Město Hebron patří mezi nejstarší města na Blízkém východě. V Hebronu žili původně Chetějci, mezi kterými pobýval biblický praotec Abraham, jenž se svou ženou Sárou zplodil syna Izáka. V Hebronu, v Makspelské jeskyni, se nachází hrobka patriarchů, pod jedním z náhrobních kamenů leží tělesné pozůstatky Abrahama, praotce židovského národa a jeho ženy Sáry.

Uvnitř této budovy je dvojitá hrobka Abrahamova syna Izáka a jeho manželky Rebeky, na protilehlé straně vnitřního nádvoří můžeme nalézt dvojhrobku, v níž leží Abrahamův vnuk Jákob se svou manželkou Leou. Z těchto důvodů patří Hebron k nejposvátnějším památkám pro židovský národ, navzdory lžím organizace UNESCO, která popírá veškeré židovské vazby k tomuto městu a pravdu pravidelně převrací v lež, stejně jako v případě Jeruzaléma.

V Hebronu se zrcadlí dlouhé tragické dějiny Židů a jejich bezkonkurenční schopnost překonávat rány osudu. Město Hebron ovládl král David, v tomto městě byl David korunován nejprve za krále Judeje a později za krále celého Izraele. Po zániku Judského království a babylonského zajetí ovládli Hebron Idumejci. Idumejský vládce Herodes nechal nad jeskyní patriarchů postavit mauzoleum, které existuje dodnes, poté přešel Hebron pod panství římské a později byzantské říše.

U Jeskyně patriarchů byl v byzantských časech postaven kostel a nakonec roku 638 dobyli město Arabové, kteří zde postavili mešitu. Roku 1099 ovládli Hebron na krátkou dobu křižáci, za nedlouho však Hebron opět opanovali Arabové, ale zbožní židovští učenci se zde znovu usadili a židovské obce přes těžký život vzkvétaly .V roce 1267 měli Židé a křesťané zakázán vstup do Hebronu pod hrozbou trestu smrti, roku 1518 Turci zavraždili stovky Židů v Hebronu, ale obec židovských učenců se zde znovu obnovila. V roce 1918 okupovali toto město Britové.

Ve dnech 23.-29. srpna 1929 spáchali Arabové, vedeni muftím Hadž Amínem al Husejním, příšerné masakry v Hebronu a v Jeruzalémě, během těchto násilností přišlo o život 133 převážně ortodoxních Židů a dalších 400 z nich bylo zraněno. Arabové byli poháněni nepravdivými zvěstmi o tom, že Židé zabíjejí Araby v Jeruzalémě. Tento útok velmi otřásl židovskou obcí. Židé, kteří přežili tento krvavý masakr, byli nuceni opustit město, v  reakci na tuto masovou vraždu došlo k reorganizaci Hagany. V pozadí této tohoto zabíjení můžeme nalézt arabsko-židovský spor o Jeruzalém.

Od druhé poloviny dvacátých let se židovské modlitby v Jeruzalémě staly pro Araby nežádoucí, jeruzalémský muftí Husejní nařídil stavební práce nedaleko Západní zdi, Židé proti tomuto nařízení u britské mandátní správy protestovali. Muftí Husejní vyhlásil džihád proti Židům, štval arabské davy slogany „Zabíjejte Židy“! V této vypjaté protižidovské atmosféře se mezi Araby začala šířit fáma o chystaném útoku Židů na jeruzalémskou mešitu, Arabové po celém mandátním území začali vyzývat k „obraně Al Aksy“ a k útokům na Židy. Protižidovské běsnění páchali Arabové i v jiných částech Svaté země v Haifě, Jafě a Tel Avivu, na tyto útoky Židé reagovali a začali napadat mešity.

Britská správa nebyla schopna zajistit pořádek. V této vypjaté době v reakci na antisemitismus v Evropě navštívil francouzský spisovatel Albert Londres tehdejší britskou mandátní Palestinu a vyslovil se pro založení židovského státu, ale nevěřil v mírové soužití mezi Židy a Araby a následující rok, ovlivněn touto zkušeností, napsal dílo Věčný žid před cílem. Od této doby až do roku 1967 zaniklo židovské společenství v Hebronu, Židé se do Hebronu vrátili během června 1967, kdy toto město osvobodili Židé ve vítězné šestidenní válce.

Na závěr se můžeme tázat, „Kde jsou všechny tyto národy, které měly v državě toto místo? Kde jsou Kananejci? Kde jsou Édomité? Kde jsou antičtí Římané a Heléni, Byzantinci, Frankové, Mamlůci, Turci? Nenávratně zmizeli v dějinách. Ale Židé jsou v Hebronu stále“.