Příčiny vzniku tohoto mýtu jsou pochopitelné, avšak dřív, než je zanalyzujeme, pokusíme se dokázat, že se ve skutečnosti jich buduje dost.

Není to nic složitého. Za prvé, stačí se podívat na web Ruského statistického úřadu, abychom se přesvědčili, že v nultých letech překonal ruský průmysl téměř úplně pád devadesátých, a je dnes na úrovni 91 % v porovnání s rokem 1991. A je přitom v mnohem lepším stavu než za neblahé paměti perestrojky.

Pro porovnání uvedeme, že za dvě prezidentské období Borise Jelcina poklesl ruský průmysl dvakrát, přičemž dokonce odborníci věřili tenkrát maximálně v zpomalení tempa pádu.

Za druhé, máme působivý seznam nedávno uskutečněných a uskutečňovaných velkých projektů: do provozu se dávají jeden za druhým gigantické podniky, jež nemají obdoby v SSSR. Stačí uvést pouze Tobolsk-Polymer, který plně zásobuje RF polypropylenem, a vedle kterého se dnes buduje ještě jeden a větší podnik Zapsibněftěchim.

Zároveň ale opakuji, že mýtus o tom, že se v Rusku dnes prakticky nebuduji závody a továrny, je velmi zakořenělý. Jsou na to tři příčiny.

První příčina spočívá v změně státního zřízení: od pochybného socialismu k plnohodnotnému kapitalismu. Mělo to za následek prudké snížení počtu dělníků. Tam, kde byla dříve dílna se stovkami jednoduchých strojů a stovkami soustružníků a frézařů, mají dnes vysoce technologická zařízení, jež obsluhuje několik inženýrů.

Poznáte vtip o sovětském a japonském řediteli podniku na zpracování ryb? Sovětský ředitel, který si nechtěl udělat ostudu, zalhal, že má sedm dělníků, kdežto ve skutečnosti měl jich pět set. Japonský ředitel, jenž měl stejně velký podnik, se podivil: Co dělá ten sedmý?

Dnes není tento vtip aktuální. Porovnáme-li například rok 2005 a 2013, uvidíme, že ruský průmysl stoupl za tato léta o 19 %, a počet zaměstnanců se snížil o 17 %.

Také mezi známými máme dnes mnohem méně dělníků: kádry postupně přešly z dílen do kanceláří.

Druhá příčina, proč nevidíme nové průmyslové podniky, spočívá prostě v tom, že se budují na okrajích města anebo za jeho hranicemi. Nikdo dnes nechce kupovat drahé pozemky ve středu velkoměsta, aby tam postavil továrnu s kouřícími komíny, je to po všech stránkách nehorázné. Podniky se budují v průmyslové zóně, která může být vzdálena 10-20 kilometrů od města, a kam lidé nejezdí bez speciálního důvodu.

Třetí příčinou, která vzbuzuje iluzi malého počtu nových výroben, spočívá kupodivu ve svobodě slova. Občané se chtějí dívat v televizi na reality show a pak s politováním říkají, že za sovětských časů častěji slyšeli o budovaných závodech.

Kdyby jejich pracovní den začínal čtením zpráv o nových podnicích, pochopili by, že máme to v naprostém pořádku. Avšak reportáže z továren nedokážou konkurovat zábavným pořadům a aktuálním zprávám o světové politice.

Nyní, když jsme zanalyzovali příčiny vzniku mýtu o „nebudovaných" průmyslových podnicích, poznamenáme, že není korektní porovnávat současný průmysl se sovětským v počtu a „tunách." Pozdní sovětský podnik si mohl dovolit, aby byl ztrátovým a nemyslel na to, jestli někdo jeho produkci potřebuje. Dnešní ale pracují v podmínkách tvrdé konkurence, včetně importnímu zboží. A v této konkurenci dobře obstojí, některé dokonce svoji produkci vyvážejí do zahraničí.

Velmi ale pochybuji, že se podaří rozptýlit mýtus o údajně neexistujícím ruském průmyslu. Naopak, všechno nasvědčuje tomu, že se bude dál šířit.

Masová robotizace, jejíž začátek dnes pozorujeme, ještě víc sníží počet lidí pracujících v průmyslu: má-li dnes téměř každý aspoň jednoho známého, který dělá v průmyslovém podniku, pak v budoucnu jich nebude víc než třeba vycpavačů zvířat. Výrobny, jež nepotřebují lidskou sílu, budou stavět ještě dál od velkých měst, a společnost bude zřejmě projevovat ještě menší zájem o závody a továrny než dnes.

Na místě našich poslanců bych přijal zákon o povinném značkování zboží ruské výroby, v opačném případě budou občané i nadále kupovat ledničky a pračky vyrobené doma a přitom nadávat na téma zničeného ruského průmyslu.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce