„Teoretici, kteří mluví o domněle pouze negativním obsahu národní ideje nebo řekněme vlastenectví, zapomínají, že vlastenectví je LÁSKA, že je to tedy projev nejryzejší humanity, a že tato láska jako láska mateřská si nepřeje nic vroucněji, než aby svou rodinu učinila účastnou všeho dobra a pozitivního vývoje, k němuž dospěla doba. ... Celé Palackého dílo, celá obrovská práce doby probuzení až k jejímu konečnému úspěchu, je jediným nepřetržitým dokladem, jak úrodná a mocná, jak mravně výchovná a kulturně požehnaná síla je národní láska, je nacionalismus! ... Nepřidržíme-li se přezíravě záchranné kotvy, jíž je láska k svému národu a své vlasti, láska odhodlaná pracovat a myslit na lepší budoucnost, ta láska, jejíž mocí jsme dosáhli své samostatnosti - bude dříve či později veta po našem triumfu. Mluvím o nacionalismu, jenž (jak Palacký řekl) prýští z pravé lásky, a věřím, že jej lze odlišit od nacionalismu z nenávisti.“
Na rozdíl od Františka Palackého a Josefa Pekaře vůbec nepřipouštím, že by mohl být tak zvaný nacionalismus z nenávisti nacionalismem, ale něco takového nazývám jakkoli zdůvodněnou pomstychtivostí nebo přímo národním šovinismem. Ovšem šovinismus, rasismus nebo náboženská nesnášenlivost, to je něco úplně jiného než nacionalismus, který prýští z pravé lásky. To jsou nadřazenecká názorová, ne-li světonázorová pole, kde se na člověka nenaléhá, aby národ, rasu nebo náboženství tvůrčím způsobem obohacoval, poněvadž už sama jeho příslušnost k nadřazenecky viděné skupině ho prý činí lepším člověkem, nadčlověkem. Proto se nositelé šovinistických snah starají výlučně o obhajobu své výlučnosti, čemuž věnují valnou část svého úsilí. Naproti tomu nacionalista dokazuje hodnotu svého národa svou usilovnou prací, a jestliže je jeho práce prospěšná i druhým národům, tím lépe pro lidstvo, a zpětně, tím lépe pro nacionalistu!
A že nacionalismus budí vášně a zproblematizovává lidskou situaci? Ale to přece není výsada nacionalismu. To spíš samo lidství budí vášně člověka a čas od času zproblematizovává lidskou situaci. Ovšem, jsme-li alespoň trochu prokrvení, máme-li jiskru v oku a alespoň tenkou strunku v srdci, tak si vášnivého lidství, které nás tu a tam žene přes hory doly, ve výsledku moudře vážíme. Protože bez něj bychom jako tiché neosobní stroje páchali naprosté nic. A tak není naším úkolem lidské vášně potírat, ale zalévat je láskou. A té se nejlépe daří v důstojném míru.