Je to gesto, které je v rozporu se sílícím v Evropě diskursem o tom, že Rusko jako nástupnická země po SSSR nemá být hrdé, ale kát se a platit kompenzace za své jednání během Velké vlastenecké války. Steinmeier, který byl už v Moskvě mnohokrát a mohl by se klidně obejít bez této demonstrace správného chápání dějin, ukazuje, že minimálně část evropské politické elity se nachází na správné straně barikády.

Možná na stanovisko německého prezidenta má vliv jeho adekvátní chápání evropského zeměpisu. Před návštěvou Ruska Steinmeier prohlásil, že „vzájemné vztahy mezi Ruskem a USA mají jiný charakter než vztahy mezi Ruskem a EU. Rusko a USA sledují strategické zájmy jako dvě velké jaderné velmoci. Rusko a Evropská unie jsou „zeměpisní sousedé", kteří se tak distancovali od strategického konfliktu na linii Moskva — Washington.

Německé přání „odejít dále" od americko-ruského konfliktu je pochopitelné. Zatímco Američané mohou doufat, že opět budou klidně sedět za oceánem, když v Evropě bude probíhat konflikt, vyvolaný právě těmi samými Američany, tak v Německu taková varianta nepřipadá v úvahu. Kromě toho sousedství s Ruskem — to je zeměpisný údaj, kterému se nelze vyhnout, a to znamená, že s Ruskem bude nutné se domluvit, nehledě na všechny neshody.

V současné chvíli u volantu mnoha zemí, sousedících s Ruskem, jsou politici, kteří se upřímně domnívají, že Rusko je možné nebojácně provokovat a zeměpis vymysleli zbabělci, kteří nechápou, že Rusko se nachází v totální mezinárodní izolaci. V této souvislosti je prohlášení německého prezidenta, že jeho cílem je „najít cesty k východu z negativní spirály konfrontace, ztráty důvěry a vzájemných výčitek", chápáno jako záblesk zdravého rozumu. V tomto směru kategoricky nelze hledat morálku, přátelství, sympatie k Rusku nebo další vysoké hodnoty. Zkrátka, nejspíše německý pragmatismus posunuje Berlín k Moskvě, zvláště jestli bereme v úvahu to, že geopolitické avantýry Washingtonu, kterých se určitým způsobem účastnila německá strana, jí vždy způsobily značné ekonomické ztráty.

Velmi názorný je ukrajinský příklad v kontextu takzvaného „Marshallova plánu pro Ukrajinu", předloženého Evropské komisi. První náměstek ředitele MMF David Lipton v odpovědi na přímou otázku ukrajinského novináře řekl, že o něm nikdy neslyšel a MMF se jeho přípravy neúčastnil. Prakticky ve stejné chvíli litevský ministr zahraničních věcí předložil „Marshallův plán pro Ukrajinu" k projednání Evropské komisi a do médií unikla informace o tom, že tento plán předpokládá každoroční vklad pěti miliard euro do ukrajinské ekonomiky.

Z pohledu Berlína vzniká následující schéma: Washington za Ukrajinu platit nechce (což je jasně vidět z prohlášení MMF), přitom americký satelit Litva prosazuje plán, podle něhož by se mělo platit za Ukrajinu z evropského rozpočtu, to znamená, že výdaje má hradit německý plátce daní.

Soudě podle skeptických reakcí Evropské komise německá lobby tento „Marshallův plán" pohřbí, ale stejně to vypadá, že USA zprostředkovaně požadují od Německa, aby utrácelo peníze, zatímco s Ruskem se vždy hovoří o společných výdělcích.

Jako příklad můžeme uvést zahájení nové rozsáhlé petrochemické výroby v Tatarstánu s objemem investic 10 milionů dolarů, o níž Vladimir Putin hovořil na tiskové konferenci po jednání se Steinmeierem.

Dalším příkladem je plynovod Severní proud 2, který nelze vnímat jako projekt, jenž odpovídá zájmům pouze Gazpromu. Ve skutečnosti podstata projektu spočívá v tom, že Ukrajina přijde o tranzitní příjmy a ušetřené peníze si mezi sebou rozdělí Rusko a Německo, přičemž Německo získává výhodný geopolitický status tranzitní země, zatímco ho Ukrajina ztrácí.

Rusko-německá spolupráce je klíčovým prvkem pro úspěšnou realizaci projektu Jeden pás, jedna cesta, ze kterého nejen bude profitovat Čína, ale který potřebuje i samotná Evropa proto, aby se co nejvíce distancovala od Spojených států a našla si své vlastní místo pod sluncem.

Byť tento názor zatím nesdílejí všichni, je stále vlivnější, což znamená, že Evropa bude muset zlepšovat vztahy s Ruskem jakožto klíčovým geopolitickým hráčem, od něhož v mnoha ohledech závisí energetický trh v této části světa.

Jak si správně německý prezident povšiml, jeden rozhovor, byť i na té nejvyšší úrovni, toho moc nezmění, ale je jistě pozitivní, že jeden z nejvlivnějších německých státníků si uvědomuje, že odpovědnost politiků před evropskými národy spočívá v tom, že „navzdory všem neshodám a konfliktům je nutné hledat něco, co nás spojuje". Těmito spojovacími vazbami budou ekonomické vztahy a praxe dokazuje, že ekonomická účelnost téměř vždy přerůstá v historickou nevyhnutelnost. To znamená, že na perspektivy obnovení rusko-německých vztahů se lze dívat s optimismem.