Pokud vám vrtá hlavou, co bylo příčinou Majdanu a současné války na Donbasu, pak jednou z nejviditelnějších příčin je geopolitika Spojených států, které se snaží odříznout Ukrajinu od Ruska (viz Zbigniew Brzezinski, Velká šachovnice. Vyšlo i v ČR – nakladatelství MF, 1999; pozn. překl.) a ještě víc tak přiblížit k jeho hranicím základny, vojáky a rakety NATO.

Bankovní společnost Rothschild S.p.A. vyhrála tendr na privatizaci ukrajinského systému přepravy plynu a vytvořila si tak podmínky pro zavedení kontroly nad největším uzlem přepravy plynu v Evropě. Oznámila to tisková služba Národní akciové společnosti (NAK) Naftogaz Ukrajiny.

„Společnost Rothschild S.p.A. byla prohlášena vítězem aukce na nákup investičních a bankovních služeb souvisejících s přepravou zemního plynu, a to včetně zajištění kvalifikovaného partnera pro správu a řízení celé soustavy ukrajinských plynovodů,“ stojí ve zprávě.

Aukce se podle této informace zúčastnily firmy Lazard Freres a Rothschild S.p.A. Zvítězila nakonec nabídka společnosti Rothschild S.p.A. s cenou služeb 98,0 milionu ukrajinských hřiven. Očekávaná kupní cena byla 193,3 milionu hřiven.

Celá akce proběhla jako ukrajinská implementace třetího energetického balíčku pravidel EU, podle kterých by funkce majitele a správce přepravního systému a vlastní přepravy paliva neměly být v rukou jedné firmy. Na Ukrajině na obě funkce dosud existoval monopol společnosti Naftogaz s jedinou úpravou – a to, že správu přepravního systému zajišťovala dceřiná společnost Naftogazu Ukrtransgaz.

Podle třetího energetického balíčku EU by uvedené rozdělení systému přepravy plynu na Ukrajině mělo umožnit otevření systému vůči konkurenci. A právě v tomto okamžiku by měla nastoupit společnost Rothschild S.p.A. a (v duchu proklamované náplně své činnosti – mj. bankovní a investiční poradenství; pozn. překl.) zafungovat jako „investiční banka“. Měla by Naftogazu radit a pomáhat při výběru společnosti, které budou prodány akcie přepravního systému.

Výše zmiňovaný největší uzel přepravy plynu v Evropě pak již nebude patřit státu, ale pouze jedné či několika podílnickým společnostem a v konečném důsledku se stane vlastnictvím investorů a bank patřících impériu Rothschildů.

Pravdou však může být i to, že za geopolitikou odpovídající plánům USA se skrývají nadnárodní finanční zájmy. Řada velkých světových firem totiž z Ukrajiny nespouštěla oči již dlouho před Majdanem – a po Majdanu tím spíš.

Týká se to například nechvalně známé firmy Monsanto, která by na Ukrajině ráda levně nakoupila zemědělské pozemky, aby pak na tamní černozemi pěstovala GMO – geneticky modifikované plodiny (tato úrodná půda představovala svého času obilnici SSSR).

Stejně se to však týká také firem zabývajících se těžbou břidlicového plynu (některá z jeho ložisek jsou i na Donbasu) a dalších světových firem, které doufají, že po krachu ukrajinského průmyslu způsobeném rozpadem spolupráce a vztahů s Ruskem se jim podaří ukrajinské továrny a provozy získat „za hubičku“. Jinak řečeno těch, kteří by se na Ukrajině rádi „zahojili“, je víc než dost.

A je jim jedno, že pro ukrajinský lid to skončí chudobou a občanskou válkou.

K těmto dvěma nikoli pouze finančním cílům (neboť potravinářská produkce a energetika mají i svůj geopolitický význam) je třeba doplnit ještě jeden, který má ohromný význam jak z pohledu geopolitiky, tak i financí – a tím je právě ukrajinská soustava plynovodů. Ukrajina je totiž uzlovým bodem dodávek ruského plynu do Evropy.

Jednoduše řečeno vyvolává právě tato role Ukrajiny při zajištění dodávek pro Evropu stále potřebnějšího plynu (Rusko pokrývá svými dodávkami téměř třetinu celoevropské spotřeby) a opakující se konflikty mezi Moskvou a Kyjevem po „prvním Majdanu“ v r. 2004 v Evropě pocit nejistoty a ohrožení budoucích dodávek.

To, že Merkelová a Hollande tak aktivně prosazovali podepsání Minských dohod, vůbec nedělali kvůli krásným očím Porošenka, ale proto, že Německo si dobře uvědomovalo rizika spojená s krachem Ukrajiny a s tím souvisejícím krachem dodávek ruského plynu.

A také proto dnes Německo trvá na stavbě plynovodu Severní proud-2 (Nord Stream-2) umožňujícího mu v budoucnu dostávat ruský plyn přímou cestou s obejitím problematického přepravního uzlu, kterým je Ukrajina.

Ukrajina dnes vydírá evropský kontinent tím, že drží ruku na ventilech plynovodů a dodávky do Evropy může buď přerušit, nebo jich část použít pro vlastní potřebu (Kyjev během prvního Majdanu – tzv. oranžové revoluce – a s ním souvisejícího „plynového konfliktu“ ukradl kolem 15 % objemu plynu určeného pro Evropu). A s tím je spojena i hysterická reakce Kyjeva na projekty Turecký proud a Severní proud-2, jejichž realizace by připravila Ukrajinu o možnost „dělat potíže“, tedy o geopolitický vliv.

Vzhledem k těmto okolnostem lze snadno pochopit význam zprávy Interfaxu z 13. října, že milánská Rothschildova banka vyhrála tendr na poskytování služeb Naftogazu při decentralizaci předmětů jeho činnosti a při výběru partnera spravujícího celou ukrajinskou síť plynovodů.

Hodnota smlouvy Naftogazu s bankou Rothschild představuje 98 milionů hřiven (3,15 mil. euro), celkové náklady na realizaci plánu jsou pak podle údajů o tendru uvedených na webu ProZorro odhadovány na 193,3 mil. hřiven (6,213 mil. euro).

Zdá se vám to poněkud nejasné a zamotané?

Pro začátek si řekněme, co vlastně znamená ta „decentralizace“. Vyjděme z toho, že státní firma Naftogaz vlastně řídí celé odvětví plynu a ropy počínaje jejich těžbou přes přepravu až po zpracování. O přepravní systém, tedy soustavu plynovodů, se potom stará Ukrtransgaz (který jako dceřiná společnost patří Naftogazu a tím pochopitelně státu).

Jinak řečeno, prostřednictvím Ukrtransgazu má (zatím) Naftogaz kontrolu nad všemi plynovody Ukrajiny. A je to Naftogaz, kdo platí Gazpromu (ruské dodavatelské společnosti) za plyn přicházející na Ukrajinu. Nezaplacené účty za dodaný plyn pak byly důvodem konfliktů mezi oběma zeměmi.

A co tedy změní výsledky tendru? Decentralizace ukrajinského systému přepravy plynu způsobí, že se systém otevře konkurenci. Řečeno jinak – dosud státní plynovody budou prodány (zpočátku částečně, později však stoprocentně) soukromým firmám.

A právě tady leží role Rothschildů jako „investiční banky“. Bude konzultantem Naftogazu při výběru „nejvhodnějších“ společností, kterým budou prodány akcie ukrajinského systému přepravy plynu GTS (Газотранспортная система), lépe řečeno tedy při zajištění maximálně výhodné (pro koho asi?) privatizace státního majetku.

Záměrem je, aby ukrajinský systém jako uzlový bod přepravy plynu v Evropě již nepatřil státu, ale soukromým společnostem – tedy investorům a bankám jako Rothschild, která se nebude ostýchat a představí v tom nejlepším světle společnosti, jež sama (prostřednictvím půjček, akcií a dluhopisů) financuje nebo jim dělá poradce. To vše samozřejmě s cílem zajistit si do budoucna maximální výhody a zisky pro sebe.

Vzpomínaná ruka na ventilech plynovodů už nebude patřit ukrajinskému státu, ale soukromým společnostem a bankám včetně banky Rothschild (její minulost v podobě „krvavých“ investic od 19. století až dodnes lze nalézt např. na webech Investopedia nebo Telegraph).

Ukrajina bude „rozporcována“ a po kusech prodána na trhu ve prospěch finančníků. Navíc je vzhledem ke geopolitickému, strategickému a finančnímu významu ukrajinského systému přepravy plynu až děsivé vidět, jak banky s tak krvavou minulostí, jakou má Rothschild, vztáhly na tento státní majetek své ruce.

Je nutné zdůraznit, že většina válek ve světě v posledních desítkách let (a to se týká i válek, které se teprve chystají) byla vedena hlavně o přírodní zdroje (ropu, plyn, vzácné kovy apod.) a že tyto války byl rentabilní hlavně pro toho, kdo do nich vložil prostředky.

Existují rodiny jako třeba klan Rothschildů, které shromáždily obrovské bohatství díky krvi a životům vojáků, kteří věřili, že brání svoji vlast – a místo toho pomáhali druhým k bohatství.

Diana Michajlova

Zdroj: diana-mihailova.livejournal.com

Překlad: mbi, Eurasia24.cz