Vědci hledali v databázi lékařských a biologických publikací PubMed články, kde byly pojmy nadměrné používání a také zmínky o zbytečných, nevyhovujících a nepovinných způsobech léčby. Bylo vyhledáno více než dva tisíce výsledků, ze kterých bylo v závěru vybráno 122 zpráv. V nich se mluvilo o případech, kdy by terapie pacientovi spíše uškodila, než aby mu pomohla se vyléčit.

Ukázalo se, že nejspornější metodou diagnostiky je jícnová echokardiografie. Při této proceduře se sleduje lidský cévní systém přes snímač, který je umístěn do jícnu. Podle vědců se doplňující informace, kterou lze získat díky této metodě, nevyrovná riziku spojenému s anestezií.

Za ní následuje výpočetní tomografická angiografie plic, která umožňuje zjistit krevní tok v těle za pomoci speciálního počítače. Vědci uvádějí, že při tomto vyšetření dostává člověk dávku záření. Trojici uzavírá výpočetní tomografie, která se používá u pacientů se symptomy lehkých respirativních poruch. V takovém případě nepřináší výpočetní tomografie žádný užitek pro léčbu: například mohou snímky ukázat, že má pacient jakousi neexistující patologii.

Do žebříčku se začlenilo také ultrazvukové vyšetření arterie, použití stentu, agresivní léčba rakoviny prostaty a dokonce použití antibiotik. Velice často nejsou přínosnými: v souladu s výzkumem bylo mezi lety 2010 a 2011 na 1000 obyvatel 506 receptorů a pouze v 353 případech došlo k uzdravení pacienta.