1) Na základě Protokolu je možné v budoucnu omezit zeměpisný rozsah uprchlíků.
V případě tohoto bodu stačí změna legislativy. Dánsko v minulosti usilovalo o to, aby se změnil zeměpisný rozsah uprchlíků jen na určité území. Kvůli politikům neuspěli.
2) Statut uprchlíka neplatí pro osoby, které se dopustily nepolitických zločinů ve své zemi (platí zejména pro příslušníky mimo oficiální armádu, např. Islámský stát).
Podle Info.cz z 27. 4. 2017 tajné služby uvádí, že bojovíci Islámského státu se do Evropy dostávají jako ranění migranti.
3) Osoba se dobrovolně znovu usadila ve své zemi, kterou opustila nebo se znovu do ní vrátila (třeba na dovolenou nebo za rodinou).
Časopis Týden z 11. září 2016 uvedl, že někteří běženci, kteří v Německu dostali azyl, navštěvují krátkodobě zěmě, z nichž před časem oficiálně uprchli.
Historický vývoj
Úmluva se nejprve týkala pouze evropských uprchlíků z období před rokem 1951 (po druhé světové válce), ale stále se mohly dobrovolně zavázat, že její ustanovení vztáhnou i na uprchlíky z jiných míst.
V roce 1967 byl schválen doplňkový protokol, který rozšířil platnost úmluvy na uprchlíky „bez jakýchkoliv zeměpisných omezení,“ přičemž ale zůstala v platnosti dříve vydaná prohlášení smluvních stran omezující zeměpisný rozsah.
Platnost Úmluvy a Protokolu
Úmluva vstoupila v platnost na základě článku 43 odst. 1 dnem 22. 4. 1954. Pro Českou a Slovenskou Federativní republiku vstoupila v platnost na základě téhož článku odst. 2 dnem 24. 2. 1992. Protokol vstoupil v platnost v souladu se svým článkem VIII odst. 1 dnem 26. 11. 1991.
Definice pojmu „uprchlík“
Vztahuje se na osobu, která se nachází mimo svoji vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů – kdy tato osoba vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti, se tam nechce nebo nemůže vrátit.
Úmluva pro uprchlíky může ztratit platnost
Zde je zapotřebí upřesnit, že tzv. Imigranti (uprchlíci), kteří se opakovaně vracejí do své vlastní země za rodinou nebo na dovolenou, pozbývají vlastních výsad uprchlíků podle této úmluvy.
Tato úmluva pozbývá platnosti pro jakoukoliv osobu spadající pod podmínky odstavce A, jestliže:
1) se dobrovolně znovu postavila pod ochranu země své státní příslušnosti; nebo 2) potom, co ztratila státní příslušnost znovu ji dobrovolně nabyla; nebo
3) nabyla novou státní příslušnost a nachází se pod ochranou země své nové státní příslušnosti; nebo
4) dobrovolně se znovu usadila v zemi, kterou opustila, nebo do které se nevrátila z obav před pronásledováním; nebo
5) nemůže dále odmítat ochranu země své státní příslušnosti, poněvadž okolnosti, pro které byla uznána uprchlíkem, tam přestaly existovat.
6) Je-li osobou bez státní příslušnosti, je uprchlík schopen vrátit se do země svého bývalého pobytu, pro které byl uznán uprchlíkem, tam přestaly existovat.
Tato úmluva se nevztahuje na osobu, které příslušné úřady země, ve které se usadila, udělily práva a povinnosti spojené s udělením státní příslušnosti této země.
Ustanovení této úmluvy se nevztahují na žádnou osobu, o níž jsou vážné důvody se domnívat, že
a) se dopustila zločinu proti míru, válečného zločinu nebo zločinu proti lidskosti, ve smyslu mezinárodních dokumentů obsahujících ustanovení o těchto zločinech,
b) se dopustila vážného nepolitického zločinu mimo zemi svého azylu dříve, než jí bylo povoleno se tam usadit jako uprchlík;
c) je vinna činy, které jsou v rozporu se zásadami a cíli Spojených národů.
Některá práva a povinnosti uprchlíků
Práva: Zákaz diskriminace, kde se smluvní stát zavazují dodržovat ustanovení této úmluvy vůči uprchlíkům bez rozlišování rasy, náboženství nebo země původu.
Povinnosti: Každý uprchlík má povinnost vůči zemi, ve které se nachází, což znamená v zásadě, že se musí podrobit zákonům a nařízením, jakož i předpisům týkajícím se udržování veřejného pořádku této země.
Vynětí ze zásady reciprocity (vztahy založené na shodném postupu v podobných případech u všech smluvních stran). V mezinárodním právu se jeden stát zavazuje poskytnout občanům druhého státu stejná práva jako svým občanům za podmínky, že druhý stát provede to stejné.
1) Smluvní státy budou jednat s uprchlíky stejným způsobem jako s ostatními cizinci s výjimkou případů, kdy tato úmluva obsahuje ustanovení pro uprchlíky výhodnější.
2) Po uplynutí tří let pobytu v zemi získají všichni uprchlíci vynětí ze zásady reciprocity na území smluvních států.
Osobní postavení: Osobní postavení uprchlíka se řídí zákony jeho původu, pobytu, nebo, nemá-li je, zákony země, ve které se nachází.
Nelze trestat uprchlíky, kteří vstoupili ilegálně na území smluvního státu za účelem získání azylu, pokud se následně přihlásili. Nelze vyhánět uprchlíky či násilně vracet uprchlíky do země, ze které uprchli. Tedy kromě případů odůvodněných státní bezpečností nebo veřejným pořádkem.
Závěrem
Státy jako Saudská Arábie, Katar, Kuvajt, Omán, Spojené Arabské Emiráty nebo Bahrajn neuznávají kategorii osob – uprchlíků jako takovou a nepřijaly ani Úmluvu o právním postavení uprchlíků z roku 1951. Zatímco Madagaskar, Svatý Kryštof a Nevis jsou smluvní stranou pouze Úmluvy, tak Spojené státy americké, Venezuela a Kapverdy jsou smluvní stranou pouze Protokolu.
Odkaz: Úmluva a Protokol o právním postavení uprchlíků
http://www.unhcr.org/cz/wp-content/uploads/sites/20/2016/12/Umluva_1951_a_Protokol_1967.pdf
(Ilustrační obrázek Foto: Reuters)
