„Fašisté se dělí do dvou kategorií: na fašisty a antifašisty.“ Ennio Flaiano, italský spisovatel a spoluautor scénářů k filmům Federika Felliniho

Během posledních týdnů byla naprosto dezorientovaná levice široce vyzývána, aby se sjednotila kolem maskovaného předvoje, který si říká Antifa (čili antifašisté). Zakuklená a v černém oděná Antifa je v podstatě variantou hnutí Black Bloc, které je známo vnášením násilí do pokojných demonstrací v mnoha zemích. Tím, že označení Antifa přišlo z Evropy, zní více politicky. A rovněž slouží ke stigmatizování těch, na které útočí, jako „fašistů“. Navzdory svému dovezenému jménu je Antifa v zásadě dalším příkladem setrvalého propadání se Ameriky do násilí.

Historické nároky

Antifa poprvé vstoupila do širšího povědomí, když se jí podařilo narušit hrdou tradici „svobody projevu“ na [univerzitě v] Berkeley tím, že zabránila, aby tam mohly vystoupit známé osobnosti z řad pravice. Nicméně chvíle slávy dosáhla svými střety s pravičáky v Charlottesville 12. srpna, a to hlavně kvůli Trumpově poznámce, že tam byli „dobří lidé na obou stranách“. S energickou Schadenfreude [škodolibostí] se komentátoři chopili příležitosti, aby odsoudili opovrhovaného prezidenta za kladení „morálního rovnítka“ mezi obě strany, čímž poskytli Antifě morální požehnání.

Charlottesville posloužilo jako úspěšná promoce knihy Antifa: The Anti-Fascist Handbook, jejíž autor, mladý vysokoškolský učitel Mark Bray, je stoupencem Antify jak v teorii, tak v praxi. Kniha „skutečně mizí velmi rychle,“ radovalo se nakladatelství Melville House. Publikace okamžitě získala uznání od předních médií hlavního proudu, jako jsou New York Times, The Guardian a NBC, o nichž nebylo doposud známo, že by chvátaly s recenzováním levicových knih, přinejmenším těch od revolučních anarchistů.

List The Washington Post uvítal Braye jako mluvčího „povstalecko-aktivistických hnutí“ a poznamenal, že: „Hlavním poučným příspěvkem této knihy jsou dějiny antifašistického hnutí v minulém století, ale tím nejpodstatnějším pro dnešek je to, že obhajuje potírání bílých suprematistů a omezování jejich vystupování.“

Brayův „poučný příspěvek“ spočívá ve vyprávění lichotivé verze příběhu o Antifě generaci, jejíž dualistický pohled na dějiny, s holocaustem jako ústředním bodem, ji z valné části připravil o věcné a analytické nástroje k posuzování vícerozměrných událostí jako byl vzestup fašismu. Bray představuje dnešní Antifu, jako by byla slavným a legitimním dědicem každé vznešené kauzy od hnutí za zrušení otroctví. Ale před fašismem žádní antifašisté nebyli a označení „Antifa“ se v žádném případě nevztahuje na všechny protivníky fašismu.

Implicitní nárok pokračovat v tradici interbrigád, které bojovaly ve Španělsku proti Frankovi, není nic jiného než forma neviny podle asociace [innocence by association]. (Je-li člověk spojen se skupinou lidí, kteří jsou nevinní, považuje se za nevinného, pozn. překl.) Vzhledem k tomu, že musíme uctívat hrdiny španělské občanské války, část této úcty by se měla přenést na jejich samozvané dědice. Bohužel již nežije žádný z veteránů brigády Abrahama Lincolna, aby poukázal na rozdíl mezi rozsáhlou a organizovanou obranou proti útočícím fašistickým armádám a šarvátkami v areálu univerzity v Berkeley. Pokud jde o katalánské anarchisty, patent na anarchismus vypršel již dávno, a každý může přijít na trh se svým vlastním generikem.

Původní antifašistické hnutí bylo snahou Komunistické internacionály ukončit nepřátelství s evropskými socialistickými stranami za účelem vytvoření společné fronty proti vítězícím hnutím, která vedli Mussolini a Hitler.

Jelikož fašismus vzkvétal a Antifa mu nikdy nebyla vážným protivníkem, jejím apologetům se dnes daří prosazovat heslo „zadusit v zárodku“: „kdyby“ antifašisté porazili fašistická hnutí dostatečně brzy, byla by zadušena v zárodku. Jelikož rozum a diskuze selhaly v zastavení fašismu, tito apologetové dnes tvrdí, že musíme sáhnout k pouličnímu násilí – což mimochodem selhalo ještě přesvědčivěji.

To je naprosto ahistorický přístup. Fašismus se opájel násilím. A násilí bylo jeho testovacím terénem. Komunisté i fašisté bojovali na ulicích a tato atmosféra násilí pomohla fašismu prosadit se jako záštita proti bolševismu a získat klíčovou podporu ze strany předních kapitalistů a militaristů ve svých zemích, což fašisty přivedlo k moci.

Jelikož historický fašismus již neexistuje, Brayova Antifa rozšířila svůj koncept „fašismu“, aby zahrnoval cokoli, co narušuje současný kánon politiky identity: od „patriarchátu“ (což je, mírně řečeno, prefašistický postoj) k „transfobii“ (rozhodně postfašistický problém).

Maskovaní militanti z Antify se zřejmě více inspirují Batmanem než Marxem či dokonce Bakuninem.

Úderné jednotky a neoliberální pro-válečná strana

Vzhledem k tomu, že Bray poskytuje evropské pověřovací listiny americké Antifě, je vhodné se podívat, co Antifa představuje v Evropě dnes.

V Evropě existují dvě tendence. Aktivisté z hnutí Black Bloc pravidelně pronikají na levicové demonstrace, aby rozbíjeli okna a útočili na policii. Tyto projevy testosteronu mají menší politický význam, vyjma podněcování veřejných výzev k posílení policejních sil. Existuje podezření, že jsou ovlivněni policejní infiltrací.

Příkladem je událost z 23. září letošního roku, kdy se několik desítek černě oděných násilníků, strhávajících plakáty a házejících kameny, pokusilo zaútočit na pódium, ze kterého měl promluvit rozohněný Jean-Luc Mélenchon k masovému shromáždění La France Insoumise [Nepoddajná Francie], která je dnes přední levicovou politickou stranou ve Francii. Jejich nevyřčeným vzkazem patrně mělo být, že nikdo není tak revoluční jako oni. Občas si vyhlédli nějakého náhodného holohlavce, aby ho zbili. To je potvrzením jejich „antifašistického“ pověření.

Využívají tohoto pověření, aby si osobovali právo urážet ostatní na způsob jakési neformální a samozvané inkvizice.

Hlavním příkladem je událost, ke které došlo na konci roku 2010, když se v Paříži objevila mladá žena jménem Ornella Guyetová, hledající práci jako novinářka v různých levicových periodicích a blozích. „Snažila se infiltrovat všude,“ uvedl bývalý ředitel Le Monde diplomatique Maurice Lemoine, který „jí od počátku nedůvěřoval,“ když jí zaměstnal na stáž.

Viktor Dedaj, který řídil jeden z hlavních levicových listů ve Francii, Le Grand Soir, patřil k těm, kteří se jí snažili pomoci, než zažil o pár měsíců později nepříjemné překvapení. Ornella se stala samozvanou inkvizitorkou věnující se pranýřování „konspiračních teorií, konfuzionismu, antisemitismu a rudohnědosti“ na internetu. Nabylo to povahy osobních útoků vůči jednotlivcům, o kterých usoudila, že jsou vinni těmito hříchy. Důležité je to, že všechny osoby, na které cílila, se stavěly proti agresivním válkám USA a NATO na Středním východě. Vskutku, načasování jejího tažení se krylo s válkami za „změnu režimu“, které zničily Libyi a rozervaly Sýrii. Tyto útoky se zaměřovaly na přední kritiky těchto válek.

Viktor Dedaj byl na jejím seznamu cílů. Taktéž Michel Collon, který má blízko k belgické Straně práce, spisovatel, aktivista a ředitel dvojjazyčné stránky Investig’Action. To samé François Ruffin, filmař a editor levicového časopisu Fakir, který byl nedávno zvolen do Národního shromáždění za Mélenchonovu stranu La France Insoumise. A další. Seznam je dlouhý.

Mezi postiženými jsou rozliční lidé, ale všichni mají jedno společné: stojí v opozici proti agresivním válkám. A co víc, pokud můžu říct, téměř každý, kdo je proti těmto válkám, je na jejím seznamu.

Hlavní technikou je vina podle asociace [guilt by association]. Vysoko na tomto seznamu hříchů stojí kritika Evropské unie, která je spojována s „nacionalismem“, který je spojován s „fašismem“, který je spojován s „antisemitismem“, který naznačuje sklony ke genocidě. To dokonale zapadá do oficiální politiky EU a unijních vlád, ale Antifa používá mnohem drsnější jazyk.

V polovině června 2011 byla proti EU zaměřená strana Union Populaire Républicaine, vedená Françoisem Asselineauem, na webových stránkách Antify terčem pomlouvačných lží, které byly podepsány „Marie-Ann Boutoleauová“ (což je pseudonym Ornelly Guyetové). Kvůli obavám z násilí zrušili vlastníci prostor naplánované mítinky UPR v Lyonu. UPR provedla malé vyšetřování, které odhalilo, že Ornella Guyetová byla na seznamu přednášejících na semináři o mezinárodních médiích, který v Paříži organizovalo v březnu 2009 Středisko pro studium mezinárodní komunikace a Fakulta médií a veřejných vztahů Univerzity George Washingtona. To jsou překvapivá spojení na tak zanícenou bojovnici proti „rudohnědosti“.

V případě, že má někdo nejasnosti, tak „rudohnědost“ je výraz, který se používá k pošpinění jakéhokoliv levičáka – čili rudého – fašistickou „hnědou“ barvou. Důvodem k takovému pošpiňování může být to, že dotyčný má stejný názor jako někdo na pravici, že promlouvá na stejném pódiu jako někdo na pravici, že mu vyšel článek vedle někoho na pravici, že byl viděn na protiválečné demonstraci, které se zúčastnil někdo na pravici a tak dále. To je obzvláště užitečné pro pro-válečnou stranu, poněvadž v současné době se proti válce staví více konzervativců než levičáků, kteří naletěli na mantru „humanitární války“.

Vláda nepotřebuje potlačovat protiválečná shromáždění. Tu práci odvede Antifa.

Francouzsko-africký komik Dieudonné M’Bala M’Bala – ocejchovaný jako antisemita po roce 2002 za scénku v televizi, v níž parodoval izraelského osadníka, který je součástí bushovské „Osy dobra“ – není pouze terčem, ale slouží k asociování viny každého, kdo brání své právo na svobodu projevu, jako je např. belgický profesor Jean Bricmont, který je ve Francii na černé listině, protože se v jednom televizním diskusním pořadu snažil zastávat svobody projevu. Dieudonné má zakázán přístup do médií, byl zažalován a nesčetněkrát pokutován, dokonce byl odsouzen do vězení v Belgii, ale nepřestává bavit vyprodané sály nadšených podporovatelů jeho one-man show, jehož hlavní politickým poselstvím je opozice proti válkám.

Nicméně obvinění, která jsou na Dieudonného krátká, mohou mít závažné dopady na lidi, kteří se nacházejí v nejistějším postavení, protože pouhý náznak „antisemitismu“ dokáže ve Francii zlikvidovat kariéru. Pozvání jsou zrušena, publikace odmítnuty a vzkazy zůstávají bez odpovědi.

V dubnu 2016 se Ornella Guyetová vytratila z dohledu kvůli silným podezřením ohledně jejích podivných vazeb.

Poučení z tohoto příběhu je prosté. Samozvaní radikální revolucionáři mohou být tou nejužitečnější myšlenkovou policií ku prospěchu neoliberální pro-válečné strany.

Netvrdím, že všichni či většina členů Antify jsou agenti vládnoucí třídy. Leč mohou být manipulováni, infiltrováni nebo se za ně může někdo vydávat, protože jsou samozvaní a obvykle více či méně zamaskovaní.

Umlčování potřebné diskuze

Mark Bray, autor příručky Antify, je rozhodně upřímný člověk. Je zřejmé, kam Mark Bray směřuje, když píše (str. 36-7): „…Hitlerovo ‚konečné řešení‘ zavraždilo šest miliónů židů v plynových komorách, popravčími četami, hladem a nedostatkem zdravotní péče ve špinavých táborech a ghettech, bitím, upracováním k smrti a sebevraždami ze zoufalství. Přibližně dva ze tří židů na kontinentě byli zabiti, včetně několika mých příbuzných.“

Tato osobní historie vysvětluje, proč Mark Bray vnímá „fašismus“ tak nesmiřitelně. Je to naprosto pochopitelné u někoho, kdo je pronásledován strachem, že „se to může stát znovu.“

Jenomže ani ty nanejvýš opodstatněné emocionální obavy nemusí nutně přispívat k moudrému doporučení. Násilnické reakce v důsledku strachu mohou působit jako projev síly a zdát se účinné, avšak ve skutečnosti jsou morálně slabé a prakticky neúčinné.

Nacházíme se v období velkého politického zmatku. Označování každého projevu „politické nekorektnosti“ za fašismus, brání vyjasnění sporu o otázkách, které je naléhavě potřeba definovat a objasnit.

Nedostatečný počet fašistů byl nahrazen ztotožňováním kritického postoje k migraci s fašismem. Toto ztotožňování, ve spojení s odmítnutím státních hranic, čerpá značnou emoční sílu především ze zděděného strachu židovských komunit, že budou vyloučeny ze zemí, v nichž se nacházejí.

Problematika přistěhovalectví má na různých místech různé aspekty. Ve Spojených státech to není totéž co v evropských zemích. Existuje podstatný rozdíl mezi imigranty a imigrací. Imigranti jsou lidé, kteří si zaslouží pozornost. Imigrace je politika, kterou je třeba zvážit. Mělo by být možné diskutovat o takové politice bez toho, aby byl někdo obviňován kvůli pronásledování těchto lidí. Představitelé odborů se konec konců tradičně stavěli proti masovému přistěhovalectví, a to nikoli z rasismu, ale kvůli tomu, že může být promyšlenou kapitalistickou strategií, jak snížit mzdy.

Přistěhovalectví je ve skutečnosti komplexní téma s mnoha aspekty, které může vést k rozumnému kompromisu. Ale polarizací tohoto problému se příležitost ke kompromisu vytrácí. Zastrašování ze strany Antify, která dělá z masové imigrace lakmusový papírek, zda někdo je či není fašista, překáží rozumné diskuzi. Bez diskuze a připravenosti naslouchat všem názorům, bude toto téma jednoduše rozdělovat obyvatelstvo na dva tábory. A kdo vyhraje takový střet?

Nedávný průzkum ukazuje, že masová imigrace je rostoucí měrou nepopulární ve všech evropských zemích. Složitost tohoto problému je ilustrována skutečností, že v převážné většině evropských zemí se většina lidí domnívá, že má povinnost vítat uprchlíky, ale nesouhlasí s pokračujícím masovým přistěhovalectvím. Oficiální argument, že imigrace je dobrá věc, přijímá pouze 40 % procent lidí ve srovnání s 60 % všech Evropanů, kteří se domnívají, že „imigrace je špatná věc pro naši zemi.“ Levice, jejímž základním principem je otevřít hranice, bude rostoucí měrou nepopulární.

Dětské násilí

Myšlenka, že způsob, jak někomu zavřít hubu, je dát mu do zubů, je stejně americká jako hollywoodské filmy. Je rovněž typická pro války gangů, které probíhají v některých čtvrtích Los Angeles. Spolčování se jinými „jako my“, abychom bojovali proti gangům „ těch druhých“ kvůli kontrole nad kusem nějakého drnu, je charakteristické pro mladé a nezakotvené muže. Hledání záminky může obdařit takové chování nějakým politickým účelem: buď fašistickým, nebo antifašistickým. Pro dezorientované mladíky je to alternativa ke vstupu do americké námořní pěchoty.

Americká Antifa se jeví jako středostavovský sňatek mezi politikou identity a válkou gangů. Mark Bray (str. 175) cituje svůj zdroj z washingtonské Antify, který tvrdil, že motivem případných fašistů je spojit se s „nejsilnějším klukem v bloku“ a že couvnou, když se bojí. Náš gang je tvrdší než váš gang.

Taková je rovněž logika amerického imperialismu, který soustavně vyhlašuje, kdo je jeho zvoleným nepřítelem: „To, čemu oni rozumí, je síla.“ Ačkoli členové Antify deklarují, že jsou radikálními revolucionáři, jejich postoj je dokonalým odrazem atmosféry násilí, která dnes v militarizované Americe panuje.

Antifa následuje trend současných excesů politiky identity, které zadupávají svobodu projevu ve sféře, která by měla být její citadelou – ve sféře akademické. Slova jsou považována za tak nebezpečná, že je třeba ustavit „bezpečné zóny“, aby lidé byli před těmito slovy ochráněni. Tato krajní citlivost vůči zranění slovy je podivným způsobem spojena s tolerancí k reálným projevům fyzického násilí.

Honit se za fikcemi

To nejhorší na Antifě ve Spojených státech je snaha, aby se dezorientovaná americká levice honila za fikcemi, aby pátrala po domnělých „fašistech“ namísto toho, aby se otevřeně spojila a vypracovala srozumitelný pozitivní program. V Americe žije více než dost výstředních individuí, bezdůvodně agresivních a s potrhlými nápady. Stopování těchto okrajových postav, ať už samostatně nebo ve skupinách, je obrovským odváděním pozornosti. Skutečně nebezpeční lidé v USA jsou bezpečně usazeni na Wall Streetu, ve washingtonských think tancích, výkonných radách vojenského-průmyslových společností, nemluvě o redakcích některých médií hlavního proudu, které v současné době zaujaly k „antifašistům“ shovívavý postoj jednoduše proto, že se zaměřují na vzpurného Trumpa a nikoli proti nim.

Tím, že americká Antifa definuje „odpor proti fašismu“ na základě boje v minulých kauzách – Konfederace, hlasatelé nadřazenosti bílých a dnes Trump – ve skutečnosti odvádí pozornost od odporu vůči vládnoucímu neoliberálnímu zřízení, které je také proti Konfederaci a bílím suprematistům a kterému se již do značné míry podařilo ovládnout Trumpa pomocí své nesmiřitelné očerňovací kampaně. Této vládnoucí třídě, s jejími nenasytnými válkami v zahraničí a zaváděním metod policejního státu, se podařilo úspěšně využít lidového „odporu vůči Trumpovi“, aby ho vykreslila ještě horším, než jakým je ve skutečnosti.

Toto obratné využívání výrazu „fašista“ brání pečlivému definování a identifikování skutečného nepřítele lidství v současnosti. V době současného chaosu pramení největší a nejnebezpečnější katastrofy ve světě z jednoho a téhož zdroje, který je těžké pojmenovat, ale který můžeme provizorně a zjednodušeně označit jako globalizovaný imperialismus. Ten představuje mnohostranný projekt na přetvoření světa k uspokojení požadavků finančního kapitalismu, vojensko-průmyslového komplexu, ideologické domýšlivosti Spojených států a megalománie představitelů menších „západních“ mocností – zejména Izraele. Může být prostě nazván „imperialismem“, až na to, že je mnohem rozsáhlejší a ničivější než historický imperialismus minulých století. Je také mnohem zamaskovanější. A protože nenese žádné jasné označení na rozdíl od „fašismu“, je obtížné ho odhalit běžným výrazivem.

Upínat se na obranu před formou tyranie, která vznikla za velmi odlišných okolností před osmdesáti lety, překáží rozpoznání monstrózní tyranie současnosti. Bojovat v minulé válce vede k porážce.

Donald Trump je outsider, který nebude vpuštěn dovnitř. Zvolení Donalda Trumpa je především vážným symptomem úpadku amerického politického systému, který je naprosto ovládán penězi, různými lobby, vojensko-průmyslovým komplexem a korporátními médii. Jejich lži podkopávají samotné základy demokracie. Antifa zaútočila na jednu ze zbraní, která je stále v rukou lidí – na právo na svobodu projevu a shromažďování.

Zdroj: www.counterpunch.org/2017/10/09/antifa-in-theory-and-in-practice, překlad: Karel Hyka

Diana Johnstoneová je nezávislá americká novinářka a badatelka. Zaměřuje se především na evropskou politiku a zahraniční politiku západních států. Studovala Russian Area Studies a francouzskou literaturu. Je autorkou knih The Politics of Euromissiles: Europe in America’s World (1983), Fools’ Crusade: Yugoslavia, NATO and Western Delusions (2002), Queen of Chaos: The Misadventures of Hillary Clinton (2015) a From MAD to Madness: Inside Pentagon Nuclear War Planning (2017). Z francouzštiny přeložila knihu Humanitarian Imperialism: Using Human Rights to Sell War (2007) od Jeana Bricmonta. Od roku 1990 žije v Paříži.