Jak uvádí ministerstvo zahraničí, Česká republika se v sídle OSN v Ženevě podrobila univerzálnímu periodickému přezkumu stavu lidských práv. V jeho rámci ČR obdržela zhruba 200 doporučení od 81 států.

Státy ČR doporučovaly zejména zaměřit se na boj s diskriminací, na integraci Romů, inkluzivní vzdělávání, aktivní potírání nenávistných projevů, xenofobie a islamofobie, a to nejen v široké veřejnosti, ale i v médiích i vystoupeních politiků. Dále státy doporučovaly ČR, aby efektivně přistupovala k řešení rasově motivovaného násilí, práv cizinců, stavu vězeňství, rovnosti žen a mužů, zejména nerovností v odměňování, odškodnění za provedené nezákonné sterilizace žen. Další doporučení směřovala k ustanovení národní lidskoprávní instituce dle Pařížských principů proti umisťování dětí mladších 3 let do ústavní péče či proti fyzickému trestání dětí.

Univerzální periodický přezkum stavu lidských práv je mechanismus založený v rámci Rady OSN pro lidská práva. Spočívá v mezinárodním dialogu o stavu lidských práv, kdy si jednotlivé státy vzájemně dávají doporučení k jeho zlepšení. Účastní se ho všechny státy světa. Česká republika již prošla přezkumem v letech 2008 a 2012, nyní proběhl její třetí přezkum.

Sputnik se zeptal bývalého diplomata a publicisty Jiřího Bati, jak hledí na celou záležitost.

Sputnik: Lidská práva nebo byznys. To je tradiční dilema české zahraniční politiky. K čemu byste se přiklonil vy?

Baťa: Lidská práva, jakkoli jsou významná svým lidským humánním obsahem, jsou také a výhodným artiklem pro politické spekulace jistých kruhů, především politiků. Tím nechci říct, že lidská práva nemají své místo, uplatnění a svůj význam,ve společnosti, nicméně jsou spekulativně zneužívány např. v případě voleb, ve kterých spoustu slibů staví kandidáti právě na proklamaci lidských práv s cílem dosažení svých osobních či partajních zájmů, čímž zjevně dochází ke zneužívání významu lidských práv na úkor občanů.

Jako významný příklad lze také zmínit Václava Havla, který své ego a svou popularitu získal či postavil především na proklamaci lidských práv, čemuž (rovněž v rámci lidských práv) korunu nasadil svým výrokem o humanitárním bombardování Srbska. S ním ruku v ruce lidská práva prosazoval (a svérázně prosazuje dodnes) také kníže Schwarzenberg, který proslul prosazováním a obhajobou lidských práv už jako člen Helsinského výboru. Jako politici však nebyli či neznamenali mnoho, protože politiku nelze stavět jenom na lidských právech. Jako ministr zahraničních věcí ČR Karel Schwarzenberg neuměl politicky argumentovat jinak, než že s vždy oháněl lidskými právy.

Ostatně lidská práva, jako demokratický prvek, zcela elementárně zneužívala „krvavá" Madeleine Albrightová, která ruku v ruce s Havlem a knížetem v rámci lidských práv obhajovali potřebu bombardování Srbska.

Lidská práva samozřejmě mají širokou škálu humánního, praktického použití a uplatnění v životě občanů. Nicméně, jakkoli se vláda a politici lidskými právy ohání dnes a denně, stále se jim dostatečné nedostává pozornosti. Existence funkce ombudsmana lidských práv, která by měla hlavně sloužit k praktickému uplatňování ku prospěchu občanů, je tato činnost často zneužívána k individuálním, politicko- populistickým řešením uplatňování lidských práv, které vyvolávají značnou nevoli a nespokojenost občanů. Příkladem nesprávného protěžování lidských práv může být např. nedávná inkluze ve školství, která byla prosazována právě s ohledem na prosazování lidských práv (v tomto případě dětí a školáků), nebo v poslední době nejaktuálnější (a nežádoucí) aktivita v rámci lidských práv — podpora imigrantům.

Odpovědět na otázku, zda se přiklonit k lidským právům nebo k byznysu se nelze jednoznačně vyjádřit protože jakkoli by něco podobného nemělo vůbec existovat, lidská práva a byznys se navzájem korupčně se prolínají. Je však také skutečností, že z pohledu aktivit je to právě byznys, který více zneužívá lidských práv, než naopak. Otázka tedy je, zda tomu lze nějak zabránit, zda lze lidská práva vymanit z drápů a vlivu byznysu.

Česko obdržela zhruba 200 doporučení od 81 států k zlepšení lidských práv v zemi. Může ČR prosazovat dodržování lidských práv cizích zemí, když sama má v této oblasti problém? Je to z naší strany upřímné?

Nevím, zda zmíněných 200 doporučení od 81 států k zlepšení lidských práv v zemi považovat za legitimní a relevantní, protože jsem přesvědčen, že v žádné zemi neexistuje ideální stav, co se týká lidských práv. Nepochybně v čele těchto států, které údajně vznesli připomínky ke zlepšení lidských práv v ČR, jsou USA, které stejně jako se rádi odvolávají na demokracii, tak stejně rádi poukazují i na lidská práva přesto, že jsou mezi prvními, kteří je nedodržují. USA, jako samozvaný světový četník všeho a všude, si činí nároky i tam, kde by sám měl „držet hubu a krok" a samy zakročit, protože jsou-li v některé ze západních demokratických zemí nedodržovány lidská práva, jsou to na prvním místě samotné USA.

Těch zbývajících 80 států, které údajně připomínkují lidská práva v ČR, jsou státy, které jsou něčím vůči USA loajálně zavázány a proto nemohou odporovat, ale spíše musí přitakávat svému silnějšímu partnerovi. Pokud stojí otázka tak, zda je nebo by bylo z naší strany (ne)upřímné upozorňovat na nedodržování lidských práv v jiných zemích, když je sami nemáme zcela vyřešené, pak na to lze odpovědět tak, že falešné by to bylo, pokud by takové poznámky pocházely od samotných občanů. Protože však pocházejí z úst profláknutých politiků z TOP 09, ODS nebo KDU-ČSL, pak je to jen falešná loajalita a rektální alpinismus západním spojencům v EU a USA.

Je vůbec žádoucí, aby se cizí země vměšovaly do vnitropolitických záležitostí suverénního státu? Kde leží hranice, podle níž je například politika Tomia Okamury čistě naše domácí záležitost, a kdy nás za pana Okamuru mohou kritizovat?

Tato otázka navazuje na předchozí s tím, že připomínkování, resp. nějaké doporučování cizích států na dodržování lidských práv, lze považovat za naprosto jednoznačné vměšování do vnitřních záležitostí České republiky. Jsou-li k tomu opodstatněné a vážné důvody, pak při počtu zmíněných 81 států, které vznesly nějaké připomínky nebo doporučení, by bylo na místě řešit tyto záležitosti cestou OSN, protože to je orgán, který má ve své náplni a kompetenci koordinovat řešit otázky existence, bezpečnosti, vzájemného soužití a spolupráce mezi členskými státy a zeměmi, které jsou členy OSN.

Zmíněná politika Tomia Okamury je vyloženě záležitostí suverénního státu která, jakkoli se (kriticky) dotýká politiky především EU, má vyloženě vnitřní charakter. To, že politika Tomia Okamury zdánlivě přesahuje svými dopady hranice domácí politiky jde na vrub EU, které významně ovlivňuje vnitřní i zahraniční politiku ČR, převážně pokud jde o agresivní migrační politiku. Ti, kteří údajně kritizují politiku Okamury jsou jak se říká, oněmi potrefenými husami. Ozvou se tehdy, jsou-li jejich rozhodnutí negativně přijímány občany a nezkorumpovanými, rozumnými a politiky.

Kritizovat nás můžou, zakázat jim to však nelze. Jiná věc je, jak na takové kritiky reagují naši politici. Domnívám se, že např. osobní politika a jednání Okamury nemůže být předmětem vnější kritiky ČR a pokud ano, neměla by mít nějaký faktický dopad na politiku státu. V tomto případě lze poukázat na pozitivní příklad maďarského premiéra Viktora Orbána, který navzdory tvrdé politice EU, Bruselu a dalších, sebevědomě realizuje svou vnitřní politiku ku prospěchu občanů a národa.

V našem případě je však problém v tom, že naše politická scéna nemá takového charismatického a vlastenecky sebevědomého člověka, který by stejnou měrou uměl odolávat nejen kritice, ale i tlakům, výhrůžkám a v neposlední řadě korupci jak domácí politické scény, tak zvláště té (bruselské) zahraniční.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.