Stalo se bohužel, že právě před návštěvou, tento týden, byly zveřejněny tisíce dokumentů amerického ministerstva zahraničí o spoluúčasti americké diplomacie na zavraždění stovek tisíc, a možná i milionu, lidí v Indonésii v letech 1965-1966.

Zdálo by se, že jde o starý příběh. Ale víme přece, že občas také ranější historické epizody, stačí připomenout Druhou světovou válku, nabývají v dnešní politice rozhodujícího významu. Ukazují a připomínají, s kým a s čím mají země a národy do činění.

Fantastická změna

Povíme hned, že daný příběh nemá nic společného s Trumpem a jeho zahraniční politikou, prostě vyšlo tak, že právě na tohoto prezidenta spadá tunami dědictví po předešlých. Odtajnění spisů z Jakarty má rovněž dost dlouhou historii. Vyšly najevo právě dnes, protože to bylo nařízení Baracka Obamy, které nikoho nenapadlo zrušit. I když si předtím CIA velice přála pohřbít navždy „indonéský případ." Zkrátka a dobře, jde o náhodu.

Píše se tedy rok 1965. V obrovské Indonésii (má dnes 265 milionů obyvatel) se koná vojenský převrat, armáda izoluje protiamerického prezidenta Sukarna a zahajuje masové zúčtování s komunisty.

Musíme poznamenat, že v této historii nejsou žádní andělé. Byla to doba, kdy komunisté a další levice nebyli v Asii prostě lidmi Pekingu, ale byli to radikálové, často ozbrojení, kteří pracovali v zázemí, v závislosti na zemi. Také Sukarno se nedá označit za úspěšného manažera.

Podívejme se ale na tuto situaci z hlediska USA: v podstatě již probíhá válka v Indočíně, tedy, válka se světovým komunismem. Nepřítelem v této válce je Čína a také SSSR a další země. A tady mají reálnou vyhlídku na definitivní „komunizaci" ještě jednoho asijského giganta. Tohle je už trochu moc.

A dnes tedy čteme, jak američtí diplomaté z Jakarty posílají zprávy na ministerstvo zahraničí: „fantastická změna za pouhých několik týdnů" — ale již na 100 tisíc mrtvých. Další telegram: „opravdu nevíme, které číslo je reálnější: 100 tisíc nebo spíš jeden milion."

Silné a prosperující země — to je špatné

Mise byla splněna. K moci přišel generál Suharto, stal se z něj nejlepší přítel USA, začal kupovat americké zbraně, pustil do země americké a další investory. Hádejte, co bylo dál: za 30 let se USA nejen zbavily Suharta, ale zúčastnily se skutečného masakru v Indonésii.

Tyto dokumenty nikdo zatím neodtajnil. Jde o velice podezřelý příběh asijské finanční krize 1997-1999. Indonésie, která již byla považována za skutečný ekonomický zázrak, za vzorný stát podle všech dokumentů OSN, najednou padla, její měna byla naprosto znehodnocena. Navíc byl od ní odtržen velký kousek, Východní Timor. Teprve nedávno byl Suharto nejlepším přítelem USA, který bojoval s dost zlověstnými ozbrojenými rebely na Timoru, a najednou jsou z těchto rebelů bojovníky za demokracii a ze Suharta typický diktátor a zločinec.

Tato krize, když ne katastrofa, nedávného asijského zázraku trvala asi 10 let a byla překonána teprve dnes.

Je zajímavé, dojde-li jednou k odtajnění dokumentu, třeba z roku 1999, s následujícím obsahem: Amerika nepotřebuje dnes žádné mocné a vlivné státy. SSSR jsme zničili, Jugoslávii ničíme, pak máme usadit Indonésii a pak i Čínu. Prostě za to, že existují a mají se příliš dobře. A že Suharto byl naším přítelem, pak to začalo za prezidenta Johnsona, kdežto dnes máme Clintona. A vůbec, tři desetiletí u moci, tohle není náš styl, dokonce pro přátele.

Na rozdíl od Muammara Kaddáfího, který naivně přistoupil na jisté dohody s USA a celým Západem, zemřel generál Suharto ve vlastní posteli v roce 2008, i když měl pořád čelit obviněním z okrádání státu. Zkrátka, není to lehké, být přítelem USA, dá se dokonce říct, že je to nebezpečné.

Tato historie má také ještě jednu stranu. Odtajněné diplomatické dokumenty amerického MZV z poloviny šedesátých let svědčí o tom, že se zúčtování s komunisty zúčastnily také islamistické organizace. Americká diplomacie neměla proti tomu žádné námitky. Ale tak či jinak, stává se dnes faktor radikálního džihádismu v Indonésii dost nebezpečným. A začalo to právě tenkrát.

Znamená to tedy, že se nejen Severní Korea, ale vůbec žádná země nemá o ničem domlouvat s USA? Nikoli, je to možné a je to potřeba. Jenže máme pozorně sledovat, jak se tyto dohody plní, a vůbec nezapomínat, s kým máme do činění.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce