Všichni si již zvykli na podobná „vyšetřování" prováděná americkými žurnalisty. Nejedná se ale o to, že je to část celé nové koncepce.

Analytici bank a byznys média se snaží nezůstávat pozadu a hned prezidenta Putina označují za „lorda Petyra Baeliše (postava ze Her o trůny — red.), nestoudného vraha a geniálního intrikána, který se prorval ze seriálu Hra o trůny do reálného světa a cynicky využívá globální chaos pro změnění své země na „energetickou supervelmoc". Právě na tomto originálním vyjádření je vytvořen materiál například amerického byznys televizního kanálu CNBC, jenž je založen na zápisu Královské banky Kanady (Royal Bank of Canada).

Vytváří se dojem, že západní bankovní analytici a američtí žurnalisté, kteří velmi s chutí přijali přirovnání Vladimira Putina k jedné z postav Hry o trůny, cítí obrovský pocit urážky. Ruského prezidenta obviňují z toho, že on „vytváří zisky z krizí", které byly vytvořeny Spojenými státy v klíčových ropných regionech planety. Z pohledu patriota kolektivního Západu se jedná o očividný zločin a skutečnou krádež, protože na krizích, které Washington vytvořil v Iráku, Íránu a Venezuele mají vydělávat americké společnosti, ale v žádném případě ne Rusko.

Se zvláštní bolestí jsou přijímány ruské diplomatické úspěchy a ekonomické úspěchy v Iráku a iráckém Kurdistánu. Z pohledu západních kritiků ruské zahraniční politiky vypadá situace následovně: podle soudu komise pro rozpočet USA Washington utratil na válku v Iráku 2,4 trilionu dolarů, ve výsledku to ale vypadá tak, že všechny tyto prostředky a úsilí byly vynaloženy na to, aby ruské společnosti získaly přístup k iráckým ropným nalezištím za neuvěřitelně výhodných podmínek. Přičemž budeme-li soudit podle posledních informací, tak Rosněfť bude kontrolovat dokonce i exportní plynovod, který prochází z Iráckého Kurdistánu do Turecka. Takže existují důvody pro to, aby člověk mohl začít být zoufalý a přirovnávat Vladimira Putina k hlavní postavě Hry o trůny.

Americký magazín Vice a izraelské noviny Haaretz zašly ještě dále a naznačují svým čtenářům to, že „nezávislý Kurdistán" je fakticky projekt ruských státních struktur, který je financován přes společnost Rosněfť. „Ruský ropný gigant zaplatí odtržení Kurdistánu od Iráku," píše Vice. „Rusko je nyní nejdůležitější zdroj financování Kurdů a signalizuje podporu kurdské nezávislosti," opakuje Haaretz.

Rusko ve skutečnosti na oficiální úrovni podporuje územní celistvost Iráku; kdy ale byla pravda překážkou pro kritizování Ruska? Pocit křivdy za kurdské eskapády Rosněfti mají nepolitický, ale výhradně finanční charakter, a v tom případě se mají proč urazit — ruské společnosti se opravdu staly klíčovými hráči v Iráku, zvláště v Kurdistánu, kde se Rosněfti podařilo vytěsnit americké giganty Chevron a Exxon Mobil.

Dalším důkazem talentů ruského prezidenta k využití chaosu, který vytvořili Američané, je situace okolo Íránu. Tomuto regionu analytička Královské banky Kanady Helima Croftová věnovala zvláštní pozornost ve svém výzkumu. Jedná se o to, že administrativa Donalda Trumpa se nyní aktivně snaží o zrušení či změny takzvané „íránské dohody", nehledě na to, že proti tomu protestují evropští partneři USA. Zmínila, že objevení konfliktů mezi Evropou a USA je již dárkem pro Putina. Dále zdůraznila, že zrušení „íránské dohody" bude pro Rosněfť velmi výhodné, jelikož hrozba amerických sankcí bude nutit americké a evropské společnosti odmítat pracovat na íránských ropných nalezištích, což uvolní cestu ruské společnosti k vítězství v nejvýhodnějších íránských projektech. Jedná se o to, že Rosněfť je pod americkými sankcemi. To této společnosti dává neočekávanou přednost, jelikož může pracovat tam, kde západní společnosti pracovat nemohou. Opět to vychází tak, že kvůli agresivní politice Washingtonu vítězí Moskva.

Ještě horší je to pro Washington ve Venezuele, kde „jestřáby z Washingtonu" očekávali provedení dalšího „oranžového blitzkriegu" proti prezidentovi Madurovi s následným cílem privatizace venezuelského ropného průmyslu v zájmech USA. Proamerickým silám se podařilo přivést zemi do chaosu a postavit ji na hranici občanské války, což vedlo k nezbytnosti použití státního silového sektoru pro zastavení puče a převzetí moci. Americké plány ale nesměřovaly tolik na silové akce jako na likvidaci venezuelské ekonomiky. Podle verze amerických médií se toto nevydařilo kvůli vměšování Vladimira Putina, který Venezuelu v těžké chvíli podpořil, ale učinil to s maximální výhodou pro Rusko. „Rosněfť nyní vlastní velké podíly v pěti venezuelských ropných projektech a má plány ještě na devět," zdůrazňuje analytička Královské banky Kanady. Znovu je to tak, že americká úsilí na vytvoření chaosu ve Venezuele vedla k tomu, že ve Venezuele se prudce zvýšil ruský vliv a nyní je to právě Rusko, kdo kontroluje značnou část dodávek ropy v tomto regionu. Stojí za to dodat, že venezuelské „černé zlato" Rosněfť potřebuje pro dodávky a zpracování na indickém ropném závodě Essar Oil, který ruská společnost získala nedávno.

Další sůl do ran amerických expertů pro zahraniční politiku, kteří si také dělají starosti úspěchy Ruska na Blízkém východě a v dalších regionech planety, nasypal král Saúdské Arábie Salmán bin Abd al-Azíz, který přijel na návštěvu Moskvy, čímž vyznačil definitivní likvidaci americké hegemonie na Blízkém východě. Symbolem návštěvy se stalo jednání o dodávkách systémů S-400 a společném projektu Gazpromu a Saudi Aramco ve sféře LNG.

Podstatný pokrok v rusko-saúdských vztazích probíhá na pozadí mnohamiliardových investic do ruských projektů, které dělá Státní investiční fond Kataru, což ukazuje na zvláštní status Ruska v regionu — s Moskvou chtějí spolupracovat všichni.

Pokud budeme srovnávat obraz budoucnosti, který Washington připravoval během prvního desetiletí nového milénia s tím, co se děje nyní, tak západní žurnalisté, bankéři a diplomaté mají proč zoufat. Ani jeden klíčový projekt nebyl doveden do konce: Irák se nestal americkou ropnou kolonií, Sýrie nezkolabovala pod útoky teroristů, Venezuela místo ropné privatizace v zájmech USA prodává naleziště Rosněfti, Írán se již více nebojí amerických sankcí, Katar místo toho, aby stavěl nový plynovod do Evropy přes Sýrii, investuje v Rusku, a dokonce i věrný spojenec Spojených států Saúdská Arábie nakupuje ruské zbraně, přičemž budoucnost regionu saúdský král projednává v Moskvě, a ne ve Washingtonu.

Na očích našich geopolitických oponentů se skutečně rýsují kontury „energetické supervelmoci". Oni ale zatím nechtějí pochopit, že to není kvůli intrikování ruského prezidenta, ale kvůli jeho schopnosti pracovat čestně s jakýmikoli partnery a důsledně hájit ruské zájmy.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce