Energetický zájem

Počet společných projektů Ruska a Turecka je působivý. Je to například stavba jaderné elektrárny Akkuju nebo již vybudovaný Turecký proud.

Nedávno vyšlo najevo, že Gazprom ukončil stavbu mořské části v ruských vodách a zahájil stavbu první části v ekonomické zóně Turecka, kterou budou Turci dostávat asi 15 miliard kubíků plynu. Druhá část se stejnou kapacitou, která však bude dodávat plyn do Evropy, je zatím ve stádiu jednání.

Pokud bude projekt úspěšně dokončen, Ankara získá přímé dodávky ruského plynu (který se do Turecka nyní dostává tranzitem přes Ukrajinu a jiné evropské státy) a také příjmy za tranzit plynu do Evropy. Moskva může výrazně snížit náklady.

Řada dalších otázek je ve fázi řešení. Jde například o bezvízový režim pro turecké občany nebo zrušení posledních omezení na dodávky turecké zemědělské produkce.

Kurdská otázka

Hlavní otázka, kterou přiletěl Erdogan řešit, je však Sýrie a přesněji komplex syrských problémů.

Jedním z hlavních témat byla možná turecká operace v Afrinu, který je kurdským kantonem na severozápadě Sýrie a je odříznutý od ostatního území kontrolovaného Kurdy. Podle Erdogana nemohou turecké orgány „ignorovat hrozbu vycházející z Afrinu a chtějí situaci rázně řešit". Za „problém" považuje de facto neřízené Kurdy, které Turci považují za narušitele klidu mezi tureckými krajany. Podle Ankary musí být Kurdové z Afrinu vyhnáni, nebo se znovu musí podřídit Damašku.

„Pro Turecko je absolutně nepřijatelná varianta se zapojením do politického dialogu kurdských skupin. Kreml má jiný postoj. Moskva vystupuje za zapojení všech skupin, které nepatří k teroristům v ruském chápání tohoto slova," vysvětluje docent Diplomatické akademie, ředitel Centra orientálních studií Vladimir Avatkov. Erdogan přece přijel, aby požádal Moskvu o „rázné jednání", to znamená o povolení k vojenskému řešení afrinské otázky. K čemu je nutné stažení ruských vojsk z Afrinu, které garantují bezpečnost kantonu.

Výsledky jednání zatím nejsou jasné. Podle slov tureckého prezidenta „jsme jednali s Ruskem ohledně společných akcí tam… jejich pozitivní pohled na naše plány nám dává nové možnosti". Kreml však mohl souhlasit s takovou formulací pouze proto, aby udělal Kurdy (nejen afrinské, ale i ty u Eufratu) ovladatelnějšími. Jestli samozřejmě nechtějí s Turky zůstat mezi čtyřma očima.

Na mě jste zapomněl?

Pro Turecko však není nejdůležitější Afrin jako takový, ale celkové zachování tureckého vlivu na syrské záležitosti. Zejména tím je vysvětlováno na první pohled nelogické chování Erdogana před odletem do Soči.

Při odpovědi na otázku novinářů turecký prezident nečekaně kritizoval Rusko a USA, kvůli jejich podepsání společného oznámení ohledně Sýrie ve Vietnamu, kde uvedli nutnost politické regulace.

Je třeba si myslet, že důvodem tohoto prohlášení bylo elementární podráždění tureckého prezidenta. A nejen tím, že americko-ruské prohlášení bylo podepsáno bez Erdogana, ale spíše bodem o tom, že syrský politický proces proběhne v Ženevě.

„Erdogan je skutečně znepokojen tím, že Ženeva nahradí Astanu. Turecko vychází z toho, že Sýrie je hlavně záležitost regionálních velmocí. Turecka, Íránu a Saúdské Arábie. V tomto ohledu astanský formát Erdoganovi vyhovoval. Nyní se mu zdá, že chtějí z jednacích procesů Turecko vytlačit. Taková varianta je pro Erdogana a jeho tým nepřijatelná a turecké vedení již několikrát demonstrovalo, že není připravené se smířit s tím, že je Turecku přisuzována role střední nebo nevýznamné regionální mocnosti. A pokaždé byla tato nespokojenost projevována emocionální explozí," říká Vladimir Avatkov.

Ne náhodou se po jednání s Putinem Erdogan jen lehce dotkl vietnamského prohlášení a poznamenal, že mu „dává svou hodnotu". Chtěl od Moskvy získat ujištění, že Astana pokračuje. A nejspíše tuto garanci získal. Nakonec Rusko také nechce jednat s tlupou za nic neodpovídajících polovičních migrantů ve Švýcarsku, ale chce jednat se zástupci syrských velitelů v Astaně.

Podle potřeby

Tyto exploze může Erdogan nechat stranou. Ony ještě jednou připomínají Kremlu to, že Turecko je příliš nepředvídatelným a impulsivním souputníkem, ale ne spojencem Moskvy. Souputníkem, který si do ruského kupé nesedl, protože chtěl, ale protože neměl na vybranou.

Jednou z klíčových opor rusko-tureckých vztahů je konflikt mezi Erdoganem a Západem. Konflikt je to vážný, ale obecně řešitelný. Jen co USA přestanou podporovat Kurdy, začnou respektovat turecké zájmy na Blízkém východu a přestanou Erdagonovi předsouvat hloupé otázky o lidských právech, vztahy mezi Ankarou a Washingtonem se zlepší.

Ve skutečnosti Turecko nechává pro Američany dveře otevřené a drží je turecký premiér.

Podle Binali Yıldırıma nákup ruských S-400 „nepodkopává naše závazky nebo význam našeho členství v NATO". „Naopak je pouze posiluje. Z NATO se vystoupit nechystáme a nemáme v úmyslu rozvíjet spolupráci s Ruskem jen kvůli tomu, abychom se vypořádali se vznikajícími krátkodobými hrozbami," vysvětluje turecký premiér.

V dlouhodobém programu erdoganovské Turecko nadále představuje konkurenčnímu Rusku regionální integrační projekt. Proto se s ním Rusko snaží budovat vztahy na pevnějším základě, než jsou jepičí politické aliance, tedy na vzájemně výhodných ekonomických projektech.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.