A  marně pátráme po tom, kdy se vlastně věci tak zásadně změnily. Protože k povaze naší evropské civilizace patří, že uskutečnění každé vize se záhadně mění v proces opačný. Asi nejlépe se to dá dokumentovat na vztahu občanů České republiky k Evropské unii. Píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jaroslav Bašta.

Na samém počátku v roce 1989 byla podvědomá touha vrátit se zpátky do světa našich předků, do civilizace a kultury, kterou jsme po roce 1948 vyměnili za cizí utopii a útlak, pod nímž jsme se posléze naučili celkem pohodlně přežívat. Heslo listopadových dní, které později nazvali Sametová revoluce, „Zpátky do Evropy!“ oslovilo většinu občanů. I po rozpadu Československa jsme dalších 11 let usilovali o vstup do Evropské unie. Přijímali jsme nové zákony, plnili kritéria, ač občas jejich důsledkem byla likvidace některých tradičních průmyslových odvětví (např. cukrovarnictví).

Hlasování v referendu o vstupu do EU se zúčastnila nadpoloviční většina voličů a tento záměr schválila. Když opadla euforie z toho, že po letech jsme dosáhli svého cíle, přišlo vystřízlivění a kocovina. Nejen u nás. Ve druhé polovině roku 2004 padly vlády téměř ve všech deseti nových členských zemích od Baltu po Maltu. V ČR pouze rezignoval premiér Špidla, aby posléze přešel do Bruselu jako komisař. Od té doby to u nás s eurooptimismem jde z kopce.

Nelze se tomu příliš divit. Naše země se sice stala součástí velkého teritoria stability, prosperity a dobrých mravů, jak nám slibovali, ale cena, kterou jsme za to zaplatili, je pro naši budoucnost zničující. Objem majetku, který přešel do rukou cizinců od roku 1993 vzrostl sedmkrát, ten v domácím držení zůstal po celých 25 let stejný. Letos byla naše republika zařazena mezi rozvojové země, protože naše vláda již nemá na chod ekonomiky vliv a příjmy obyvatelstva dlouhodobě stagnují. Stali jsme se kolonií.

Není divu, že se to občanům a části politické reprezentace nelíbí. Zejména proto, že vedení EU začalo mít manýry, které jsme dříve viděli jen u představitelů politbyra v Moskvě (včetně náklonnosti k alkoholu a aroganci). Takže začíná ona cesta k opaku. Čas integrace skončil, nastal čas dezintegrace. Nejen Evropské unie, ale také jejích členských států, jak ukazuje Katalánsko a naznačují referenda v severoitalské Lombardii a Benátsku.

Možná by bylo dobré si připomenout, že v letošním roce si nebudeme připomínat jen stoleté výročí bolševické revoluce v Rusku. Uplynulo také sto let od zahájení dekolonizace světa. Proces, který měl původně dovršit porážku Německého císařství, nakonec nejvíce postihl jeho protivníky – Velkou Británii a Francii a další západoevropské státy. Migrační krize ukázala, že ani po sto letech problém neztrácí na palčivosti. Budu-li se držet teze filosofa Stanislava Komárka o cestě k opaku, asi jsme svědky toho, jak obyvatelé bývalých kolonií dnes kolonizují země svých bývalých pánů.

Myslím si, že do něčeho podobného nesmíme být zataženi. Proto se přimlouvám za zákon o obecném referendu s možností vystoupení z EU.