Agenda dvoustranných jednání je sama o sobě atraktivní a nebude se zřejmě jednat  jen o problém výroby, držení a vlastnictví zbraní hromadného ničení (ZHN). Toto téma bude pravděpodobně vizitě tří dálněvýchodních zemí dominovat, ale  přítomnost na výročních zasedáních Sdružení asijsko-pacifické ekonomické spolupráce (APEC) a  Sdružení států jihovýchodní Asie  (ASEAN), která je součástí Trumpovy asijské cesty bude mít na rozdíl od podobných návštěv jiných amerických prezidentů  tentokrát zvláštní význam.

Se zpožděním a jako kdyby na okraji našeho zájmu se objevila i zpráva o možném setkání  Donalda Trumpa s Vladimírem Putinem. I to může být důležité, ale nás zajímá zejména,  jak Trumpův program Amerika first...! bude prezentován  na  fóru zemí, které se v posledních  desetiletích bouřlivě ekonomicky rozvíjejí, vytvářejí velký trh pro americká zboží a některé z nich už váhají, zda mají ještě považovat Spojené státy za hegemona světové politiky. Zda kvůli této „komunikaci“ bude nebo nebude Trump doma obviněn ze spiknutí nás nemusí tolik zajímat, ale  jeho cestu jako celek, stejně jako její jednotlivá zastavení, musíme považovat za rozhodnutí učinění po relativně dlouhé přípravě a   po druhé Trumpově cestě do zahraničí.

Neměli bychom ani zapomínat na jednu z pouček mezinárodní politiky, že velmoci většinou často až okázale a dlouho jednají o multilaterálních projektech, někdy i z idealistických důvodů, ale větší vážnost přičítají  vztahům dvoustranným. V nich převládá nad idealismem realismus a některá ujednání, dokonce ani nezapsaná, se na této úrovni dodržují. Většinou na úkor malých a bezmocných.

APEC je dnes největším integračním pokusem  zemí Asie, obou Amerik a jižního Pacifiku. Je nepřímým partnerem takovým sdružením jako je Evropská unie, jihoamerický Mercosur (2005) nebo Africká unie (2002).  Z hlediska rozlohy, množství a kvality lidských a hlavně materiálních zdrojů, jde o největší politicko ekonomickou entitu,  která leží z pohledu středoevropanů a eurocentristicky přemýšlející Evropy daleko na Východě. Dokonce ještě dále než námi globalisty ideologicky pomlouvaný „Východ“, na který nás chce zatáhnout prezident Miloš Zeman a někteří jemu oddaní podnikatelé. A to aniž  uvažujeme o tom, že český prezident může být oddán právě těmto nejmocnějším představitelům malého českého velkokapitálu.

ASEAN založený v roce 1967, mj. i v reakci na americkou válku ve Vietnamu je svébytným sdružením, které se zabývá intenzivní ekonomickou spoluprací a má dnes i jistou formu koordinované zahraniční politiky. V posledních dvou desetiletích některé členské země se vyrovnávají tzv. čínským vlivem, což  neznamená, že jde jen o ekonomickou expanzi ČLR nebo Čínské republiky na Tchajwanu, ale o rostoucí účast  menšin etnických Číňanů ovládajících většinu jejich národohospodářských soustav.

Náš, částečně evropský, ale i severoamerický nezájem o APEC, založený v roce 1989,   nám dovoloval představovat si, že se jedná o jakési diskusní fórum, které vzniklo rozšířením ASEANu a také tak trochu z iniciativy Austrálie a Nového Zélandu, které se obávaly své izolace v jižním Pacifiku a masivní migrace z asijského kontinentu a indonéského souostroví.

Dnes jsou mezi  více než dvaceti členy APEC téměř všechny země, které leží na obou stranách Tichého oceánu, a které se mohou chlubit svým ekonomickým růstem. A také rychle rostoucí životní úrovní svých obyvatel v posledních 20-25 letech.  V tomto procesu hrají dnes kromě tradičních finančních domů ve Spojených státech a  Japonsku, hrají stále větší roli původně čínské bankovní domy, dnes většinou už  také nadnárodní. Pozornost  ignorantů v nejrůznějších koutech světa se začala probouzet již v době termínu Billa Clintona. Následoval zájem projevovaný u satelitů USA,  který dost často nenacházel odezvu u zemí APECu, zejména těch, které byly v 19.-20.stol.obětí evropského koloniálního imperialismu..

Idea APEC je někdy v Evropě vysvětlována odkazem na práci německého, později nacistického generála Karla Haushofera Geopolitik des Pazifischen Ozeans (1925), citovaného u nás často jako zakladatele nekritické geopolitiky. Mohla by nám pomoci přiblížit alespoň některé úvahy Evropanů  možná ještě dnes s rezidui  evropského  imperialismu, které německý autor ve svém proroctví zahrnul do budoucnosti „Lebensraumu“ v Tichomořské oblasti..

Ve Spojených státech bylo možné už od poloviny osmdesátých let 20.stol.  sledovat i zvýšený zájem o Tichomoří alespoň na akademické úrovni. Bxyl sice přítomen o úvahám o výsledcích druhé světové války hned  v roce 1945, když se mluvilo,  pod vlivem traumatu Pearl Harbouru, o rozšíření obranného perimetru na Západě (u nás na Východě). V době, kdy George Bush st. vydává svůj Nový světový řád, Francis Fukuyama  Konec dějin..., Samuel Huntington Střet civilizací a Zbygniew Brzezinski Velkou šachovnici, je v USA už Mark Borthwick známý svými výzvami k pozornosti „přicházejícímu Tichomořskému století“.

Jeho Pacific Century se stane pro některé skupiny amerických politiků atraktivní více než v Evropě, protože, brutálně řečeno, Borthwick vyzývá, aby se americká vláda nezajímala tolik o evropské záležitosti, které  vždy v minulosti působily a  zase budou působit jenom starosti Spojeným státům,  nebo je dokonce zavlékat do vojenských konfliktů, kterých se mnohé evropské státy samy nechtějí účastnit. Jeho předpověď se vyplnila téměř doslova, a proto je dnes zajímavé, jak se s tím vyrovná současná Trumpova  zahraniční politika a její dimenze „Amerika First...!“

Borthwick měl ke svým názorům dost originálních zdrojů a informací.  Sloužil jako zpravodajský analytik US Army ve Vietnamu a později se  stal profesorem příslušného oboru na Iowa State University, působil na Duke University a spolupracoval s různými vládními institucemi. Z těch nejvýznamnějších to dotáhl až do funkce ředitele U.S.Asia Pacific Council (ve Washingtonu)  a  na ředitele amerického Pacific Basin Economic Council.

Jeho kniha Pacific Century je nám známa ze svého třetího, rozšířeného vydání z roku 2007. Posloužila jako podklad k desetidílnému TV seriálu téhož jména, který jsme snad někdo již mohl vidět..  V roce 1998 ale  vydal také   další programovou studii Pacific Century: The Emergence of Modern Pacific Asia, a v roce 1992, s Gil Lazem,  The Pacific Century Study Guide.

Všechny tyto práce byly donedávna považovány za zastaralé, ale právě v posledním desetiletí se jim dostalo pozornosti, když si i mnozí američtí politici, a často i generálové a bankéři, uvědomili, že světu až dávno neporoučí Wall Street nebo dokonce Evropa. Že existují země, kde lidé neslyší  na  politická hesla o globalismu a lidských právech a považují je za jeden z triků neokolonialismu. .Kdybychom chtěli, mohli bychom se dozvědět, že na světě žijí miliardy lidí, kteří o nás nemají zájem, myslí si o nás, že jsme nekultivovaní barbaři, kteří na rozdíl od nich ani netuší, co to jsou „asijské hodnoty“, a kteří si o nás myslí,  že patříme k těm, kteří do jejich zemí kromě toho dobrého přinesli také války,  chudobu a utrpení.

Snad také pochopíme, že vláda Spojených států se nestará jen o EU a její blízké zahraničí, ale že své zájmy a zdroje, jak říkal už prezident Obama, chce a bude hájit kdekoli na světě. A až příště budou naši ministři, poslanci a senátoři vyjíždět na své dvou, třídenní zájezdy do zemí, kde se budou cítit, slušně řečeno, společensky zcela dezorientovaní, ať si nechají alespoň poradit, když už většinou nechtějí vědět. A alespoň věnují trochu pozornosti Trumpově cestě do Asie, která je svou agendou mimořádná. A i když jde o zájmy Spojených států, americký prezident tam bude tak trochu hájit i naše sobectví.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.,foto:express.co.uk)