"Mírový proces je v zásadním rozporu s naší ideologií a náboženstvím!" vysvětlují muslimové na tzv. „okupovaných území“, proč je na palestinské straně tolik odporu proti diplomatickému úsilí o rozumné (z hlediska západních států) mírové řešení konfliktu na Blízkém východě.

V současnosti je podle průzkumu veřejného mínění drtivá většina dotázaných „Palestinců“ pro pokračování sebevražedných atentátů, útoků s noži, tyčemi, holemi, šroubováky, výbušninami a střelnými zbraněmi proti Izraelcům. To nesouvisí jen s více jak padesátiletou izraelskou okupací a s ní spojeným domnělým či faktickým utrpením. Ani bezdomovectví 5 milionů „palestinských uprchlíků“ není důvodem, proč se palestinští mladíci dobrovolně a ochotně učí, jak se stát živou bombou, kvůli čemu jsou palestinští rodiče hrdí na to, když jejich děti jdou dobrovolně na smrt. A neposledně stojí za zamyšlení, jaká je příčina podpory palestinských islámských duchovních těmto teroristickým aktivitám? Hlavní vysvětlení zarputilého odporu islámského světa proti židovskému státu je náboženské. Rašid, zástupce jedné pojišťovny z el-Azariye vysvětluje zástupně za milióny muslimů: "Podle islámského učení se nesmíme vzdát sebemenšího kousku území Palestiny."

Islám rozděluje svět na dvě mocenské oblasti: "Dům islámu" (Dar al-Islam), který se nazývá také "Dům míru" (Dar al-Salam), což je oblast, v níž platí "šaria", islámský právní řád. Jsou to všechny země, kde je islám státním náboženstvím. Ostatní svět je "Dům války" (Dar al - Charb). Sem patří všechny neislámské země.

Zde je patrný jeden ze zásadních rozdílů mezi islámem a křesťanstvím. Dle Bible začíná Boží království v srdci jednotlivého člověka a šíří se v obecenství věřících. Rozhodující je, co se stane v životě jednotlivce; vůbec se nejedná o nějaké územní zisky nebo nějaký právní řád. V islámu je naopak rozhodující právní řád, který panuje v určité oblasti. Tak se mohou stát "Domem islámu" i státy s velkým počtem nemuslimského obyvatelstva.

Prostředkem na islamizaci světa je džihád, "svatá válka". Džihád je prostě všechno, co slouží k rozšíření "Domu islámu". Nejsou to jen obvyklé bojové prostředky, teror radikálních muslimů, ale především výzva pro nevěřící, aby se dobrovolně podřídili (Súry 2,256. 3,20. 8,7-8). K džihádu patří také výzva islámského centra v Německu, aby se muslimové ženili s Němkami. Džihád je rozdávání Koránů do hotelových pokojů i budování mešit v neislámských západních zemích. Vše, co slouží k šíření islámu, je "svatá válka", tedy i ty metody, které bychom jako křesťané nazvali misií nebo evangelizací.

"Lid Knihy", jak se v Koránu nazývají Židé a křesťané, mají jako druhořadí lidé, "dhimmi", podle šarii (prozatím) právo žít, byť s velkými omezeními. Není rozhodující, co si lidé v "Domě islámu" myslí, cítí, čemu věří. Rozhodující je, jaký právní řád určuje jejich život. Je proto docela možné, aby muslimové, Židé a křesťané pod islámskou vládou po staletí spolu mírumilovně žili. Židé přitom zaujímají nižší postavení, než křesťané. Dle výpovědí Koránu stojí Židé na rozdíl od křesťanů na stejné úrovni jako pohané a "vůči muslimům se většinou chovají nepřátelsky" (Súra 5,28). Proto Alláh vůči Židům prohlašuje: "Na onom světě bude jejich podílem hanba a strašný trest" (Súra 5,41). Židé nezasluhují nic, než "hanbu i v tomto životě. A v den vzkříšení jim bude přiřčen nejtěžší trest" (Súra 2,85).

Podle islámského učení se "Dům islámu" čím dál více rozšiřuje. To až tak nezáleží na lidech, ale je to prostě Alláhův boj skrze věřící (Súra 8,10.17). Celosvětově se čím dál více zemí podřizuje šarii. Z toho je vidět, jak všemocný je Alláh, bůh islámu.

Alláh je všemocný, Alláh je ten jediný pravý bůh. Mohammed tvrdí: "Islám zůstává vždycky nadřazený, není nic vyššího nad něho." Tuto výpověď dokládá volání k bohoslužbě, kdy volání muezina musí přehlušit zvonění zvonů, a také v architektuře, kde mešita, stojící vedle nějakého kostela, musí mít vyšší minaret, než je kostelní věž, jak je tomu například u Chrámu narození v Betlémě nebo u Chrámu svatého hrobu v Jeruzalémě. Korán říká (Súra 5,56): "Ti, kdo stojí na Alláhově straně, budou vítězové." Jednoho dne se dle učení islámu stane celý svět "Domem islámu". Pak bude život všech lidí určovat šaria, islámské právo, i když všichni lidé nebudou muslimové.

Alláhova říše je identická s politickým rozšířením islámu a oblastí, kde platí šaria. Tyto oblasti se dle učení islámu nikde nemohou deislamizovat. Tak je například v islámské teologii i Španělsko nebo Balkán "waqf", islámské teritorium. A Alláhovy armády mají povinnost znova opanovat ty oblasti, které ztratily.

Orientalista Moše Šaron, profesor historie islámu na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, dochází k závěru, že zřízením Státu Izrael v roce 1948 byly překročeny veškeré islámské zákony s ohledem na území, svatá místa a postavení Židů. Hrozné a neodpustitelné je pro muslimy to, že Židé vládnou nad nimi a jejich svatými místy.

Dva dny před tím, než občané Izraele šli k urnám z důvodu volby nového ministerského předsedy, vyzval dne 2. února 2001 velký mufti Jeruzaléma šejk Ekrima Sa´id al-Sabri muslimy Izraele, aby nešli k volbám a neuznávali za žádných okolností židovskou nadvládu nad islámským teritoriem.

Není tedy vůbec žádná vyhlídka na (byť i předběžný) mír ve Svaté zemi?

Opravdové přátelství mezi muslimy a nevěřícími je zásadně vyloučené (Súra 3,118.. 4,89-90. 138-139. 4,144-1čř). Prorok Mohammed nabádá své následovníky: "Vy věřící! Nedělejte si přátele ze Židů ani z křesťanů! Oni se vzájemně přátelí, ne však s vámi. Když se někdo z vás k nim přimkne, patří k nim a nikoli k obecenství věřících" (Súra 5,51). Jasně řečeno: Muslim, který uzavře pravé přátelství s nevěřícím, se tím sám automaticky exkomunikuje ze společenství pravých muslimů.

Ovšem jisté východisko islámská teologie nabízí. Je-li nemuslimský nepřítel příliš silný a nelze ho přemoci, je možné se sjednotit na klidu zbraní (Súra 3,28.. 4,101).

Příklad najdeme v životě Mohammeda. V roce 628 se chtěl jako poutník vrátit do svého rodného města Mekky. Město však ovládaly kmeny Kurejšitů, kteří se nechtěli podrobit jeho nadvládě. Protože Kurejšité byli příliš silní a Mohammed si je nemohl podrobit, uzavřel s nimi příměří. Kurejšité se cítili bezpečně a odzbrojili. Avšak v roce 630 vpochodoval Mohammed s 10 tisíci vojáky do Mekky a způsobil tam strašné krveprolití. Obojí, jak příměří, tak krveprolití, je islámským právem zdůvodnitelné, protože slouží ke cti Alláhově.

Jassir Arafat opakovaně ospravedlňoval smlouvu z Osla před svými muslimskými souvěrci jako "kurejšitskou dohodu". K takovému míru na oko je zapotřebí silného protivníka. Slabý nepřítel naproti tomu nutí každého muslima už z principů Koránu k boji. "My jsme však příliš slabí", rezignovaně řekl pojišťovací agent z el-Azariye. Rašid se nedomnívá, že by se Palestinci obešli bez nějakého aranžmá s židovským státem. Proto však se islámští fundamentalisté s židovským státem nesmíří a opakovaně budou s Izraelem bojovat, jakmile se jim bude zdát, že by mohli zvítězit.

Jordánské noviny El-Rai citovaly 12. listopadu 1992 Arafatova rivala Faisla el-Husseina, který byl považován za umírněného politika. Dne 31. května 2001 zemřel v Kuvajtu na srdeční infarkt. Prohlásil: "Musíme uznat, že v současné době naše heslo ´od moře k Jordánu´ není proveditelné. Avšak dříve nebo později přinutíme izraelskou společnost, aby s velkou arabskou společností spolupracovala, což nakonec povede k postupné likvidaci sionistické velikosti."

Palestinský vůdce Jassir Arafat se dosud ustavičně vzpíral jen zmínit nějaký "konec konfliktu".

Snad proto nedošlo v červnu 2000 v Camp Davidu k žádné mírové smlouvě. Americký prezident Clinton tehdy dosáhl toho, že izraelský premiér Ehud Barak byl ochoten odstoupit Palestincům 97% biblické oblasti v Judsku a Samařsku, včetně části Jeruzaléma a správu svatých míst židovství na Chrámové hoře. Ovšem smlouva obsahovala podmínku "ukončení konfliktu".

"Kdo mluví o ukončení konfliktu, říká nesmysly", prohlašuje Moše Šaron, poradce někdejšího ministerského předsedy a nositele Nobelovy ceny míru Menachema Begina. "Tento konflikt je válkou mezi Alláhem a jeho nepřáteli." I kdyby si muslimové pravý mír přáli, nesmějí žádnou mírovou dohodu uzavřít. Protože kdyby židovský stát Izrael měl mít budoucnost, byla by to z islámského hlediska kapitulace Alláha, o němž věří, že je všemohoucí. A Mahmůd Abbás jedná a postupuje naprosto stejně jako Jassir Arafat, jednak podněcuje k terorismu a za další platí vysoké důchody a dávky uvězněným teroristům a jejich rodinám, proto je konec konfliktu mezi Izraelem a „Palestinci“ v nedohlednu, je nutné pochopit, že se nejedná o územní spor, ale o náboženský konflikt mezi islámem a neislámským světem, v tomto případě s judaismem.

Důkazem tohoto zvráceného uvažování byla dokonaná brutální vražda pěti členů rodiny Fogelových v židovském městě Itamaru v Samařsku, kterou spáchali palestinští teroristé Amdžad Awad (19) a Hakím Awad (18) dne 11.3. 2011. Během následujícího soudního procesu tito vrahové neprojevili žádnou lítost a svůj čin omlouvali a prezentovali jako „svatý boj za osvobození Palestiny“. Můžeme názorně vidět, že v jejich uvažování není ani nejmenší místo pro žádný územní kompromis. Oběťmi tohoto teroristického útoku byli Ehud Fogel (36), Ruth Fogelová (35), Joav Fogel (11), Hadas Fogelová (2 měsíce). Nabízí se bolestné otázky, kvůli čemu média o této smutné události téměř neinformovala či se ho snažila omluvit trvající izraelskou okupací? Kde byli mezinárodní lidskoprávní aktivisté, „bojovníci za mír“ a všelicí pseudointelektuálové, kteří tepali a tepou do Izraele při každé příležitosti? Z jakého důvodu se tehdy nesešla Rada bezpečnosti OSN, aby tento masakr odsoudila? Proč jsou na Západě Arabové, kteří si říkají „Palestinci“, tak oblíbení?

Závěrem lze říci, že pokud se tedy týká existence židovského státu na muslimském teritoriu, jde v podstatě o otázku, kdo je pravý Bůh. Je to biblický "Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův", nebo koránský "bůh Abrahamův, Izmaelův a Ezaův"? Pokud sebemenší kousíček území v "Domě islámu" bude obsazen židovským státem, je jeho pouhá existence - přísně vzato - vyhlášením Alláhovy prohry. Je smutné, že nechápeme o co vlastně v konfliktu mezi Izraelem a „Palestinci“ jde, že se jedná o náboženskou válku, kterou vyhlásil prorok Mohamed již v 7. století s cílem ovládnout co největší území a toto střetnutí trvá dodnes a i my jsme v současnosti „na raně“, což můžeme vidět během dnešní tzv. „migrační krize“, kdy se miliony muslimských migrantů stěhují do Evropy s cílem ji ovládnout, dobýt a podrobit. Pro uvažování těchto muslimů mají všichni nemuslimové v jakékoliv zemi hodnotu sluhů, které je třeba buď ovládnout a zotročit, nebo obrátit na islám či v nejhorším případě zbavit života, neboli vyznávají teologii „konvertuj nebo zemři“. 

Čtěte také: