Kerenský mluví k vojákům

Martin Churáň
4.11.2017   Solidarita

Před sto lety začala v Petrohradě ruská revoluce. Byl to v dějinách první vážný pokus svrhnout v celostátním, potažmo celosvětovém měřítku kapitalismus a nastolit místo něj dělnický stát.

První měsíc a půl po svržení carismu se nesl ve zdánlivě všeobecné euforii. Víra v nadcházející morální obrodu Ruska a nastolení lepší společnosti nicméně nemohla zakrýt protichůdné zájmy těch, kteří se podíleli na revoluci, a to už předtím, než padl společný nepřítel. Petrohradští dělníci od prvního dne přijímali liberální Prozatímní vládu jen zdráhavě a jako autoritu uznávali (částečně i proti vůli jeho samotného) pouze petrohradský sovět, jehož delegáty si právě sami zvolili. V regionech (včetně Moskvy) se naopak dělníci, jak jsme viděli v minulém dílu, k novým „občanským“ autoritám stavěli vstřícněji. Všude se však od prvního dne projevil protiklad mezi prací a kapitálem.

Starý režim ještě nestačil padnout a hlavní město už bylo ochromeno všeobecnou stávkou, tentokrát s hospodářskými požadavky, což nepřekvapí vzhledem k tomu, že ekonomické těžkosti byly jednou z hlavních příčin revoluce. Ukázalo se, že dělníci jsou ochotni jít i proti sovětu, pokud se za jejich zájmy nepostaví dostatečně razantně. Stávka skončila po několika dnech výraznými ústupky ze strany zaměstnavatelů. Dohoda byla poměrně snadná jednak proto, že podnikatelé neměli vzhledem k rozpadu státního donucovacího aparátu příliš možností k protiakci, jednak proto, že požadavky dělníků nebyly v tu chvíli až tak radikální: několikanásobné zvýšení mzdy dokázalo v podstatě jen dohnat inflaci, zatímco zkrácení pracovní doby na osm hodin denně, povinnost slušného chování šéfů k zaměstnancům (šlo mimo jiné o zákaz tykání a nadávek) a dokonce i prosazení principu „dělnické kontroly“ na pracovišti mohli majitelé vnímat jako traumatický zásah do svých osobních práv, nikoliv však ještě jako existenční ohrožení. „Dělnická kontrola“ se totiž týkala především pracovních podmínek a zejména najímání a propouštění zaměstnanců. Naopak nebyla zpochybňována autorita majitelů a manažerů ve věcech samotné výroby a podnikání, a už vůbec ne vlastnické poměry. Nejednalo se tedy o boj na život a na smrt, ke smíru ale vývoj rozhodně nespěl.

Ani na venkově se situace zatím nejevila příliš hrozivě. Rolníci, kteří se o tom, co se ve městě seběhlo, dovídali postupně a s mnohatýdenním zpožděním, začali rychle likvidovat státní instituce, jejichž zasahování do místních poměrů odjakživa nesli se skřípěním zubů, a sami přebírali vyřizování svých záležitostí prostřednictvím volených vesnických a okresních rad. Ohledně nejpalčivější otázky, vyvlastnění velkostatků a jejich přerozdělení mezi rolníky (kteří měli půdy velký nedostatek), byli zatím ochotni přistoupit na výzvu Strany socialistů–revolucionářů („eserů“ – jediné, která měla mezi rolnictvem podstatný vliv) a odložit její řešení do svolání Ústavodárného shromáždění, do něhož měly být volby vypsány co nejdříve a které mělo rozhodnout o budoucím režimu i přebudování společenských vztahů.

Nejhůř se dala odkládat otázka války a míru. Právě světová válka z velké části umožnila hladký průběh revoluce a poklidnou změnu režimu: liberální a konzervativní síly měly zájem na co nejrychlejším nalezení kompromisu, aby nebyla narušena bojová schopnost země, a bez rozpaků tak obětovaly i samotnou monarchii. I v dalších měsících byl strach jak liberálů, tak i umírněných socialistů z občanské války motivován mezi jinými obavou z porážky Německem. Válka tak ze začátku pomáhala tlumit konflikty, brzy to ale mělo být naopak: neshoda ohledně jejích cílů a způsobu jejího ukončení (které si přála velká většina obyvatel) byla totiž zásadní.

Kudy ven z války?

Když v roce 1914 vypukla první světová válka, přešli sociální demokraté většiny zemí (a ještě dříve než oni jejich dělnická třída) během několika týdnů od zapřisáhlého pacifismu (do té chvíle oficiálně počítali pro případ takové situace s generální stávkou dělníků v celé Evropě, která by praktické vedení války od začátku znemožnila) k okázalé podpoře svých vlád a „národního zájmu“. K vysvětlení svého obratu zpravidla uváděli, že i když není buržoazní režim jejich země pro dělníky vyhovující, je přesto pořád lepší než ten v nepřátelské zemi a jedná více v souladu se skutečnými zájmy svých obyvatel, neboli že na rozdíl od protivníků má cíle pouze obranné. Francouzští a britští socialisté tak zdůvodňovali svůj příklon k válce nutností hájit svůj „demokratický“ systém proti poloautoritářským vládám Německa a Rakouska. Podobně i sociální demokraté v Německu a Rakousku–Uhersku hovořili o obraně své relativní svobody před despotickým Ruskem.

Socialistické strany v Rusku, jehož vládní systém byl v Evropě jedním z nejbrutálnějších a nejdespotičtějších, by tak pohotový argument pro podporu své vlády hledaly jen těžko. Jednoznačně pro válku se i mezi esery a menševiky vyslovila jen menšina představitelů, která tak prohloubila rozhádanost těchto dvou stran (už před válkou v nich probíhal spor o upřednostňování legálních či ilegálních způsobů boje). Typickým příkladem byl menševik a „otec ruského marxismu“ Plechanov, který z emigrace argumentoval následovně: evropský společenský vývoj určuje nikoliv zaostalé Rusko, ale jeho spojenci Francie a Anglie, které patří mezi nejrozvinutější státy světa. Vítězství tedy možná krátkodobě posílí prohnilý ruský carismus, dlouhodobě je však důležitější, aby byly posíleny západní demokracie proti německému byrokratismu a militarismu.

Tato teorie byla mezi menševiky v jasné menšině, stejně jako podobné úvahy na pravém křídle eserů, které se ve svých úvahách posouvalo od sociální revoluce k národní, a vracelo se tak ke svým kořenům v devatenáctém století (socialisté–revolucionáři v době svého vzniku navazovali na populistické hnutí, které chtělo sociální revoluci kombinovat s návratem k ruským lidovým tradicím a odklonem od západních vlivů; ve dvacátém století tento postoj opustili, původní inspirace však nezanikla zcela). Jak u eserů (včetně jejich nejznámějšího politika Viktora Černova), tak u menševiků v Rusku i v emigraci převládal názor, že dělnictvo všech zemí by nemělo podporovat žádnou z válčících stran, a že jakmile válečné nadšení opadne, musí socialisté na obou stranách fronty začít pracovat na sjednocení evropských dělníků proti válce a proti všem vládám. Hlavním menševickým zastáncem této orientace byl v emigraci Julij Martov, pozdější předák levé frakce strany, která v roce 1917, včetně říjnových dnů, spolupracovala s bolševiky.

Mezi bolševiky se, na rozdíl od obou výše jmenovaných stran, nevytvořila žádná proválečná frakce. Spolu s Leninem se strana dopracovala k radikálnímu protiválečnému programu, který počítal s výzvami k dezercím a sabotáži válečného úsilí a k přechodu „od imperialistické války k válce revoluční“. Na rozdíl od většiny menševiků a eserů totiž Lenin v roce 1914 přestal věřit v mezinárodní spolupráci dělníků, jak si ji socialisté do té doby představovali, a jejich naděje v tom směru odmítal coby upínání se k receptům, které v kritických dnech vypuknutí války tak okázale selhaly. Proletariát v každé zemi měl tedy usilovat o porážku vlastního státu. Svou koncepci rozpracoval roku 1916 v pojednání „Imperialismus jako konečné stádium kapitalismu“. V něm mimo jiné formuloval tvrzení, že nejrozvinutější západní státy měly v té době díky imperiálním výbojům a koloniálnímu vykořisťování prostředky, díky kterým si mohly koupit loajalitu vlastní dělnické třídy. Revoluční iniciativa tedy nemohla vzejít z nich, jak tvrdili provládní socialisté jako Plechanov, nýbrž ze států zaostalých, mimo jiné z Ruska. K podobně tvrdému odporu proti válce dospělo v emigraci i krajní křídlo eserů – budoucí „leví eseři“ z let 1917–18.

V prvních měsících konfliktu bolševici na svůj postoj doplatili masovou ztrátou popularity, vlnou odchodů a rozpadem řady místních organizací. Netrvalo však dlouho a rostoucí útrapy války i naprosté selhávání státu nejen v jejím vedení vedly k tomu, že se heslům strany začalo znovu dostávat příznivého sluchu. Na začátku roku 1917 se v Petrohradě radikalizovali i umírnění socialisté.

„Válečný defensismus“

Únorová revoluce opět změnila situaci. Z nejautoritářštějšího státu v Evropě se ze dne na den stal nejdemokratičtější, jediná země, kde i navzdory válečnému stavu platila absolutní svoboda tisku, projevu a shromažďování a kde i sociální revoluce byla najednou v chodu.

Jaký postoj zaujmout k válce nebylo hned jasné. Liberálové, kteří díky toleranci ze strany nově vzniklého petrohradského sovětu mohli složit Prozatímní vládu, jednoznačně trvali na dodržení závazků vůči spojencům a tudíž na pokračování v boji. Dělníci nebyli takovému přístupu nakloněni, i jim bylo ovšem zřejmé, že ukončení konfliktu nezávisí čistě na vůli ruské strany. Ve vedení petrohradského sovětu, kde tón udávali hlavně menševici, byly první tři týdny po revoluci obdobím nejistoty ohledně dalšího postupu. Toto váhání ukončil 20. března (2. dubna podle západního kalendáře) návrat menševických vůdců v čele s Iraklim Ceretelim, kteří posledních pár let strávili v sibiřském vyhnanství, kam byli vládou deportováni, a nyní převzali řízení sovětu pevně do svých rukou. Do hlavního města s sebou přivezli i umírněnost regionů, kterou během svého nuceného pobytu nasávali. Cereteli byl toho názoru, že v důsledku revoluce se imperialistická válka v ruském případě proměnila ve válku na obranu revoluce, neboť nyní již jejím cílem nebylo dobývání nových území, nýbrž obrana „nové vlasti“, neboli udržení revolučních vymožeností, které by vlády Německa a Rakouska rády zadusily, aby předešly revoluční nákaze doma. Prakticky to znamenalo, že dělníci měli podporovat válečné úsilí Prozatímní vlády, ale jenom potud, pokud bude motivováno pouze odrážením útoků. Všeobecným heslem se stal „mír bez anexí a bez kontribucí“, tedy takový, který by neobnášel žádné vynucené změny hranic ani platbu kompenzací ze strany poražených. Vláda pak měla co nejdříve zaslat západním spojencům návrhy na zahájení mírových vyjednávání v tomto duchu.

Politika „válečného defensismu“ byla přijata umírněnými socialisty i širokými městskými masami a minimálně do června se těšila patrně většinové podpoře. Odmítavě se k ní stavěli nyní opět okrajoví radikálové, zejména bolševici, i když ti brzy zjistili, že i v jejich regionálních organizacích se oficiální kurz setkává s kladnými reakcemi. Když se z vyhnanství vrátili bolševici Stalin, Kameněv a Muranov, ukázalo se, že i oni byli ovlivněni smírnou atmosférou v regionech a k „defensismu“ se staví přinejmenším s pochopením. U petrohradské organizace ovšem nepochodili. Obrat zpátky k nekompromisní protiválečné (a obecně protivládní) linii začal po svém návratu z emigrace do Ruska 4. (17.) dubna razit Lenin. Trvalo zhruba měsíc, než se strana na jeho programu svržení Prozatímní vlády a nastolení čistě dělnické moci sjednotila – výrazně tomu napomohla změna politické situace, ke které se začas vrátíme. Z emigrace se v té době už začali vracet i příslušníci levých frakcí eserů a menševiků, kteří se k protiválečnému radikalismu snažili posunout své spolustraníky.

Na principu „obranné války“ mohla být shoda, obtížnější bylo určit přímo na bojišti, které operace se ještě pohybují v jeho rámci a které se z něho již vymykají. Spory o to se nevedly pouze v zázemí, neboť stejně jako ve městech vznikaly sověty dělníků a vojáků, byly i na frontě na základě příkazu petrohradského sovětu od nejnižších jednotek k nejvyšším zakládány výbory prostých vojáků, které měly právo vyjednávat s důstojníky. Stejně jako si tovární rady dělníků osobovaly pouze právo jednat se šéfy jako rovný s rovným o sociálních záležitostech zaměstnanců, měly se i rady vojáků teoreticky držet obdobného pole působnosti a velící pravomoci důstojníků nezpochybňovat, jak petrohradský sovět dodatečně upřesnil. Tato hranice byla vojáky v zásadě respektována, s odvoláním na vládní politiku však nebyli ochotni plnit rozkazy, které směřovaly k útoku na nepřátelské pozice, a byli ochotni pouze bránit protivníkovi v dalším postupu. V případě nejednoznačné povahy rozkazu (například když dal velitel pokyn k výpadu na pomoc jiné jednotce v nesnázích) zahajovali vojáci nezřídka debatu za účelem vyjasnění situace, zakončenou hlasováním o tom, zda je vhodné důstojníka poslechnout – stávalo se, že jednotka rozhodla až ve chvíli, kdy byl pokyn vzhledem k vývoji událostí již bezpředmětný.

Navzdory tomu ještě nemusely být v této fázi vztahy mužstva a velitelů na ostří nože. Vojáci v předvečer revoluce nenáviděli ty důstojníky, kteří pocházeli z vládnoucí oligarchie, byli zodpovědní za nepříznivý vývoj na frontě i za otřesné životní podmínky v armádě, sami však žili v okázalém luxusu. Nemuseli však nutně mít záporný vztah k nižšímu důstojnictvu, které vedlo mužstvo do boje a úmrtnost v jeho řadách bývala kolikrát vyšší než mezi řadovými vojíny. Tím spíš, že během války, kdy bylo akutně třeba doplňovat zdecimované stavy, pocházelo v rostoucí míře z měšťanských vrstev a někteří důstojníci zastávali liberální nebo i socialistické názory. V revolučních dnech přešlo zejména v regionech mnoho vojenských útvarů na stranu revoluce právě z iniciativy svých nižších důstojníků a vojáci je občas delegovali i do svých nově zakládaných rad (místy vznikaly vedle rad vojínů i rady důstojníků). Jinde dala revoluce naopak volný průchod léta nahromaděné zlobě, nejvíc asi v černomořské flotile, kde bylo již před válkou mezi námořníky mnoho socialistů a anarchistů, zatímco členové důstojnického sboru byli typickými odchovanci starého řádu a užívání svých privilegií doprovázeli neustálou šikanou mužstva, které jim to nyní oplácelo popravou nebo házením do moře. Příčiny nenávisti mohly mít i pochybnější původ: stávalo se, že vojáci hovořili o zastřelení důstojníků s německy nebo židovsky znějícími jmény. Vcelku ale zatím držela armáda víceméně pohromadě. Byla to křehká stabilita, stejně jako u mnoha dalšího v zemi.

Revoluce a menšinové národy

Když se během roku 1917 mluvilo o „míru bez anexí a bez kontribucí“, jednalo se o to, že hranice nemají být měněny bez souhlasu dotčeného místního obyvatelstva. Změny hranic se naopak připouštěly, pokud by po nich mezi místními byla poptávka, a to byl v mnohonárodních státech střední a východní Evropy častý případ. Ani v Rusku tomu nebylo jinak.

Na přelomu století patřilo přes 55 % obyvatel Ruské říše k jiné než ruské národnosti. Celkem bylo v zemi národností přes sto dvacet, z nichž některé měly několik milionů, jiné sotva pár stovek příslušníků. Všechny stály vůči Rusům v různém stupni podřízenosti. Národy v Asii a na Sibiři byly v postavení, které můžeme označit za koloniální, evropské byly zase jednak často diskriminovány na základě náboženství (pokud patřily k jiné než pravoslavné církvi), jednak byly vystaveny násilnému porušťování, jehož intenzita se případ od případu lišila: nejagresivnější byla porušťovací politika v případě Poláků a Ukrajinců: první se ruské vládnoucí vrstvy otevřeně snažily odnárodnit, druhé jako národ vůbec neuznávaly. Vedle národnostního útlaku uplatňovaly i politickou represi, kterou pro změnu trpěli i Rusové. Hnutí utlačovaných národů tak často kolísalo mezi národní jednotou proti ruskému tlaku a sociálním bojem, v rámci kterého spolupracovaly jeho radikální proudy s ruskými revolucionáři proti vlastní vládnoucí třídě, pokud nějaká byla. Ve většině případů se prosadilo to první, a to i vinou přístupu ruských socialistů – a také rozporů v programu bolševiků.

Masová národní hnutí se projevila již v revoluci roku 1905, nejvíce ve Finsku, v Polsku (kde byla revoluce mohutnější a dramatičtější než v Rusku samém) a na Kavkaze. Revoluce byla poražena, následné reformy však menšinám stejně jako Rusům zaručily alespoň omezené možnosti vyvíjet legální politickou činnost, a uvolnění cenzury jim umožnilo vydávání literatury ve vlastním jazyce. Národní a kulturní útlak jako takový trval nicméně dál, mimo jiné ve školství, o neformální diskriminaci nemluvě.

Když se v roce 1917 spolu s carským režimem zhroutil i jeho mocenský aparát, začaly regiony, města a místní komunity samy přebírat správu vlastních věcí. Pro národy se tím otevíraly netušené možnosti, i když instituce, které si v reakci na novou situaci vytvářely, si kontrolu nad nárokovaným územím musely teprve zajistit. Jejich kroky ovšem narážely na nelibost nových ruských vládnoucích kruhů.

Odpůrci carské despocie ve své naprosté většině odsuzovali mimo jiné i její národnostní politiku a její změnu považovali za jeden z klíčových bodů reformy Ruska. To byl ale velmi obecný postoj, který se dal do praxe převádět různě, jak se ukázalo, jakmile se tito kritici dostali k moci. Liberálové ihned po sestavení Prozatímní vlády přislíbili, že budou usilovat o právo všech národů na svobodný rozvoj, čímž měli na mysli hlavně rozvoj jazykový, školský a kulturní. Zároveň byli ale přesvědčenými nacionalisty, kteří si „svobodné“ Rusko představovali jako silný, jednotný a tudíž relativně centralizovaný stát. Národy se ale v té době již posunuly k programu autonomie tak rozsáhlé, že už pomalu neměla daleko k nezávislosti, i když tu ještě málokdy požadovaly – být malým státem mezi dvěma velmocemi, jakými byly například Rusko a Německo, se nejevilo jako bezpečná pozice. I tak vnímali liberálové autonomismus jako nepřípustné rozbíjení státu a od prvního dne proti němu vystupovali. Političtí představitelé menšin, kteří tolik let hleděli na liberály jako na naději lepšího vztahu s Rusy, tak rychle nabyli dojmu, že noví páni se příliš neliší od těch starých.

Složitěji hledaly svůj vztah k národním hnutím socialistické strany. Eseři, kteří za základ budoucího socialistického zřízení pokládali rolnictvo a měli představu vysoce decentralizovaného státu, v němž budou věci veřejné co možná nejvíc ponechány v rukou místních společenství (vesnických občin, okresů, atd.), se před válkou domnívali, že řešení je velice jednoduché – federalismus. Blíže to neměli promyšlené ani obecně, ani ve vztahu k menšinám zvláště. Bolševici a menševici se ve svém programu po vzoru západní sociální demokracie hlásili k právu národů na sebeurčení, nepovažovali to však za svou prioritu. V posledních předválečných letech se menševici pod vlivem zejména diskusí mezi sociálními demokraty v Rakousku–Uhersku posunuli k názoru, že kulturní autonomie národům postačí (v duchu koncepce, kterou v Rakousku vyvinuli němečtí sociální demokraté a kterou coby nevhodnou odmítali mimo jiné ti čeští; menševici tak přebírali něco, co se ani u jejich západních vzorů příliš neosvědčilo). Po únorové revoluci se umírnění socialisté k požadavkům národních hnutí stavěli vstřícněji než vládní liberálové, do sporu s nimi však kvůli tomu jít nechtěli a v případě konfliktu spíš poskytovali vládě tichou podporu.

Bolševici a národní sebeurčení

Ani bolševici nešli před válkou ve svém národnostním programu dál než za obecné proklamace. V roce 1917, kdy se národnostní otázka projevila ve vší své naléhavosti, se k nějaké koncepci museli teprve dobrat. Na tom, jak se k problému postavit, mezi nimi nebyla shoda. Na stranické konferenci, která se odehrála od 24. do 29. dubna (7. až 12. května), a která byla jinak významná také tím, že na ní Lenin prosadil svou protivládní a protiválečnou orientaci, se k věci střetly dva přístupy. První vycházel z teorií, které v Německu zastávala Rosa Luxemburgová: kapitalismus podle ní vtahoval všechny národy do sjednoceného ekonomického systému a ničil přitom dosavadní hranice a rozdíly mezi nimi. Boj proti němu tedy musel být rovněž celosvětový a jakékoliv požadavky jednotlivých národů byly jen odváděním pozornosti od skutečné revoluce, a tudíž nahrávaly do karet reakci. Tak bylo podle stoupenců této teorie nutno přistupovat i k národnostním požadavkům v Rusku. S protikladnou představou vystoupil na konferenci s Leninovým požehnáním Stalin, který platil ve straně za experta na národnostní otázky (i když to dnes zní téměř jako vtip, právě on byl do revoluce mezi bolševiky k národním menšinám nejvstřícnější). Jeho zdůvodnění bylo následující: všude na světě je společnost založena na třídním útlaku, jeho formy se však liší zemi od země a různé národy se tak musí vyrovnávat s různými podobami vykořisťování i třídních vztahů. Je tedy rozumné nechat národy, aby si samy určily, jakou cestou chtějí dospět k emancipaci, a pokud se budou domnívat, že cesta k ní vede přes úplné odtržení od Ruska a založení vlastního státu, je na místě jim to umožnit.

Stalinova koncepce byla konferencí přijata a stala se oficiálním stanoviskem strany. Bolševici od té chvíle tvrdě kritizovali omezování národních svobod ze strany Prozatímní vlády a získali si tak alespoň pasivní sympatie v řadách mnoha neruských obyvatel, kteří jinak k jejich politickému programu netíhli. Ve skutečnosti nebyla jejich vstřícnost tak bezpodmínečná, jak se mohlo zdát. Zaprvé, ne všichni ve straně se s novou národnostní politikou zcela ztotožňovali. Zadruhé, vedle Leninovy obhajoby práva na sebeurčení stálo jeho neméně nekompromisní trvání na nadnárodní jednotě centralizované revoluční strany. Už před válkou Lenin tvrdě vystupoval proti snahám budovat samostatné národní dělnické strany, jakou byla například ukrajinská sociální demokracie. Tady je ale třeba podotknout, že Lenin pojímal stranu jako nástroj revoluce, ne jako státostranu, která by po dobytí vlády měla trvale vykonávat mocenský monopol, jak to známe z reálného socialismu. Když se po říjnové revoluci komunistická strana do této role posunula, postavilo to Leninovu teorii národního sebeurčení do zcela jiného světla – do roviny prázdných frází. V roce 1917 však nebylo předem dáno, že to tak dopadne.

Kladný přístup Lenina, Stalina a dalších k národním hnutím byl podmíněný ještě další výhradou: nepovažovali národní sebeurčení za cíl sám o sobě, nýbrž přikládali mu kladný význam jen v případě, že posílí světovou revoluci. Po říjnu 1917 se Stalin nechal slyšet, že ruští komunisté po svém vítězství přenechali vládu na etnicky neruských územích místním buržoaziím, a místní socialistické strany byly buď příliš slabé, nebo příliš neschopné, aby jim poté moc vyrvaly z rukou (vtip byl někdy i v tom, že menšinové národy bývaly v carském Rusku často utiskovány i ekonomicky, nebo žily v hospodářsky slabě rozvinutých oblastech; většinu vládnoucí třídy na jejich území v takových případech nezřídka tvořili Rusové, zatímco v čele národního hnutí stáli převážně intelektuálové skromného sociálního původu, kteří se nejchudším vrstvám těžko mohly jevit jako třídní nepřítel). V pojetí bolševiků měl proletariát bez ohledu na národnost usilovat o vítězství nejen doma, ale všude ve světě – v souladu s tím podporoval jejich mladý režim přímo i nepřímo revoluční hnutí jak v osamostatněných bývalých ruských provinciích, tak i v západní Evropě. Hranice a státní suverenita v takovém programu nehrály roli. Nebyl to tedy návrat k ruskému nacionalismu, otevíralo to však zadní vrátka jeho nenápadnému návratu v případě změněných okolností, jak se později i stalo, když světová revoluce selhala a prioritou se stalo budování socialismu v jedné zemi, o jejíž zachování mělo nyní jít především. To vše si ovšem v roce 1917 ani bolševici nedovedli představit.

Miljukovova nóta – první krize revoluce

Prozatímní vláda se hned po nástupu do úřadu ujala svého úkolu vyjednat mír. Ne všichni v Evropě její iniciativu uvítali. Prvním krokem bylo oslovení spojenců, v první řadě tedy Francie a Anglie. Jak se dalo čekat – a jak zřejmě umírnění socialisté nečekali – byla reakce spojenců chladná. V celé Evropě rostlo vyčerpání obyvatel z vlekoucího se konfliktu, sílily pouliční protesty nejen proti zhoršování materiálních podmínek, ale i proti válce samotné, vlády ani na jedné, ani na druhé straně však nebyly ochotny krveprolití ukončit, pokud by ruku v ruce s mírem nešly výrazné hmotné i mocenské zisky pro elity příslušných zemí (přiznat, že masakr byl vlastně od začátku zbytečný, by pro ně ostatně byla politická sebevražda). Z patové situace vedla jedna cesta: jít cestou výhrůžek a spojencům naznačit, že v případě jejich neústupnosti je Rusko nechá válčit samotné. Umírnění socialisté a liberálové však v žádném případě nechtěli touto cestou jít a odmítali se spojenci jednat jinak než po dobrém. Tím své snažení odsoudili k neúspěchu. Nutno říci, že ani úspěch případného nátlaku nebyl zaručený: záleželo na ochotě nejen spojenců, ale i nepřátel. A jednostraně se z konfliktu stáhnout by obnášelo jiné riziko: vítězné Německo by jako vojenský i ekonomický vládce celé Evropy bylo pro revoluční Rusko dvojnásob nebezpečné. Snadné řešení tedy neexistovalo. I tak ale bije pasivita a nenápaditost umírněných socialistů do očí.

Spojenci se nemuseli kroků Prozatímní vlády obávat také proto, že ani někteří její ministři se s její oficiální zahraniční politikou neztotožňovali. Lidé jako liberální intelektuál a předseda vlády kníže Ľvov mohli snad být i upřímní, když nadšeně hovořili o nekrvavé revoluci, která po Rusku změní k lepšímu i celý svět a zahájí nové období lidstva, jiní však přemýšleli mnohem pragmatičtěji. K nim patřil i dlouholetý vůdce liberální Konstitučně–demokratické strany (kadetů) Pavel Miljukov, kterého revoluce vynesla do křesla ministra zahraničí, a nyní měl vyjednávání se spojenci na starosti. Miljukov byl představitelem pravého křídla liberálů, které spolupráci se socialistickými stranami vidělo jako nutné zlo, s nímž je nutno co nejdříve skoncovat. Nesouhlasil také s žádným mírem, z něhož by neplynulo dosažení původních ruských válečných cílů, tj. výrazné územní zisky na Balkáně a přístup k novým trhům ve Středomoří. Při první příležitosti to dal najevo.

V půlce dubna donutili činitelé petrohradského sovětu Prozatímní vládu, aby spojencům zaslala deklaraci, kterou byla koncem března na nátlak sovětu nucena učinit, a v níž oficiálně prohlašovala za svůj cíl „mír bez anexí a bez kontribucí“. Miljukov tak z pověření vlády učinil 18. dubna (1. května podle západního kalendáře). Deklaraci ovšem doprovodil vysvětlující nótou, která její obsah jednoznačně popírala. Ve své slavné nótě ujišťoval Miljukov spojence, že mohou s jistotou od Ruska očekávat loajální plnění jeho spojeneckých závazků, tj. válku „do vítězného konce“, po němž měly následovat „garance trvalého míru“, což byla téměř otevřená narážka na to, že poraženým budou vnuceny územní a finanční ztráty, které je oslabí natolik, že už nikdy nebudou moci myslet na odvetu.

Miljukovova nóta zapůsobila jako bomba nejprve mezi socialistickými politiky, poté i v petrohradském dělnictvu, kterému straničtí aktivisté a socialistický tisk patrně význam Miljukovových abstraktních formulací náležitě vysvětlili: 20. dubna (3. května) bylo město zaplněno demonstranty, kteří volali po ministrově odstoupení. Zatím bylo jen málo slyšet hesla proti vládě jako takové, liberálové se však rozhodli výzvu přijmout: následujícího dne patřily ulice demonstrantům z vyšších vrstev, kteří provolávali hesla jako „Pryč s anarchií“ nebo „Ať žije Miljukov“. Je možné, že liberálové už nějakou dobu na tuto příležitost čekali. Krátce předtím se ke konci března na sjezdu kadetů prosadilo pravé křídlo, které politický vliv dělnických sovětů považovalo za nepřípustné vměšování do rozhodování, jež mělo být co nejdříve předáno do rukou volených politiků. Pokud se tito konzervativní liberálové skutečně domnívali, že krize využijí k posílení své pozice a k oslabení sovětů, pak hrubě přecenili své síly. Následujícího dne jim počet dělnických demonstrantů, z nichž mnozí byli ozbrojeni, přesvědčivě ukázal, kdo dokáže na náměstí dostat víc lidí, a rozkaz velitele městské vojenské posádky uvést jednotky v pohotovost za účelem zajištění bezpečnosti vlády vyzněl u vojáků do prázdna. Zradikalizovala se i hesla, která nyní požadovala svržení Prozatímní vlády jako takové. Výslovné odvolání Miljukovovy nóty protestující neuklidnilo.

Krize trvala přes deset dnů a skončila na začátku května sestavením nové Prozatímní vlády, tentokrát koalice liberálů a socialistů. Miljukov a další příliš exponovaní kadeti se museli stáhnout do pozadí, za liberály zůstali ve vládě pouze stoupenci levého křídla, které na březnovém sjezdu skončilo v menšině: příznivci kompromisu se sověty a uznání jejich místa v politickém systému. Ani to by dělnická veřejnost možná nedokázala skousnout, kdyby do vlády nevstoupili umírnění socialisté, kteří na začátku účast v ní z vícero důvodů odmítli, mezi jinými na základě přesvědčení, že buržoazní politické instituce mají být přenechány liberálům, zatímco socialisté by se měli soustředit na organizování dělníků. Ještě o několik dní dříve si takový krok nepřipouštěli. Názor změnili, když viděli, že Prozatímní vládu jinak nezachrání a dočasný kompromis mezi společenskými třídami se rozpadne.

Vznik koalice Prozatímní vládu nijak neposílil a nepřidal jí ani na akceschopnosti. Nezměnil se ani její politický kurz. Na to, jaké bouře dubnová krize vyvolala (největší od pádu starého režimu), byly její okamžité výsledky poměrně malé. Očekávání veřejnosti byla stále ještě vcelku optimistická, nikdo už si však nemohl namlouvat, že vývoj směřuje k usmíření a k překonání společenských protikladů. A ti, kteří si takový smírný vývoj nejvíc přáli, k němu svou politikou ani v následujících měsících příliš nepřispěli.

(pokračování)