Starověká literatura je plná odkazů na zbraně hromadného ničení používané prehistorickými bohy. Mnozí historikové si myslí, že jde o mytologii bez jakéhokoliv vztahu k moderním technologiím.

Že by ale před tisíciletími opravdu zbraně hromadného ničení měli?

Ale po provedení o něco pečlivější analýzy korelací s archeologickými objevy mohou tyto odkazy začít zapadat do kategorie „historie“ se vším, co k tomuto oboru patří. I když je to ohromující, i když vypadají neuvěřitelně, tak už v časech, které lze těžko datovat, probíhaly války, při nichž se používaly atomové a neutronové bomby, ale i vojenské technologie, které zatím známy nejsou.

Jaderná válka popisovaná v epické historii Indie

V Mahábharátě, v ohromném epickém velezpěvu ze starověké Indie, se popisují přesvědčivé a barvité epizody jaderné války.

Komparativní analýza mýtů výzkumníkům umožnila dospět k domněnce, že Mahábharáta mluví o čemsi, co existovalo tisíce let před námi, o Asurské civilizaci, která stejně jako Atlantida, Lemurie a Hyperborea existovala ještě před současnou civilizací.

Existují i domněnky, které hledají podobnosti mezi sumerskými bohy a védskými bohy, tvrdící, že tu byla jen jedna ničivá válka mezi generacemi bohů, která zůstala v paměti lidí stejně jako Potopa. A jménem té velké Védské války byla Kurukšétra, která připomíná „sumerský mýtus o Kur“.

Dávná civilizace v povodí Indu udržovala se sumerskou civilizací obchodní vztahy, jak dokládají mnohé pečeti v mezopotámských archivech.

Jsou tu i fyzické stopy zanechané těmito válkami, v nichž byly použity jaderné zbraně (zesklovatělý písek, zesklovatělá opevnění, zesklovatělé kostry, zesklovatělá půda a radioaktivita), které existují na všech těch místech, kam ta „mytologie“ uvedené konflikty umisťuje.

Té velké Védské války, v níž byly použity atomové bomby, se rovněž účastnily mladé generace bohů a vůdčí klany. Ty byly všechny příbuzné. A nějací jiní použili mocných ničivých zbraní a nakonec i atomových nebo neutronových bomb. Tyto zbraně jsou popisované v Mahábharátě a v Rigvédě.

Stejně jako sumerská a biblická města, tak nesou i ohromná města Indus, Harappa a Mohenžo-Dáro zjevné „stopy“ atomového nebo neutronového ničení. Kostry na ulicích, spoustu svírajících rukou chycených při útoku od katastrofy, která na ně náhle padla, jsou mezi těmi nejradioaktivnějšími, což je podobné situaci v Hirošimě a Nagasaki.

Datováno je to 2 500 let před naším letopočtem, ale radioaktivita by mohla způsobit změny v datování, takže by mohly vypadat jako daleko pozdější. Ruský historik A. Gorbovskij referuje o nálezu kostry s 50 krát vyšší radioaktivitou než normální.

V Mohendžo Dáro byla rovněž objevena tlustá vrstva zeleného skla, vzniklá roztavením jílu při více než 1 500 stupních. Rovněž se tvrdí, že bylo nalezeno epicentrum exploze, kde vše krystalizovalo, roztavilo se a zformovalo to takový skelný konglomerát.

Záhadné zářivě lesklé černé kameny nalezené v tomto epicentru byly ve skutečnosti hliněné hrnce, které se přetavily za extrémní teploty. V ulicích celého města bylo nalezeno jen 44 koster, což ukazuje, že věděli, co má přijít, a obyvatelstvo už předtím uteklo.

O možnostech pradávných jaderných válek zvaných prehistorické jaderné vály se poprvé v 60. letech zmiňoval spisovatel Erich von Däniken.

Jeho teorie uvádí, že jaderné zbraně vyrobili a použili buď dávné kultury, nebo dávní astronauti v hodně vzdálené minulosti. Von Däniken a další spisovatelé tvrdí, že našli doklady o jaderných zbraních v textech Bible a Mahábharáty a např. v libyjské poušti – kde je skleněná a zesklovatělá architektura.

Ale pradávná města, jejichž kamenné zdi doslova zesklovatěly, se nachází i v Indii, Irsku, Skotsku, ve Francii, v Turecku a jinde. Neexistují žádná logická vysvětlení zesklovatění kamenných opevnění a měst kromě jaderného výbuchu.

Zdroj: disclose.tv