Přitom, jak vysvětluje nejmenovaný „diplomatický zdroj", v kuloárech bylo dost jasně naznačeno, že Evropská komise hodlá tím rozšířit platnost vůči Rusku celkem diskriminačního „třetího energetického balíku" EU na výstavbu plynovodu Severní proud 2. Není na tom nic nového: EK už dost dávno chce zapsat jeho body do mezivládní dohody s Ruskou federací včetně mj. právního závazku operátora plynovodu pumpovat plyn do výrobců nezávislých na Gazpromu (takoví však zatím prostě neexistují).

V současné době se ustanovení „třetího energetického balíku" EU na Severní proud 2 nerozšiřují, protože plynovod leží za hranicemi území EU.

Současně Evropská komise ještě jednou požádala členské země EU o mandát na jednání s Ruskem o výstavbě tohoto plynovodu.

Nikdo ze zainteresovaných osob však nemá velké pochyby o tom, že tento mandát pod tou či onou záminkou nedostane.

A nejde vůbec o „přátele Ruska", ani o „Putinovy osobní přátele".

Nehledě na tvrdošíjné následování „amerického trendu", už prokázala Evropská komise Rusku tolik potřebnou „nevídanou pružnost" při obcházení onoho „třetího energetického balíku" v případě plynovodu OPAL, který je pozemním prodloužením Severního proudu 1.

Tedy s těmi či oněmi těžkostmi, ale v každém případě bude Severní proud 2 položen, a plyn se jím bude dodávat do Evropy v objemech, které Ruské federaci více méně vyhovují.

Otázka, která není v Evropě definitivně vyřešena, je poněkud jiná: kdo bude „sedět" na západním konci potrubí?

Všechny ostatní otázky bude Rusko dost snadno regulovat pomocí „jižního koridoru", čili „Tureckých proudů": jsou tam přece nevyužívané kapacity Transanatolského a Transjadranského plynovodů, s jejichž pomocí se řeší otázka „třetího energetického balíku" dost snadno.

Ne, Rusku není jedno, jestli bude tam „kontrola Evropské komise", nebo ne. Je spíše nepříjemná, a bylo by samozřejmě lépe se obejít bez ní. Němcům a Rakušanům však takový „bruselský přístup" EK k „proudům" vyhovuje ještě méně, než Rusům.

A je pochopitelné, proč.

Ruská federace, kdy uzavřela smlouvu s Turky, kteří za této situaci dělají Berlínu a Vídni konkurenci, dal velmi jasně najevo to, s čím souhlasily neveřejně obě tyto metropole, a o čemž má Brusel dosud iluze. Moskva neplýtvá zbytečně slovy, a tranzit plynu po „ukrajinské trase" v objemech, které mají pro trh nějaký význam, bude v každém případě zastaven v Moskvou uvedeném termínu.

A zárukou toho není jen „turecká trasa", ale i čínsko-ruská Síla Sibiře, a možná i „západní trasa" vedoucí také do Číny. A výstavba obrovských kapacit na zkapalnění plynu na Jamalu a na Dálném východě. Což je z hlediska nepolitizovaných německých energetiků velmi jasným znamením toho, že je lépe nechat iluzí o „diktátu spotřebitelů", jimiž dosud žije Brusel, a také jím hýčkaný „třetí energetický balík". Vystoupení na asijské a tichomořské trhy plus na EU nezávislá první nitka do Turecka znamenají velice jednoduchou věc: o ruský plyn teď bude třeba zápasit.

Ne, Rusko se nehodlá vzdát již tradičních evropských plynových trhů. Nechce ale nikomu dovolit, aby ho drželi v hrsti pomocí „ukrajinské roury" nebo „diktátu zákazníků".

A za této situace bude prostě šílenstvím odmítnout roli „privilegovaných plynových partnerů Ruska", což velmi dobře chápou v Berlíně, Vídni, Římě a Bruselu.

Poražení v „politickém a ekonomickém zápase o ruský plyn" nebudou: tak či onak dostane každý svůj „kousek koláče". Otázka je jen v tom, čí kousek bude větší a lepší. A dokonce pro Američany je ruský plyn v Evropě „plusem" — to je přece „minus ruský plyn" na prémiových asijských a tichomořských trzích. Tedy docela přípustná výměna.

A když říkáme, že „poražení nebudou", tak to samozřejmě kromě Kyjeva.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce