní den roku 2014. Byly ve škole. Najednou letěla letadla a začaly padat bomby. Celá škola se rychle schovala do krytu. Když přestaly nálety, rodiče je vzali domů. Nálety pokračovaly ještě týden. Neučilo se. Doma se schovávali ve sklepě. Nešlo vyjít ven na ulici. Po týdnu nálety přestaly, mnoho domů bylo zničeno, bylo mnoho mrtvých a raněných včetně dětí. Škola byla také zničena. Jejich domy byly částečně poškozeny. Rodiny Dáši a Káti se rozhodly ze Spartaku odejít. Děvčata přešla do 56.ZŠ. Od té doby se rodiče čas od času vrací se podívat do Spartaku. Spartak však po každodenním ostřelování po dobu více než tří let přestal existovat. Žije tam už jen málo lidí. Domy rodin děvčat také už nestojí. Jezdit do Spartaku je ovšem nebezpečné, Ukrajinci ostřelují i auta a vše, co se hýbe. Hraniční linie prochází po západním okraji Spartaku. Nyní žijí děvčata v relativně bezpečnější části města u nádraží. Ale i zde zažila ostřelování. Jedna střela dopadla do parku nedaleko školy. Ze všeho nejvíce si děvčata přejí mír.

Když jsem se děvčat zeptal, jestli je možné se do Spartaku podívat, vyděšeně se na mě podívala a řekla, abych tam nechodil. (O několik hodin později byl Spartak ostřelován.) Děvčata se také velmi zajímala o to, jak na válku a Donbas pohlížejí lidé v ČR. Ujistil jsem je, že i v ČR jsou lidé, kteří lid Donbasu podporují a pověděl jsem jim o naší Společnosti a našich akcích, o článcích v novinách. To se jim moc líbilo. Vyfotil jsem je, ale nechtějí, aby jejich fotka byla někde zveřejněna.

Putilovka a Putilovský most

Také jsem si prohlédl starou osadu Putilovka nedaleko nádraží, také částečně poničenou, odkud nyní chodí děti do 56.ZŠ, protože putilovská 59.ZŠ byla ostřelováním značně poškozena (z 59.ZŠ přešel do 56.ZŠ i současný ředitel 56.ZŠ). Po prohlídce Putilovky jsem šel přes sídliště směrem na Putilovský most. Tento most vede přes hlavní železniční trať Doněck-Lugansk (vlaky však mezi Doněckem a Jasinovatou nejezdí, protože trať je často ostřelována) k doněckému letišti a do osady Spartak. Na konci sídliště bylo vojenské stanoviště. Vojáci sídlili v poničené bytovce, kde jinak už nikdo nebydlel. Řekl jsem, že jsem novinář, nechtěli ani vidět akreditaci a pustili mě dál. Jinak pouštěli jen lidi, kteří dál bydlí (u letiště nebo ve Spartaku). Ale řekli, abych nechodil dál než na most. Došel jsem na Putilovský most. Přešel jsem jej. Druhý most přede mnou byl zničený (dal se ale objet) a za ním už začínal zničený areál letiště. Vše bylo v troskách, viděl jsem až ke zničené hlavní budově letiště. Hlavní budova letiště a hraniční linie byla ode mě vzdálena asi 2 km. Spartak směrem k severu byl ode mě vzdálen 1 km. Bylo ticho. Fotil jsem si letiště, když jel kolem voják v autě. Ptal se mě, co tam dělám. Řekl jsem mu, že jsem novinář, tak chtěl vidět akreditaci. Ptal jsem se jej, jak daleko můžu jít. Řekl mi, že bych dál ještě kousek mohl jít, že je tam pěkně vidět v dáli ukrajinská Avdějevka (za Spartakem, odsud vzdálená 5 km). Ale že lepší bude, když pojedu s ozbrojeným doprovodem, protože se zde často střílí, takže se mám zeptat na vojenském stanovišti na velitele. Vrátil jsem se na vojenské stanoviště, tam mi ale řekli, že velitel je v terénu, mám to zkusit druhý den ráno. To jsem měl však již jiný program.

Jaromír Vašek, předseda Společnosti přátel LLR  a DLR, Doněck, DLR